Nejen dneska totiž děláme testovací králíky průvodci Bazimu na turistickou novinku letošního roku – a tak je hned od začátku potřeba vědět, že nudit se s ním rozhodně nebudeme:) Pěkná zpevněná cesta lesem vede až k první horské chatě Hütteneckalm, kde dávám omeletu a někteří notorici už maj na stole pivka. Je odtud nádherně vidět Dachstein (2995mnm). Bazi odhaduje čas odchodu, ale my stávkujeme a vyrážíme tak o 10 min později. Fotíme si krávy a všichni procházíme v klidu. Průvodce Bazi, Rodinka, Manželé. Falešný Tři sestry už to ale nemaj moc jednoduchý, krávy sou podrážděný a tak je potřeba před nimi rychle prchnout do bezpečí obřích šutrů pod monumentální skalní stěnou.
Šutrové pole je boží a pěkně tu pere slunko, ale v zimě tu bývají sesuvy skal. Další zpevněná cesta a pak, aby to nebylo jen leháro, přichází stoupání kamenitým svahem s vlhkými kořeny vzrostlých stromů. Pár kluzkých skal s řetězy a jsme nahoře, v dnešním nejvyšším cíli. Vrchol Predigstuhl 1278 m.n.m je zalesněný kopec s prudkou holou stěnou s ferratami. Máme tu kochací a svačící pauzu s focením a výhledy na Bad Goisern pod námi. Na vrcholu je postavený dřevěný kříž a místní Němec mi říká, že tu 2 roky zpět byl ještě kovový. Povídal by si asi víc, ale až tak moc mu nerozumím a taky bych radši klidnou pauzičku na focení, než porazíme dolů, směrem k obědu. Hladově se rychle ženeme udaným směrem, což nás stojí malé zdržení se ztrátou cesty nad nepěkným svahem – bungee jumping bez bungee ale zatím provozovat nemíníme. Stačí se vrátit o pár metrů zpátky a máme zas správný směr a začátek červené značky, která by nás měla vzít dolů. Prudký sešup dolů s jistícími lany je dobrej trénink na strach z výšek a běžný turista si může zkusit lehce adrenalinový odvar s nádechem dobrodružství a případně na příštím zájezdu konvertovat k feratistům. Fuj teda, i když zvládnout se to dalo celkem v klidu, ale já konvertovat rozhodně nebudu. Další příjemná zpevněná cesta a jsme tam, v hospodě Berghof Predigstuhl a už se nosí polívky a pivka. Každý odpočinek ale jednou skončí, takže i my vyrazili na závěrečný sestup do Bad Goistern i se zacházkou na skalní římsu s vyhlídkou, kde si Bazi střihl jednu krátkou feratu a dal nám prostor na další odpočinek.

Po sprše nás čekala už jen večeře a seznamovací večírek, i když většina z nás odpadla brzo spát a nahnat ten noční přejezd. Jinak jídlo v penzionu idylicky mezi kostelem a hřbitovem bylo dobré a rozhodně ho nebylo málo, prostě jak je zvykem na těchto rozmazlujicich zájezdech.

Ráno sme se dobře najedli – ze švédských stolů si každý vybere a hurá lanovkou na Krippenstein. Původní plán z Krippensteinu dolů po svých vzal za své, když jsme rozhodli koupit obousměrnou lanovku a radši si poběhat vršek, než přetěžovat kolena. A bylo to skvělé rozhodnutí, protože nahoře bylo hezky, i když trochu větrno, ale viditelnost parádní a celou sobotní trasu jsme měli parádní výhledy na Dachstein v protějším svahu nebo z vyhlídky Five fingers jako na dlani Hallstat a Hallstatské jezero. Vyhlídku z vrcholu Krippenstein (2108 m.n.m) jsme si užili, přestože jsme se srabsky vyvezli jen pár metrů pod něj jako další davy turistů – tady mi utkvěla v paměti důchodkyně, mající v pohorkách silonkové ponožky. Pche merino, pche trekingova fuska. Silon, nejlepší přítel rakouských turistek:)

Po vyhlídkovém kolečku od stanice lanovky přes Krippenstein a vyhlídku Five fingers, která ční pěkně do vzduchu nad skalní stěnou, jsme ale přece jen započali výlet u jeskyně s neodtátým ledem a svačinku jsme zvládli u kovového žraloka Dachstein Hai, který připomíná fakt, že tu kdysi všude bylo moře. Dnešní okruh nebyl náročný na stoupání a nahoře na plošině byly všude upravené široké zpevněné cesty, takže fakt hodně pohodová turistika zvládnutelná vpodstatě i s kočárkem. Celou dobu jsem se mohla kochat výhledy a nedívat se pod nohy:) Před chatou Gjaid Alm nás Bazi opět opustil střihnout si nějakou feratku u Krippensteinu, takže nezřízená zábava u výborného jídla a studeného pivka mohla opět vesele bujet, než jsme se museli odebrat na stanici lanovky Gjaid Talstation. Konec výletu ve znamení stahujících se mračen ale nebyl ještě úplným sobotním koncem, neboť nás čekala ještě prohlídka města Hallstat na břehu nádherného Hallstatského jezera s rozlohou zhruba 13,5 km2. Skvělá zmrzlina s vyhlídkou na jezero samozřejmě nesměla chybět, i když okolní kopce, ráno monumentální, mizely v nízké oblačnosti.

Po večeři přišla řada na rozlučkový večírek, kde jsem vydržela o něco dýl, než předchozí den, a předsevzetí strávit večer s noťáskem a první probírkou fotek tak vzalo rychle za své, protože jak nás bylo málo (turistů 12), tak bylo velmi příjemné se družit a vyjímečně jsem si to fakt užívala a neprchala před davy někam do ústraní.

Plán na poslední den byl jasný. Když bude sucho, jedem s feratisty a když nebude sucho, stejně jedem s feratisty, ale úplně jinam. Plán číslo 1 vyhrál, protože feratisti byli natěšení na poslední nářez, jenže zvyšující se vlhkost lesa a vozovky nebyla dobrá předzvěst a nakonec se uskutečnil plán číslo 2. Protože v Hallstatu se těžila sůl, na výběr byly solné doly a vodopády na řece Waldbach, a já si vybrala vodopády. Když voda, tak samozřejmě nejen lahodící oku, ale i čvachtající v botách a padající zezhora. Rozhodně vodopády byly parádní třešinka na dortu, i když výlet byl kratší kvůli polednímu odjezdu zpátky do Brna, i nějaké to stoupání ve skalnatých úbočích sme si užili, než následovala cesta domů.

Za mě – tohle byl zatím z těch několika prodloužených víkendů nejpohodovější víkend, protože mě vůbec nebolely nohy 😀