Nabízím sebe. Kniga si totiž spletla víkendy, kdy nemůžu, a tak jí celý víkend hned organizuju. Posílám odkaz na spácák s komfortem do -3°C a obě se shodneme na tom, že jeho cena je jako pár nocí v penzionu a každej další vandr už bude mít teploučké spaní v kapse. Teda v krosně.

Nová krosna sice trochu prodražuje ty původní 3 noci v penzionu, ale Kniga o ní už několik let spekuluje, tak se konečně odhodlala k činu. Už chybí jen nějaká plachta. Tady vstupuju do hry já a objednávám jí k narozeninám i Vánocům 2025 parádní přístřešek a moc se těším, jak bude čučet, až ten předčasný dar dostane. A Kniga fakt čučí.

Knigy plán na obejití Moravy měl začít na nejvýchodnějším bodu ČR a od něj pokračovat po hranici se Slovenskem přes Beskydy směrem na jih. Povodně v půlce září ale tento plán hatí. Zákaz vstupu do lesa, sesuvy podmáčené půdy a pády stromů naprosto nekontrolovaně na velké části naší plánované trasy nejsou zrovna představa hezky strávenýho víkendu. Fakt nepotřebujeme jít někam, kde to není bezpečné – a mám zprávy, že tam padaly stromy ještě koncem října. Stačil jen silnější poryv větru.

Do startu zbývají 3 týdny a musíme přeplánovat trasu. Jenže kam? Samozřejmě někam dopravně nešikovně, když máme celé 4 dny volna.

DEN 1.

22,5 km. ↑387m ↓236m

Vystupujeme ve Slavonicích z vlaku v 10:30. Ten tříminutovej přestup byl těsnej, ale osobák čekal ještě na další vlak, takže naše šestihodinová cesta klapla přesně. A Madynka po mě prvně v životě ve vlaku nestartovala. Asi jí už došlo, že tam, kde jsem já, musí šetřit síly na pořádnou turistiku.

Je mlha a šedivo. Mlha je tak hustá, že se sráží ve vzduchu sama na sobě a působí dojmem, že jemně mrholí. Je tu podzim. A podzimní prázdniny tak začínají pravým podzimním počasím, které obě milujeme. Vyrážíme z nadráží a Knigu nechává chladnou moje nabídka kousek si zajít na pěkné Slavonické náměstí. Jenže u prvního psího bobku zjišťujeme, že pytlíky zůstaly doma. Zacházce se nevyhneme.

V lese.

Když přicházíme na historické renesanční náměstí nejzápadnějšího moravského města, přezdívaného malá Telč, Kniga valí bulvy. Tak tohle vynechat by byla fakt škoda. Turistické informační centrum je bohužel v sobotu zavřené, ale obchod v jednom z průčelí historických domů je otevřený. Kniga čeká venku, já se prodávajícího Vietnamce ptám na pytlíky na psí exkrementy. „Na hovno tamhle“ odpovídá prodavač a ukazuje rukou kousek ode mě.

Městečko brzy mineme a vstupujeme do hebkého jehličnatého lesa, který je pokrytý mechem a kořeny vzrostlých stromů. Červená značka nás vede kolem pevnostního areálu Slavonice, ale řopíky je pokryt velký kus naší další cesty. Jeden z nich nám slouží jako bod, u kterého odbočujeme z červené značky a míříme k hranicím s Rakouskem.

Pytlíky se nám na promáčené louce hodí do bot, jako poslední záchrana před totálním promočením nohou. K památníku železné opony stejně docházíme s ponožkama i botama durch. Na zbytku signální stěny z 80. let 20. století visí kapky vody a za stěnou se rozprostírá barevný podzimní les plný vochomůrek červených.

Signální stěna Kadolec.

