V pondělí je lehce zataženo a přechází fronta. Vyrážíme do dusna, který je každým krokem horší a horší. Zámecký park v Klášterci je rozlehlej s hromadou pěkných vzrostlých stromů, založený v 17. století při přestavbě zámku. Přesto, že je park rozlehlý a láká nás kavárnami, je brzo za náma a škrábem se mamutí zkratkou v zelených šlahounech skoro do pasu skoro jen lehce vyšlapanou pěšinou a jsme za to odměněni vyhlídkou na Ohři, ze skalnatýho ostrohu. Pak je zkratková cestička ještě zarostlejší a místy se skoro ztrácí, ale nevzdáváme to a brodíme se mořem bejlí a za chvíli sme na žluté k zřícenině gotického hradu Šumburk z 15. století. Dusno je děsný, stoupání příšerný, ale za tuhle zříceninu to vyjímečně stojí. Plán nasvačit se na nádvoří ale padá s nulovým stínem ze smažícího slunka. 

hrad Šumburk

Dneska chybí nadšení na pěškobus, včerejší úprk po asfaltu se nějak negativně podepsal na končetinách dalšího člena výpravy, takže trochu aktualizujeme dnešní i zítřejší plán a sice lehce nerada, ale navrhuju možnost zkrácení a ubytko v Ostrově, aby trocha regenerace nenarušila další dny ve Slavkovským lese, na kterej se moc těším. Jak klušeme po cyklostezce kolem řeky Ohře, rapidně stoupá teplota a dusíme se ve vlastní šťávě. Jestli jsme se o víkendu trochu připekli, dneska už končetiny, vystavený poprvé v letošní sezoně slunci, docela pálí. V obci Lužný zmoženě odpadáme do stínu slunečníku na zahrádce penzionu Betty a první litr vody v nás mizí během pár minut. Je to taková vodácká a místní hospůdka, moc na výběr není, ale mají pstruha, tak neodolám. Pak přesun do Stráže nad Ohří, kde mají být zajímavý skalní útvary v přírodním parku Malý Stolec s částečně odtěženýma čedičovýma sloupcem. Sme totálně upečený a našli sme leda prudkej kamenitej svah tak nějak v těsný blízkosti lomu. Vzhledem k tomu, že vlastně nevíme, kde útvar hledat, jestli bychom ho vůbec v lese našli a máme šanci stihnout dobře vlak do Ostrova, rozhoduju se na hledání godota vyprdnout. Totální dusno a vedro je navíc na přímým slunku totálně zabijácký a trocha čekání ve stínu nádraží zní jako lepší nápad.

Večeříme na pokoji a ve zprávách varují před bouřkama s krupobitím na severozápadě čech. Sleduju radar. Nám by se buřina ale měla vyhnout a projít spíš západně… Jdeme spát, když bouřka udeří nad Ostrovem a do oken začnou bušit kroupy. Bouřka mění směr a řádí to nad celou oblastí plánovanýho bivaku. Ufff, dneska to bylo těsný. Bouřky na bivaku ráda nemám, ale kroupy sou ještě o level jinde.

Kaple Panny Marie Einsiedelnské z roku 1709, Ostrov

Úterý pokračuje ve znamení odpočinku a šetření nohy, aby sme od středy mohli vzít kilometry zas útokem, takže pochodíme Ostrov nad Ohří a jeho krásný zámecký park, který byl v 17. století vystavěn ve stylu Francouzských zahrad, ze kterých se dochovalo pouze torzo a jedem se vlakem přesunout do Lokte, kde je možná prohlídka goticko románskýho hrad Loket z první poloviny 13. stol.  Prohlídka je možná bez průvodce a krom parádní a celkem strašidelné výstavy mučení  ve sklepeních hradu  a je tu vystaven i kus největšího meteoritu, který dopadl na naše území. Původní plán s návštěvou hradu nepočítal, ale tahle odpočinková verze mi dala dost času si hrad projít a aspoň na chvilku utýct tomu nesnesitelnýmu vedru venku.

Druhej nejdůležitější bod týhle dovolený nás čeká v následujících dnech. CHKO Slavkovský les, založená v roce 1974. Stačili jsme za ty dva dny jen lehce nahlídnout do tohohle nádhernýho koutu přírody a rozhodně to stálo za to.
Ráno vyrážíme lehce po 6h ráno, ať nás nepřeválcují ty odpolední teploty. Slunko vychází akorát za Loktem, takže všechny ty  vyhlídky ze skal před řeku Ohři by stály za to spíš večer v západu slunce, než teď ráno s nemožností je pořádně vyfotit.

