Sedíme na cestě mezi poli, vyhřáté od sluníčka, a v protějším kopci se sluní Deblínský kostel sv. Mikuláše, původně ze 14 století. Každou chvíli jej, stejně jako nás, přikryje mrak. Děsně tu fučí, a když se zatáhne, dává se do mě chlad, který sluníčko nestíhá vyhnat.

Slepice, traktor, ptáci, pes. Vítr.

Tohle se mi mísí uších, zatímco sedím na mezi a zase se vyhřívám. Vítr je ale silný a žene neustále nová a nová mračna před sebou a tak je brzy potřeba jít dál, protože ve stínu je fakt chladno. Sotva se zvedneme, začíná zase svítit sluníčko… a takhle je to dneska celý den. Slunko, vítr, chladno, vítr. Vítr, vítr, zase jen vítr. V lese je ale zase líp, stromy nás chrání. Když se noříme do lesa hlouběji, všechno tu zelenobíle kvete. Že by medvědí česnek? hm, ten stonek se mi nezdá, ale konvalinky to určitě nejsou, tak zkouším zkusmo jeden lísteček. Štípe? neštípe? těžko říct…

Poslední stoupání. Blíží se podvečer a taky konec dnešní trasy. Zvládli jsme dokončit vnitřní tréningový okruh už skoro celý, ale tady nás čeká ještě poslední zastávka. Mezi mraky se dere podvereční slunce, aby  prozářilo zeleň rašící trávy a les plný starých krásných zkroucených stromů. Vítr se také trochu utišil, ptáci oživili podvečerní les a já nastavila zpocená záda posledním dnešním paprskům slunce.

Chvíli si užívám les jen sama pro sebe, než se přidám ke společnosti na vyhlídce vrcholu Výrovka směrem do údolí s městem Tišnov. Skalnatý charakter vyhlídky porostlé borovicemi mě v těchto místech trochu překvapuje, ale je jasné, proč si toho místo vybrali Junáci pro umístění pomníku bratrům Vetešníkovým, členům tehdy ilegálního Junáka, kteří zemřeli v koncentračním táboře. Celý den s sebou tahám testovací stan, který se chystám pořádně provětrat později v tomto roce, tak jej cvičně stavím. Akorát včas, protože přichází další krupková přeháňka a několik minut do stanu buší. Aspoň už má přístřešek první pokřtění za sebou a nenosil se v batohu jen tak zbůhdarma.

Ráno je jasné, že musím vstávat hodně brzy, abych si mohla užít na tomto krásném místě i východ slunce, který čekám zhruba nad Tišnovem.

Neděle

Východ slunce zastihl oblačné ráno nepřipravené, mraky zakrývají skoro celou oblohu. Nechtějí dneska sluníčko ukázat, ale stejně se ukazuje, že slunce vychází trochu mimo vyhlídku a růžová jen probleskuje lesem mezi větvemi a probarvuje břicha lehké oblačnosti. Ptáků je tu nepočítaně, zpěváčci, něco datlovitýho a pták, co zní jak šrtání zapalovačem. Horkej čaj do termosky a ještě jdu na chvíli poslouchat ptačí koncert. Mraky se nakonec začínají trhat a nad borovicemi porostlý skalnatý ostroh, čnící nad údolí, kam budeme za chvíli sestupovat, doléhají zvuky dopravy. Promrzají mi prsty, ale okamžik tohohle rána to nemůže zkazit. A  pak, když už su z vyhlídky vyfoukaná a vymrzlá to přijde. Slunce se vyhoupne na oblohu a prosvítí údolí i skalní ostroh oranžovým teplem. Kostel vyzvání celou a z města pode mnou už se nese počínající ruch.

Než se nasnídáme, sluníčko se zase schovává za mraky. Teplota stoupá, z hodnot lehounce pod nulou až ke 3°C. I mezi stromy začíná zase foukat. Sluníčko, vítr, zamračeno, vítr. Dneska fučí ještě silněji, než včera a když vykoukne slunko, taky už má větší sílu. Je snadný to podcenit a pořídit si první úpal od sluníčka…

Začínáme vnější Tišnovský okruh, který ma asi o 10km víc, než včerejší trénovací. Je potřeba se do toho pěkně opřít a tak funíme zase do kopce, stejně jako včera, ale oddělujeme se směrem k vyhlídce na kamenolom v Předklášteří. Dneska potkáváme mnohem víc lidí na procházce, naštěstí jen v blízkosti města a dál jsou lesy zase relativně bez lidí. Studánka Pod pasníkem je plná chutné studené vody, osvěžíme se, než začneme zase stoupat ke skalnatému kopci Orlí hnízdo, ze kterého je krásně vidět na železniční viadukt Mezihoří. Dnes výhledu nebrání zeleň stromů, takže je kupodivu i hezky vidět.

Díky navigační chybce trochu zbytečně stoupáme do kopce, ale co naplat, trénink je trénink. Místo lesů jsou tu hodně prosekané paseky, kůrovec prostě řádí všude, ale naštěstí to tady není tak hrozné, většinu cesty pořád lemují stromy tam, kde jsou v mapě zelené lány. Když sklesáme do ůdolí k řícce Blahoňůvka, kopírující žlutou s cykloznačkou, najednou tu jsou hromady cyklistů. Pozdravím jednou, dvakrát… a pak vím, že to nemá smysl.

Začíná se taky ukazovat, že vnější okruh je možná moc velký sousto, takže je potřeba ho trochu upravit a zkrátit. Navíc máme dneska posilu, která s náma včera nešla a tak je potřeba ověřit, jestli je medvědí česnek medvědím česnekem a trasu rychle upravujeme ve stopách té včerejší. No co, hlavně že je kratší:)

Deblín obcházíme z boku po cyklo a na poli potkáváme slečnu na procházce, která tady procházela kolem i včera, když jsme se vyhřívali na sluníčku. Jen se na sebe usmíváme, slečna se hned ptá, jestli jsme to my. Asi tu moc bláznu nechodí v kruzích:)

V lesích nad Vohančicemi hned zjišťuju, co je to ta zeleno bílá rostlina zač a česnek to prý určitě není. Nakonec se ukazuje, že je to bažanka, nejedovatá rostlina s projímavými účinky při předávkování.  Díky zkracování máme možnost ještě jednou zažít větrný západ slunce z ostrohu nad Tišnovem a tak neváháme, a ještě si ho jdeme jednou vychutnat, než se s Tišnovskými lesy definitivně pro dnešek rozloučíme.