Jsem zase na cestě. V mlze a vlhku, jak to na podzim mám ráda. Barevný les hladí mé oko a mokrá tráva laská boty, do kterých se s každým krokem vpíjí desítky kapek z trávy. Ticho, které ruší jen dýchání Knigy a Mady. Uvědomuju si, jakou máme volnost, když můžeme od signální stěny jít až k hranicím s Rakouskem a klidně ještě dál, pokud bychom chtěly.

Přicházíme k historickému trojmeznímu kameni na hranicích České Republiky a Rakouska. Kámen určoval novou hranici mezi Čechy, Moravou a Rakouskem od 13. století. A právě hranici Moravy chceme volně sledovat a obejít ji v příštích letech po kouskách celou. Pro tento vandr nám jako orientační trasa pomůže Via Czechia Českomoravská, kterou jsem paradoxně zahájila loni v protisměru s jinou turistickou parťačkou. Ano, na výběr je tolik možností a já jdu proti sobě stejnou trasu. V přístřešku na trojmezí vyměníme ponožky a ohřejem se horkým čajem, než pokračujeme mokrým dnem dál.

Od patníku k patníku. Tak by se dal popsat náš následující postup, na kterém cestou do Starého města nad Landštejnem míjíme rovnou dva hraniční patníky Čechy – Morava, obnovené v tomto století.

Hraniční kámen historického Trojmezí Čech, Moravy a Rakouska.

Hrad Landštejn se tyčí v mlze nad barevnými stromy. Minulý týden jsem jej navštívila za krásného jasného dne a dopřála si výhledy do okolí. Dnes je vidět sotva na pár desítek metrů a všudypřítomná vlhkost nám promáčí oblečení stejnou měrou, jako pot z našich těl, zatěžkaných velkými batohy. Landštejn založený ve 13. Století jako královský hrad Přemysla Otakara II. je pro nás důležitý mylník na dnešní trase nejen proto, že Přemysl Otakar II. vyřešil spory o hranice s Rakouskem. Je u něj totiž restaurace, která má být otevřená a my se těšíme na horkou polévku a možná i něco k jídlu.

Psi mohou dovnitř a máme štěstí v podobě posledního neobsazeného stolu. Je tu plno a příjemně teplo. Pod stolem si sundávám vlhké boty a nechávám proschnout je i ponožky. Obsluha je milá, ale zvládne půl objednávky zapomenout a druhou poplést. Nevadí, o vodu se připomenu a hranolky prostě nechám na talíři netknuté. A kousek jatýrek nenápadně skončí v psí tlamičce.

Noříme se do šedivého a mlžného lesa. Západ slunce nastane co nevidět a my máme v plánu dojít ještě kousek na spací místo, odhadnuté z mapy. Je vlhko a chladno a tma. Moje reflexní návleky ukazují Knize ve světle čelovky cestu. Na asfaltové cestě, zaříznuté do hlubokého lesa, ještě vidím dostatečně, ale nakonec i já vytahuju světlo. Někde tady by měl být další hraniční kámen. Kniga svítí a já fotím.

Oblastí pěchotního opevnění. Slavonicko.

Je tma tmoucí a vysoká vlhkost od blízkých rybníků násobí mlžnou vlhkost vzduchu. Někde tady by měla být lavička, u které chceme spát. Čelovkama propátráváme okolí cesty, až zahlédju tmaviu siluetu přístřešku. Posvítíme tím směrem a ze tmy náhle vystoupí výrazně temný obrys mohutného zvířete, jemuž se lesknou velké bíle oči, jak zírá přímo na nás. Bizon. Na vteřinu nám ztuhne krev v žilách, než mi dojde, že jsme kousek od elektrického plotu blízké bizoní farmy.

Postavit si spaní na travnatém výběžku do rybníka nám trvá jen chvíli. Mezi stromy, jejichž větve nám sahají po prsa, se musíme dost ohýbat, abychom si z listí neotíraly všechnu vodu do bund. Kdo si ustele v mlze a vysoké vlhkosti na kraji rybníka? Přece ten, kdo ví, že má teplý spacák. Ale to Kniga dneska ještě neví.