Je dusno a vedro, na loukách sou hromady motýlů, tráva je mokrá a pomalu se vypařují zbytky rosy. U rybníka jsme tiše, ať nevyplašíme srnku v křoví a pak krosíme mimo značku úplně skvělým lesem ke zbytkům románského kostela sv. Mikuláše, jehož vznik je opředen tajemstvím, ale první zmínky jsou ze 13. století a v 15. století už zřejmě chátral a pustl. Až do přelomu století byl dávný kostel věc teoreticá, v posledních letech jej můžeme na svých cestách vidět i my. Pauza na obídek je tu jak dělaná.

hrad Loket

Do kopce a po slunku rychlost padá, div že se tomu dá říkat chůze. Rozhledna Krudum je vlastně věž Českého telekomunikačního úřadu, součást několika dalších stanic se zařízením pro automatizovaný systém kontroly používáných kmitočtů, se kterým ČTÚ získalo dokonce mezinárodní ocenění. Věž, postavená v roce 2008, má vyhlídkovou plošinou pro turisty ve výšce 29,5 metrů a je volně přístupná. Stojí v místech, kde dříve stávala kamenná rozhledna, ale po odsunu obyvatel z pohraniční oblasti chátrala, až z ní zbyla jen hromada šutrů pod základnou rozhledny nové. Výhled do okolí trochu kazí opar a vítr se v kovové konstrukci ozývá dost silnou meluzínou. V lese je nicméně celkem přijatelně, než ztěžkne vzduch blížící se bouřkou a les stichne… Schováme se pod celtu tak akorát, než začne padat voda, naštěstí nás vzal už jen dešťový okraj. Neprší, zůstávají jen nízký mraky a divnej vítr. Těšíme se do hospůdky v Kostelní bříze, ale je otevřená jen pro ubytované hosty. Hm, takže žádná voda… naštěstí v potravinách je zrovna paní majitelka a ač má oficiálně dávno zavřeno, nechá nás doplnit zásoby z kohoutku.

V noci nás budí štěkání jelena a nad ránem začne ve větvích šustit déšť a vydrží mu to skoro do 8 hodin, takže dospáváme v příjemným chladným vzducu a mezitím kolem nás párkrát projede traktor lesáků. A to sem měla večer takovej blbej pocit z místa mimo turistickou. Zbytečně. Mokrá vysoká tráva si otírá zbytky vody smísený s pylem do našich kalhot a nejen boty jsou po chvíli durch. Kousek od nás proběhne bachyně se šňůrou selátek. Ehm. Nejsme od bivaku snad ani kilák…

Židovský hřibov v Krásné Lípě je poslední pozůstatek ze zaniklé vesnice, některé trosky ukrývá místní rybník Rovná, ale o hřbitov ani stezku k němu se evidentně nikdo nestará a podle vysokých kopřiv sem zajde jen několik málo lidí. Vesnice zanikla po odsunu obyvatel po II. světové válce a vojáci na “cvičných” cílech v oblasti nově vzniklého vojenského tábora dokonali dílo zkázy. Krásná Lípa dopadla jako mnoho podobných vesnic v okolí a i když hřbitov je zarostlý a zpustlý, aspoň něco tu na rozdíl od dalších míst zbylo…

židovský hřbitov Krásná Lípa

Ještě o něco dál je obec Ostrov, která definitivně zanikla taky po roce 1948. Je tu jen pomník, ke kterému už nevede ani náznak stezky, původně jako památník obětem 1. světové války, v roce 2012 opravený bývalými obyvateli.  Ruším cestou dvě srnky v kopřivách po ramena a zapadám trochu do rozměklýho bahna vysušených bažin.  Po pár metrech mě definitivně odradí se k pomníku prodírat.

Vedro děsně pere a naše tělesný schránky jsou nějaký dobitý. V Lokti jsem blbě zakopla, takže už dva dny pajdám a Filipovi dávají zabrat puchýře na místech puchýřů dosud prostých. K tomu jsem si nějak blbě skřípla nerv a trne mi půlka zad. Trasu teda optimalizujeme (rozuměj, zkracujem asi o 5km) a přes zříceninu hradu Kynžvart ze 13. století a pro dnešek končíme v Lázních Kynžvart na ubytování, lehce zaskočení, že restaurace  Hubertus na náměstí funguje jen o víkendu.

V noci mě budí paralyzující bolest v zádech a nemůžu se prakticky pohnout, takže plán na pátek padá, což mě celkem hodně mrzí, ale aspoň máme zpestření v podobě mini komiksového festivalu Koma na zámku Kynžvart a obejdeme si jeho rozlehlé zahrady přetvořené do golfového hřiště.

Moc toho nenachodíme, ale jak postupuje den, stupňuje se do tý doby snesitelný pnutí na skoro neschopnost hýbat bez bolesti něčím jiným než nohama. Dokážu si představit i příjemnější konec dovolené, ale tak lepší dneska, než před týdnem. Zítra nás totiž čeká už jen cesta domů. (8mi hodinová cesta vlakem s nezabírajícím ibuprofenem byla malá noční můra a v Brně se ukazuje vyhřezlá plotýnka v krční páteři, takže fakt bylo štěstí v neštěstí, si to přivodit až na konci volna).