Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím Vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.
Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tisských stěn, odkud pojedeme domů:
Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 2.
“Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.” – Stezka Českem.
DEN 2. Pondělí 10.7.2023.
25,6 km ↑480 m ↓717 m
Celkem: 34,6 km ↑734 m ↓1069 m
Pondělí 5.00
Takhle hlučnej řev ptáků jsem snad ještě nikdy neslyšela. Jako mnohohlasý orchestr s doprovodem druhého, kdy žáby doplňují ještě třetí hlas. Domácí obyvatelé dělají takovej randál, že se už nedá pokračovat ve spánku a tak se pomalu přemlouvám, že vylezu do vlkého a chladného letního rána.
Předpověd na dnešní noc slibovala 17°C, s pocitovou teplotou 16°C. Na teploměru je aktuálně 12°C a nejnižší noční naměřená teplota byla 9,4°C. Jsem ráda, že jsem si vzala ten třísezónní spacák, a ne letňák. Je lepší se jen přikrýt otevřeným, přehnaně teplým spacákem, než v noci klepat kosu. A to jsem jsem byla před odjezdem hodně nakloněná letňáku s tím, že jen jedna noc má být kolem 10°C nebo těsně pod a zbytek nocí by měl atakovat dvacítky. Jsem ráda, že jsem nepodlehla mámení letních nocí, a ten letňák jsem nechala doma.
Dnes máme v plánu vyrazit celkem brzy a zatímco snídáme, přidá se k nám s jídlem i Petra s Jeffreym. Domlouváme se, že půjdeme kousek spolu. Petra jde kratší variantu a vodní nádrž Přísečnice bude obcházet z jihu, my v obci Kovářská odbočujeme na alternativní trasu a obejdeme Přisečnice ze severu. Máme tak spolu stejné první kilometry do obce Kovářská, kde se obě trasy od sebe oddělují.
Bývalá vápenka v Háji
Společný kilometry si užíváme, kecáme a těšíme se do lesního baru. Dokonce to chvíli vypadá, že by mohlo sprchnout, aby se ochladila krajina, ale je to jen planý poplach. Nasadíme pláštěnky na batohy, spadne pár kapek a je po všem.
Lesní bar Šlápota je u torza bývalé vápenky v Háji u Loučné pod Klínovcem, která zpracovávala vápnitý kámen těžený v blízkých lomech až do roku 1924. Pro zájemce je možné se do částečné zrekonstruovaného objektu podívat s průvodcem. My využíváme jen posezení v přístřešku a kupujeme si vodu v lesním baru. Voda se tu dá pít často i bez filtru, ale mě se hodí 0,5l láhev pro nošení v boční kapse, abych nemusela při každé zastávce až dovnitř batohu.
U železniční zastávky Kovářská by měl být pramen, ale z cesty žádný nevidíme. Svah otočený k železnici je oplocený páskou a na kolejích probíhají nějaké práce. Pozdravím zaměstnance s dotazem, kde by tu měla být studánka, a dostáváme instrukce, že máme projít přes pásku dolů. Pramen vyvěrá z trubky ve svahu a od cesty není vůbec vidět, ale je silný a voda je studená a lahodná. Beru vody tak akorát, ať ji nemusím moc nosit, a trochu si opláchnu přehřáté tělo. Normálně moc koupání se neholduju, ale teď mám chuť se celá ponořit do staré vany, která slouží jako sběrač vody z pramene.
Na rozcestníku obce Kovářská se s Petrou i Jeffreym loučíme. Pokračují po modré a my uhýbáme po zelené směrem k hranicím. V lese je mimo chladivého stínu i plno klošů a komárů. Těšíme se na první dnešní svačinku a chvilku odpočinku, ale hmyzáci hryžou o sto šest, tak nevydržíme odpočívat moc dlouho. Normálně nás vyhání z lesa!
Kostel Nové Zvolání
Před obcí Nové Zvolání ztratíme nevědomky značku a místo, abychom obec obešli hranou lesa, jdeme přímo skrz. Díky tomu ale potkáváme dva seniory o berlích, kteří se se zájmem vyptávají odkud a kam jdeme a odkud jsme. Lucka pochází z jižních Čech, kde bývalý učitel strávil mnoho let, a loučíme se s úsměvem s tím, že nám pomalejší z pánů „závidí“ mladé nohy.
Když vcházíme do města Vejprty, které vznikalo jako hornické město a těšilo se kdysi větší oblibě, než dnes, jako první mineme dominantu místního hřbitova, hřbitovní kapli z roku 1907. Na hřbitov se dívat neplánujeme, blíží se bouřka a rozhodně bychom to rády stihly do kavárny na náměstí, kterou má Lucka v aplikaci pro stezkaře označenou jako shovívavou k několik dní nemytým turistům, kteří potřebují dobít telefon. Lucka vyráží napřed a já hledám úhel, aby se mi vysoká kaple vešla na fotku, když v tom z vrat hřbitova vychází postarší pán a ptá se, zda jsme byli i na hřbitově. Vrtím hlavou a tak říká, že to je škoda, že tam mají zajímavé věci a ať se jdu podívat. Lucka nechce, tak prosím pána, aby mě provedl. O Vejprtský hřbitov se stará už 15 let a je to velice příjemná procházka mezi náhrobky. Ukazuje ty nejdražší hrobky místních podnikatelů, humorný náhrobek, nebo náhrobek ve tvaru pyramidy. V centru hřbitova je sousoší Svaté rodiny Anny a Josefa z roku 1771, které sem bylo přemístěno z hornického města Přísečnice, ležícího v místech dnešní vodní nádrže Přísečnice. Vodní nádrž se poprvé naplnila vodou v roce 1976 a ostatky přísečnických zesnulých jsou stejně jako sousoší také na Vejprtském hřbitově. Nakonec se dozvídám, že ve Vejprtech se dělali první falešné známky, které mají dnes vyšší cenu, než nefalšované originály.