DEN 2.

23,4 km. ↑294m ↓392m
Celkem: 45,9 km. ↑681m ↓628m

Ležím ve spacáku a přemýšlím, jak moc se mi chce ven. Na tarpík prší, tak se musím přemlouvat vylézt z tepla ven. Prší ale jen na tarpíky, postavené pod listnatými stromy. Mlha je hustčí než včera a vzdušná vlhkost se sráží na listí, odkud prší. Přípravám na snídani tak nic nestojí v cestě, když si zvolíme šikovné místo k sezení.

Kniga se přes počáteční nedůvěru v počasí taky vykutá ze spacáku s informací, že poprvé v životě jí nebyla zima a z vyhřátého spacáku se jí nechtělo. Tak už i ona ví, že v nici umrznout nemůže. Minimálně v teplotách pro tento víkend.

Mlha.

Abychom se vyhnuly delšímu asfaltovému úseku, noříme se hned za obcí Rožnov ze silnice do lesa, v němž je viditelnost ještě o fous menší. Mírným stoupáním se zahřejeme, ale na svlíkání to ještě není. Ani slibované sluníčko nikde není, obklopuje nás jen mlha a všudypřítomná vlhkost a tlející listí pokrývající cestu. Na vrcholu Vysokého kamene (728m) je mechem pokryté schodiště, na jehož vrcholu mezi balvany je kamenná pamětní deska, zbudovaná k poctě urozeného pána Z Picchioni. Pokračujeme dál po neznačených cestách, až se před námi v mlze vyloupne další hraniční kámen. Fotíme se navzájem s Knigou, každá z jedné jeho strany. Kniga na cestě a já po pás v mokrém křoví. Fotky bohužel nikdy neuvidím, protože telefon odešel do věčných lovišť. Focením Mamuta tedy nepraskne jen čočka, takže pozor na to.

V obci Terezín chceme dobrat ve studánce vodu, ale je jen užitková vodu a filtr nemáme. Ani vodu už prakticky nemáme. Nebýt nezvykle brzké ranní hodiny, Kniga by šla zvonit na místní stavení, ale přišlo jí, že je ještě brzo. Dnes je první den po změně na zimní čas a že my jsme vstaly ještě podle letního, to nemůžeme čekat od ostatních.

Via Czechia Českomoravká za Terezínem mine jeden zajímavý skalní útvar, který je odsud jen pár minut cesty a který Kniga musí vidět. Ďáblovu prdel. A zmíněný útvar nám do cesty přihraje i pána za plotem, co nám doplní vodu, abychom si mohli u skal udělat teplou svačinku a čaj. Jestli jsme zatím nepotkaly ani nohu, toto místo je zřejmě oblíbeným cílem místních pejskařů a není chvilka, abychom u druhé snídaně neměly pořád psí společnost. Za 3 týdny to bude přesně 15 let, kdy jsme kamennou prdel hledali s mužem na naší první podzimní dovolené. Tenkrát nebyla zaznačená v mapách a kdo si ji nenašel sám, ten si ji nezasloužil. Vzpomínám to ale z jiného důvodu. V podvečer toho dne, kdy jsme úspěšně našly nadrozměrnou zadnici jsem dostala SMS z chovatelské stanice Zimní sen. Narodilo se moje očekávané štěnátko. Toto štěnátko má dnes, když zpracovávám článek, 15. narozeniny.

Barvy podzimu.

Zase stoupáne. V obci Valtínov jen překročíme silnici, kolem které se obec rozprostírá a jak sme z lesa přišly, tak do něj pokračujeme dál. Blíží se poledne a jasno má být podle předpovědi minimálně posledních 8 kiláků. Ve stoupání nás konečně dostihnou první slibované sluneční paprsky a hned se nám stoupá o poznání veseleji, i když z nás o to víc leje. Sluníčko vysuší boty i trávu na cestě a prosvětlí krásně barevné stromy v lesích, kterými procházíme. Traviny kolem cest jsou pokryté hustými bílými pavučinami. Ve světle sluníčka se lesknou jako námraza a vytvářejí zajímavý dojem z cesty.

