Valašské Kotáry 2013 22-14.08.2013

Na tenhle dogtrek jsem chtěla původně vyrazit s Ferinkou, ale těsně před odchodem na autobus do Brna sežrala kus igelitu od kozího sýru a tak jsem po kolečku telefonátů a hysterie nakonec sbalila Timíka a Ferinka prolitá olejem zůstala doma v dozoru muže, odvolaného z práce. (Rada veterináře zněla cca lžíce oleje na 4kila psa, když není k dispozici peroxid na vyvolání zvracení, tak to velmi urychlí průchod předmětu druhou stranou psa). Vyplatilo se teda plánovat spoj dřív s časovou rezervou, protože rezervu jsem samozřejmě vyčerpala ještě doma a naštěstí jsme s Timem stihli díky záložnímu autobusu vlak z Brna na pohodu.

Páteční část etapy začla krásně a s východem slunce jsme už spolu šlapali na vyhlídku na Ploščinách a už ráno bylo jasné, že tenhle den bude fakt teplý. Taky koho by to v srpnu překvapilo. Po hraničních kopečcích jsem funěla s Timíčkem, holt netahavý pes je netahavý pes a hlavně do těch kopců by se mi líbilo, kdyby si nevyklusával svým ladně tanečním tempem s hromadou čuchacích zastávek, ale zahlídl srnečku a aspoň pár metrů mě potáhl. Bohužel nám ale žádná srnečka dopřána nebyla a tak jsem si jako vždy musela všechno oddřít sama. Trocha asfaltové rovinky se zdála jako příjemná pauza, jenže to bych nesměla špatně uhnout z trasy a nezajít si zbytečně po asfaltu něco navíc. Aspoň, že jsem si mohla zazvonit ve Střelenské kapličce a následně se pokochat výhledy z rozhledny Čubův kopec. Na rozhledně jsme si užívali klid a samotu, protože samozřejmě většina trénovaných psovodů byla dávno někde v čudu a tím počátečním kufrem jsem si taky moc nepomohla. Na rozhlednu Tim samozřejmě moc nechtěl, tak držel pozice dole ve stínu.

Smažilo slunko, vedro k zalknutí a dalších 5km nás čekala cesta vesnicí a nezalesněnou cestou, kde se k nám přidali bezprizorní psí obtěžovači. Tim moc psy nemusí a fakt nechápu, že někomu je úplně putna, kde jeho psi jsou a zda někoho náhodou neobtěžují. Naštěstí nás po několika kilometrech opustili a my se vnořili už spokojeně do stínu stromů. Až na Makytu se nám po červené šlapalo dobře, ovšem nečekaně další kufr. Stmívalo se a já šla nějakou dobu po šálivých bílých pruzích na stromech s tím, že je to červená značka, až jsem zjistila, že vůbec nejsem na trase. Mapa KČT neseděla s mapou SHOCART a obě se trochu rozcházeli s terénem a značením přesně v místech, kde jsem tápala a samozřejmě signál v těch místech nebyl vůbec žádný, abych si zavolala o pomoc. Po hodině bloudění a motání se jsem konečně našla v keři schovanou nenápadnou cestičku, na níž byla červená značka a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě já uchozená a Tim vypadal, že jsme sotva vyrazili.

Nevadí mi chodit na výlety jen sama s některým z hafanů, ale tady jsem byla unavená, přehřátá, trochu vynervovaná z hraniční bezsignálové oblasti a bloudění a navíc mě začínalo pekelně bolet koleno (s chondropatií pately se prostě musí opatrně) a tak jsem na krásném přehledném úseku naprosto nechápu jak, zahla z hřebenu místo do Pulčína na druhou stranu do Valašské Senice. Na nohu jsem se bolestí už nemohla postavit, ale podařilo se mi cestou z hřebene chytit signál a zavolat si o odvoz z tratě a ukončení závodu. Jeden z pořadatelů, čekající ještě v Pulčíně na poslední kusy si zkontroloval, že jsem poslední a že jsem mu nahlásila nedávno zahlédnutý poslední neodkškrtnutý pár a se slovy, že na mě počká, ale že mu už dochází baterka v telefonu nás zmiňovaná baterka uťala.

Tak se belhám k záchraně, po silnici s cyklostezkou přesně podle itineráře a najednou je mi divné, že ta vesnice má úplně špatný tvar. A že to je vlastně úplně jiná vesnice! Tak chvíli sedím a čekám a přemýšlím, co dál, když u mě zastavuje auto s jedním z pořadatelů, že jedou pro zásoby, že tu kousek bydlí, tak že mě naberou, jen si doma něco zařídí a pak mě hodí do kempu. Doma jsem od rodičů dostala full servis dobrot, pití, podrbání Timíčka a cestou do kempu ještě podrobnou instruktáž o terénu druhého dne. Samozřejmě už nezávodně, s doporučením, že kopce jsou strmé, pro kolenáře zabijácké a že snad radši bude lepší si dát kočárkovou šestnácku, abychom se ještě protáhli ale moc nedorazili.

Kočárková šestnácka vedla v okolí kempu Královce a protože se na ni moc lidí nehlásilo, umístila jsem se dokonce na horních příčkách i přes značné kulhání. Timíček dostal nějaké mlsotky a naprosto mrtev odpadl chrápat ke kamarádce do auta. Na to, že jsem trénovala většinou spíš s Feri a s Timem ne, všechno to parádně odšlapal a asi by bez potíží zvládl i původní variantu.