Krátkou přeháňku přečkáme pod stromem na zanedbaném dětském hřišti kousek od hřbitova. Voda se nestačí ani vsáknout do půdy, a už zase peče slunce. Chceme se před ním schovat ve Vejprta café na náměstí, ale bohužel je otevřeno jen o víkendech a dneska je pondělí. Přes náměstí je vidět další kavárna, která vypadá otevřeně, ale v Lucce nevzbuzuje její exteriér důvěru a tak jdeme dál k lékárně, kde si potřebuji dokoupit fenistil. Restaurací ve Vejprtech je několik, takže je těžké se rozhodnout, kterou vybereme. Tak co třeba tu, co sousedí s lékárnou?
Humorný náhrobek, Vejptry.
Restaurace Pod Lipami vypadá, že se orientuje spíš na movité přeshraniční hosty, ale zatím nesmrdíme tak moc, aby nás někdo vyhnal. Číšník se k nám chová jako k princeznám a dostaneme stolek u zásuvky, ať se nám pohodlně nabíjí. Dávám si telecí steak a myslím na těch 5kg jídla, co mám v krosně, a který vůbec neujídám. Nechci restauraci hanit, ale telecí steaky si doma nedělám především proto, že podrážky u nás doma žere s chutí jen útulkáč Charlie. (Po návratu domů se ukázalo, že uplynulý týden na podrážky zrovna chuť neměl, a zblajzl jen stahovací pásky z outdoorových sandálů).
Maso je maso, nějak jsem ho pokousala a pochutnala si alespoň na zbylé zelenince a skvělých šťouchačkách. Že táhnu v krosně domácí cuketu ignoruju, po tomhle obědě toho už dnes asi moc nesním a potáhnu ji zřejmě i zítra.
Když pokračujeme na Hubertovu skálu, zastihne nás bouřka, která se tvoří celou hodinu přímo nad našimi hlavami. Napřed to vypadá jako krátká přeháňka, ale nakonec prší fakt hodně a fakt dlouho. Z vyschlých cest zadupaného bahna se stává vodní koryto a voda stojí ve výšce po kotníky. Foťák je už dávno v bezpečí batohu, takže krásnou mechy obrostlou Hubertovu skálu se snažím vtisknout do paměti, ale zkušenost praví, že marně.
Šlapeme v dešti, i když to nejhorší už máme za sebou. Mokrá tráva smáčí nohy a vítr nám zafukuje za krk všechnu vodu, která se zachytila na listech stromů nad námi. Konečně přístřešek. Relativně sucho a možnost si oddechnout a dát něco dobrého. Lucce není moc teplo, takhle dlouhý déšť a ochlazení jsme nečekaly a samotná pláštěnka člověka nezahřeje. Dívá se do aplikace FarOut pro Stezkaře, zda není v dohledu ubytko. Není.
Bouřka konečně odchází.
Já používám mapy.cz a hledám taky. Kryštofovy hamry, chata Koloběžka. Podle webu chtějí minimálně 2 noci a takhle v sezóně asi bude plno… Volám na uvedené číslo a chata je prý prázdná, majitel nebude několik dní v dosahu. Bylo jasný, že to neklapne. Jenže pán pořád pokračuje v hovoru a nezavěsil… “máte svoje spacáky, že? Dám vám kód k trezoru s klíčem, máte tam kuchyňku, sprchy a vzadu si můžete zatopit v krbu, pokud jste moc zmrzlé…”. Když procházíme mokrým hustým lesem a začíná zase pršet, jsme vděčné za tuto nečekanou příležitost a pomocnou ruku.
Večer konzultujeme další den a porovnáváme Lucčinu stezkařskou aplikaci s mými mapy.cz. v aplikaci FarOut je možné si zakoupit za poplatek mapu stezky, kde jsou vyznačeny penziony, kde se dá ubytovat nebo přespat na pozemku ve stanu, jsou vyznačené zdroje pitné vody, restaurace, občerstvení či tzv. trail angels (andělské duše na trase pro stezkaře). Samotná stezka je v aplikaci vyznačena tlustou modrou čarou a na rozcestích se někdy špatně orientuje, protože mapové podklady neobsahují značení turistických tras. Naopak v mapy.cz nejde v mobilní verzi zobrazit přímo trasa stezka a nejlepší je si ještě doma na PC připravit trasy (daji se stahnout na webu stezky), ale v terénu se podle ní orientuje mnohem líp. Nemá označené spřátelené penizony, restaurace ani zdroje vody, ale zase tam najdu i ty, které FarOut neuvádí.
Porovnáváme tedy obě aplikace, abychom věděli, že jdeme správně, až budu navigovat já.
Užívám si horkou sprchu a ani mi nevadí, že s sebou nemám ručník. Však voda se otře do trička. Dneska to bodlo a spinkat v suchu a pohodě, to oceňujeme nejen proto, že má celou noc pršet.
Komentáře