U Suchdolu na rozcestí u křížku jsou dvě lavičky. Jedna je na Moravě a druhá v Čechách. Fotíme se a zdravíme cyklisty, kteří zde také odpočívají. Slibují, že v Suchdole je otevřená hospoda a my se těšíme na oběd. Mapy sice o hospodě neví, ale nebylo by to poprvé. Zřejmě ale mapy o hospodě neví správně. V obci totiž žádná není, ale na lavičce u rybníka se obědvá taky příjemně i s vyhlídkou na místní výlov. Lidé se po pás brodí v bahně dnem rybníka a já si myslím, že chození s těžkým báglem je proti tomu úplný odpočinek. Nedovedu si představit, jak se dá valit ta bahnitá hmota před sebou, aby se v ní člověk pohnul. A to v ní zvesela běhají i malé děti.

Kniga zkouší svoje první dehydrované jídlo, těstoviny „Mac and cheese“, a děsně si na nich pochutnává. Zpětně ale hodnotí, že měla asi jen velký hlad, že možná to jídlo zas tak chutné nebylo. Já si dávám jen něco malého, vidina steaku v restauraci ve Strmilově mi brání nacpat si břicho sýrem. Dojím alespoň ledový salát, který jsem si na cestu přibalila. Čerstvá zeleninka do každé krosny musí být, ale když je ve mě i poslední list salátu, hned se mi batoh nahazuje o něco lehčeji.

Hraniční lavičky.

Ani obec Leština nám nepřinese kýženou občerstvovnu. Musíme vydržet ještě 3 km dál až do města Strmilov, které nás sytí nadějí na mnoho otevřených podniků, ze kterých si jen vybereme ten nejsympatičtější. Ve Strmilově je ale přesně jedna jediná hospoda a ta je v neděli zavřená. Zachraňuje nás Vietnamská večerka přímo na náměstí, kde si můžeme dokoupit vodu a nějaké drobné potraviny. Zatímco hlídám na lavičce před hospodou batohy, přichází minimálně tři zklamané skupinky turistů, které v hospodě chtěli doplnit energii, vydanou dnešním pohybem.

Dnešní den je ve znamení vedra, přestože pořád pofukuje.  Teplota je tílková od okamžiku, kdy vylezlo slunce, a přesně od něj šlapu jen v něm. Lidí v péřovkách, jdoucích do obchodu na náměstí Strmilova, si nevšímám, ale oni si zřejmě ťukají na čelo, když si všimnou mně. Ale na slunci je skoro 24°C a to se přece nebudu pařit v bundě. Nedejbože zimní. Když si s chutí před obchodem rozbalím ukořistěného nanuka, pohledy jsou skoro lítostivé, jako bych měla na těle třetí ruku. A přitom je dneska krásný a teplý den, ve kterém se rozpouští i čokoláda v boční kapse batohu. Musím lízat dost rychle, aby zmrzlina byla ještě pěkně zmrzlá, tak jak ji mám nejradší.

Obkroužíme strmilovský kostel Svatého Jiljí, na jehož místě stál původní kostel již ve 14. století, a vyrazíme vstříc poslednímu dnešnímu úseku.

Západ slunce nad rybníky.

Via Czechia tu tvoří asfaltový zub k nejzápadnější obci na Moravě, České Olešné. Po zvážení tento zub vynecháme. Jít 4km po silnici, která vede mezi vesnicemi a panuje na ní provoz považujeme za zbytečné. Stejně hranici kopírujeme spíš volně a stejně tak Via Czechia ji nesleduje úplně přesně, ale podle možností turistických stezek a cest. A se psem je taková silniční zacházka zbytečná zcela určitě. Pes totiž na tlapkách nemá boty jako my a k běhání po silnici jeho tlapky uzpůsobené nejsou. Minimálně se na Madynku můžeme vymlouvat, proč se vyhnout hodinovému šlapání asfaltu. Ještě, že ji s sebou máme.

