Vyrážíme z Mimoně, v sestavě co sme přijeli z Brna a je hic a slunko dost peče… Brzo se schováváme do lesa, kde je mnohem líp, ale je tu děsný sucho a hromada písku s vůní borovicovýho lesa a je to tu jak na pláži v Chorvatsku. Ten horkej suchej vzduch je tu hodně netypickej v tuhle roční dobu…

Překračujem Ploučnici, meandrující v těhle místech kolem žluté značky, vedro se stupňuje a v Hradčanech není nic otevřeno, krom info centra. Naštěstí v baru Lonely star dostáváme něco proti smrti žízní, přestože oficiálně je zavřeno a chystají se na sezónu.

Za Hradčanama si nemůžem nechat ujít vyhlídku z Hradčanské skály směrem na Lužický hory. Setkáváme se tu s kamarádem z Prahy, který nás měl doběhnout a zvládl nás předběhnout. Dál už čekáme jen na posilu z Vysočiny, která nás dohání jen o pár km dál. Uměle dodlabané převysy do jeskyně psí kostel jsou parádní spací místo s mnoha vchody a nacházíme tu neotevřenou láhev rumu, uschovanou zřejmě na horší časy.

Přes skalní bránu tyčící se nad stromy pokračujeme dál příjemnou lesní cestou po modré. Jde se tu dobře a v lese konečně není pískoviště, abychom kolem Čihadla měli písek kolem.

Na Králův stůl kolem Břehyňskýho rybníka už je to kousek, v občerstvení u Leknínu si dáváme luxusní zmrzku. Na Králův stolec je to už blízko a protože sem udělala rezervaci předem, nikdo tam neokupoval a tak sme si mohli v pohodě rozbalit ležení pod převisem a uvařit teplej čaj. Západ slunce směrem nad Mácháčem z vyhlídky na Králově stolci byl koukatelnej a z druhé strany nám paradně vylezl úplněk… s podivem sem spala až do rána a vůbec sem se nebudila, což za úplňku není běžný, ale těch 28km v nohách (letos první trasa přes 20km) mi asi dala zabrat. Můj hojící se kotník to ale zmákl s přehledem a jen se asi potřeboval pořádně vyspat.

Ráno oproti plánu vyrážíme na Bezděz – sme kousek a někteří ho neznají. Cestou se nám otevírají výhledy dolů na jih a ze vzdálenýho kopce na nás civí hrad Houska… kamarád je u vyražení, že je Houska v tomhle kraji, že ji vždycky chtěl vidět a teď ji má na dosah ruky, takže lovím v paměti (mapu mám bohužel doma) a dáváme dohromady alternativní plán – místo stočení k Mácháči a dál na západ si to dáme dolů k Housce a ke Mšenu, kilometrově teda snad trochu kratší, ale s potěšením, že můžu vyhovět.

Je vedro a opar, takže na Bezdězu fotit z věže rozhledy nemá smysl, lepší dát si obídek dole v restauraci, kde sem byla dva roky zpět. I tentokrát vařej dobře. Pod vesnicí je malá skalní brána, cesta k ní je zarostlá a značka z mapy v terénu neexistuje, přesto se mi k ní podaří prodrat houštinou. Kluci radši čekají nahoře na cestě, moc nevěří, že by v tý spustlý džungli bylo něco k vidění:)

Dál na Housku jdeme po červené, což je moje oblíbená borovicová trasa ale je totálně vyprahlá a dnešní vedro je ještě o něco míň snesitený, než to včera… zahážeme si chvíli Fresbee na svačící pauze a pak už šup po silnici k Housce… naštěstí se slunko začíná trochu sklánět a tak můžeme jít ve stínu stromů, tyčících se na okraji silnice.

Houska je otevřená 10 – 17h, ale stánky a pokladna se zavírá s poslední prohlídkou, což je v 16h, takže si tu nenačepujem ani vodu… nevadí. Omrkneme blízkou vyhlídku na horu Říp i se spacím flekem a pak se jdeme svalit kilák zpět k rozcestí k parkovišti, kde je otevřená taková domácí hospůdka se studeným pivkem a nějakýma pochutinama. Klobása tu teda za moc nestojí, ale ani vyloženě neurazí, takže tu vegetíme nějakou dobu a pak už nás čeká jen bivak na místě u vyhlídky. Západ slunce odtud je super, sedím na skále na kraji vyhlídky, nikde nikdo, a pozoruju ptáky a prodlužující se stíny před západem slunce. Připadám si trochu jako lví král na jeho vyhlídkové skále a užívám si toho výhledu. Tohle bychom rozhodně na původní trase nezažili.

V neděli máme pohodový vstávání, protože první prohlídka Housky je až v 10h, takže není kam spěchat a zatímco si kluci jdou prohlídnout hrad, dávám si místní zvěřinovou klobásu pěkně z grilu, takže se s tou včerejší fakt nedá porovnávat. Pak už nám chybí jen dorazit posledních deset kiláčků do Mšena na vlak, takže po červené a po mojí oblíbené zelené… A potkáváme se tu s Jitkou z Bulharskýho zájezdu. Toto milé setkání má vtipný podtext, protože na Housce kupoval lístky pán, co vypadal jak kdyby z oka vypadl jednomu jednodenkáři právě ze zmíněnýho zájezdu.

Roklinama a skalníma otvorama se pak přesunujeme pomalu po žluté značce – části Cinibulkovy naučné stezky, kterou ale celou nezvládáme, tak aspoň Prolezovačky a Obraznici. Z Romanova je pak vidět na zasněžený vrcholky Krkonoš.

Odsud je to už na náš vyhlídnutý vlak kousek. Ve skvělé cukrárně na náměstí nemáme čas na nic víc, než zmrzlinové ochlazení do kornoutku u okýnka a cestou zpět akorát dojídáme nesnězené zásoby.