Místo silnice tak postupujeme vpřed mezi rybníky, na kterých jsou vidět i z dálky bílé volavky, kterak posedávají na březích. Zapadájící slunce se odráží na hladině rybníka, schovaného mezi stromy, a tak mi Kniga trochu utíká, zatímco se snažím tu nádheru zachytit. S padajícim soumrakem zvažujeme naše možnosti a nakonec skončíme, stejně jako volavky, na kraji rybníka, u kterého nám kapříci šplouchají na dobrou noc.

DEN 3.

26 km. ↑583m ↓516m
Celkem: 71,9 km. ↑1264m ↓1144m

I dnešní noc byla klidná a dobře se nám v teple spacáků v 5°C spalo. Jen ráno je snad mlha ještě hustčí, než předchozí dny. Je tak hustá, že není vidět vůbec nic. Posnídáme a vyrazíme vstříc šedivému dni. Z mlhy neznatelně vystupují domy i stavení a atmosféra cesty je ponurá a šedivá. Dnes by mělo slunce vysvitnout o něco později, než včera, ale musíme připočítat dvě hodiny zpoždění proti předpovědi. Už někdo sluníčku řekl, že by se mělo naučit hodiny a vylézt včas, jak si přeje předpovědní model?

Z obce Bořetín, ležící v Čechách, konečně přecházíme zase na Moravu po silnici k obci Palupín. Z šedivé mlhy se na šedivé silnici vynoří hranice obou krajů a my si nutně musíme udělat stejně šedivou fotku. Je mlha a my stojíme na silnici. Krajina je brzy ráno ztichlá. Ve státní svátek jsme zatím nepotkali jediné auto nebo člověka. Za ten risk to stojí. Dávám batoh do půlky silnice s foťákem na samospoušť a špicuju uši, jestli neuslyším zvuk blížícího se vozu. Máme štěstí, společnou fotku nepřerušil žádný brzy vstávající motorista, ale sotva vyrazíme dál po krajnici, minou nás hned dvě auta. Byla to naše chvíle a my ji nepromarnily.

My tři.

Ve snaze vyhnout se další zbytečné silnici do obce Zahrádky mám alternativní variantu, se kterou Kniga souhlasí. V ranní mlze procházíme obcí Horní Dvorce, když na nás vybafne ovčí farma s obchůdkem, který je ještě zavřený. Jdu blíž. Na dveřích je cedule, že máme mimo otevírací hodiny zazvonit nebo zkusit telefonní čislo uvedené na ceduli. Zvoním na zvonek a hledám v kapse mobil, kdyby to nezabralo.

Není ani 8 hodin ráno, ale zevnitř nám odemyká slečna s ochotou nám něco prodat. Ovčí sýry i jogurty končí v našich batozích a o to víc se už těšíme do přístřešku, který nám bude sloužit jako snídaňový azyl. Něco malého jsme sice pojedly, ale brzo ráno jsme to nepřeháněly. Věděly jsme, že přístřešek nám poskytne lepší komfort na ranní hodování.

Kdo si koupí půl kilový jogurt, aby ho táhl dva kiláky do kopce? A kdo v batohu pro jistotu nosí porci granoly, co kdyby se mu naskytla příležitost si půl kilový jogurt koupit? Přece tažné nezdolné zvíře, které všechno odtáhne. Já Mamut. Sbíhají se mi sliny a cestou necestou si musím dávat pozor, abych se neztratila Knize, která asi takovou chuť na snídani, jako já, nemá.

Ovčí dobroty.

Je 7°C. Mlha obestupuje kamenný studený přístřešek a zima v něm je snad větší, než venku na cestě. Konečně ale můžeme posedět, uvařit si horký čaj a sníst všechny naše dobroty, abychom nabrali sílu na zacházku k hraničnímu kameni, který leží jen 400 metrů od Via Czechia, která k němu neuhýbá. My si k němu zacházku ale udělat musíme, protože podle fotky má být hezčí než ty, co jsme dosud minuly.

Jak klesáme z kopce, začíná vykukovat sluníčko. Občas nás pohladí paprskem, co projde mezi vysokými stromy, ale v lese je zatím pořád tmavo. Hraniční kámen musíme chvíli hledat, není k němu žádná značka nebo symbol, který by turistům dal najevo, kde leží. Dokonce i cesta, která by měla vést blízko něj, se ztrácí v lese a my pak mezi mladými smrčky a poházených hromadách větví hledáme kus šedivého kamene, který je asi podobně vysoký, jako ty smrčky. Za odměnu si u hraničního kamene uděláme fotku a pustíme se zpátky do kopce, ze kterého jsme právě přišly.

Obec Studená překvapuje. Otevřený obchod s plným sortimentem, který by místní mohli potřebovat. Vody hledám vedle krmiva pro zvířata a dokonce je tu i široký výběr plyšáků pro Mady, aby mi nešla po mé cestovní plyšové vlčici. Jen drobnou vadu obchod má, že bere jen hotovost a tou Kniga vybavená není. Kdo nosí v 21. století v kapse peníze a ne kartu? Stará struktura jako já jednoznačně volí peníze.

Slunce přebírá vládu.

Sedíme na zastávce u veřejných toalet a teploměr ukazuje 28°C. Ideální výpek na oběd, abychom prosušily mokré nohy i ponožky a ošetřily vznikající i prasklé puchýře. Na sluníčku by se chtělo spíše spát než odpočívat, ale nikdo za nás ty kilometry neodšlape. S nevolí a přismahlými ksichty se nakonec zvedneme, abychom sluníčku ukázaly na chvíli záda. Opalovací krém mě totiž fakt nenapadlo přibalit.

Je nádherný podzimní slunečný den. Modrá obloha s obláčky, které dodají fotkám šmrnc. Sluníčko prosvítající zlatavými listy mohutných javorů a zlaté penízky bříz, které odrážejí lesk slunce na cestu. Vysílač Javořice nám přes hodinu ukazuje, kterým směrem máme jít a jako maják nás navádí k sobě. Vyprahlé vedro ve vykácených lesích pod Javořicí nám dává zabrat, ale studánka Páně nám poskytne dostatek vody i místo pro odpočinek. V roce 2014 jsme tu s Knigou takhle spolu svačily, ještě i s dalšími kamarády, se kterými jsme byly v březnu na vandru. Vybavujeme si společnou fotku na Javořici u hromady kamení, ale když se na Javořici vyškrábeme, hromada kamení je ta tam.

Děláme si společnou fotku i bez kamení, když kolem nás na kole projíždí pán, se kterým jsme se zdravili ve Studené. Pracoval na zahradě zatímco my procházeli kolem jeho domu. Ráno nám říkal, že se mu líbí, když lidi s batohama pěsky poznávájí krajinu, a teď nám zamával ze sedla kola. Milé opakované setkání.

Na Javořici.

Od Javořice k hradu Roštejn je to nekonečných 6 kiláků po zpěvněné a asfaltové cestě, která vede přímo. Jdeme a jdeme, cesta nikam neuhýbá, jde pořád rovně a ani se moc nevlní. Daleko před sebe i za sebe vidíme, co jsme už ušly a kolik nás toho ještě čeká. A cesta před náma nijak neubývá.

Slunce se kloní k západu a nekonečná cesta nás unavuje. Přesto dosáhneme hradu Roštejn těsně před koncem otevírací doby. Dnes je poslední den sezóny a tak využijeme turistické centrum a toalety. Kniga zahlédne zajímavou knihu a hned zjišťuje, kde se dá koupit online. Nikde. Osobně tady, v muzeu v Třešti anebo v Jihlavě. Sakryš. A kartou se zaplatit taky nedá. Dvojitý sakryš, který má řešení. Asi ji budeme muset táhnout na zádech až do konce tohoto výletu. Vyhrávám první bezpečné místo v batohu, ale s padající tmou a kulhající Madynkou ji nenesu moc daleko.

Obkroužíme hrad k místu, kde nám u vstupenek doporučí přespání, ale první výstřel, který se nese nastávající tmou nás vyžene hledat místo víc v civilizaci. K přístřešku, který jsme dnes již míjeli. Mady k němu táhla, už když jsme kolem něj šly prvně. Má sice čtyři tlapičky, ale pěkně utahný, říkal její smutný pohled, když v prním kole zjistila, že to není ještě konec utrpení, kterému ji den za dnem vystavujeme.

Dokud lovím vážky, mám dost sil.

Pavoučí doupě nás přesvědčí postavit si tarpíky před jeho vchodem, ale za světla čelovek alespoň oslavíme kulatiny jedné z nás. Ťukneme si malinovou šťávou z farmy a zajíme dobrotama z batůžku. Všechny oslavy narozenin jsou skvělé, protože je často trávíme s těmi, které máme rádi. Ale slavit na vandru? To je pecka. Zkuste si představit, jaké to je. Už 3 dny jste se nemyli, nebo jste si jen opláchli v umyvadle ksicht a ruce. Ti pečlivější si večer do spacáku navlhčeným kapesníkem omyli nohy a vzali si čisté ponožky. Hřeben, ten jste nechali doma, protože pod čepicí nebo kšiltovkou stejně není poznat, jestli jste se česali. Je zima a sedíte navlečení ve všem, co máte a nic z toho není voňavé a ze skříně a ve světle čelovky si snažíte nenalít vodu z vařiče na nohu, ale všecunu trefit do ešusu. No měnili byste?

DEN 4.

7,1 km. ↑47m ↓134m
Celkem: 79 km. ↑1311m ↓1278m

Dnešní noc jsme zase prospaly komfortně z hlediska teploty. Srnec, který část noci štěkal a v dálce se ozývající výstřely nebyly to, co nám noc dnes kazilo. Mady večer vrčela na něco, co jsme ani jedna neslyšely a já pak dlouho do noci poslouchala, na co mohla vrčet. Vlhké a tmavé místo u přístřešku v ohybu pod cestou, zvláštní pavoučí doupě s aurou místa pro vraždu. Občas přemýšlím, jestli se někdy odhodlám spávat sama venku, ale tyhle noci, který jsou strašidelný a nepříjemný i s parťákem o dva metry dál, tyhle mě od těch myšlenek vzdalují.

Via Czechia Českomoravská.

Ráno není situace s Mady tlapičkou o moc lepší a i přes pečlivé prohledávání nenachází Kniga žádné mechanické poškození, které by psí komfort ovlivňovalo. Obě jsme našlápnuté na další kilometry, společný vandr po dlouhé době si fakt užíváme, ale máme jedinou přijatelnou variantu. Dojít několik málo kilometrů do Třeště na vlak a vandr ukončit o 18 kiláků dřív, než jsme měli v plánu.

Sluníčko jako by vědělo, že dnes nepůjde s námi až do večera, nám svítí na cestu hned od rána, aby nám poslední kilometry krásně prohřálo a prosvítilo. Tentokrát končíme v nejlepším a o to víc se těšíme na příště. Bude vůbec nějaké příště? Má projekt šanci, abychom ho dokončily? Co když se nám změní priority? To ani my ještě nevíme. Ale aktuálně máme na příštích pár let plán. Dokončíme ho?