Pátek večer:

Je po 21:00, normálně mám dávno půlnoc, ale dlouhá odpolední cesta zamíchala spací karty. Ležím v posteli a za cvrkání cikád a cvrčků mi jemnej večerní vánek nese online přenosem živák Divokýho billa, který poslouchají naši víkendoví domácí. Čerstvej skoro horskej vzduch voní lesem a já pomalu usínám, abych nabrala síly na zítřejší výlet.

Sobota:

V předpovědi je déšť až po 8 hodině ranní, ale za okny to soustavně šumí od 5:10. Dešťová fronta jde z jihu na sever v dlouhým pruhu přes většinu území ČR. Protože si už několik týdnů přeju pořádnej déšť, mám štěstí, protože jsme v centru fronty a budeme si ji tak užívat celej den.

Přeju si déšť prokládanej suchejma pauzama, jinak bude opruz i vytáhnout lahev z batůžku a napít se nebo nasvačit. Ale těším se. Nejen proto, že mě konečně poprvé v životě čeká Sněžka, nejvyšší hora ČR, se svými 1603 metry. Ale i proto, že vlhký mlžný výlety mám ráda a zažít takovej uprostřed léta se mi už dlouho nepodařilo.

Přejíždíme do polského Karpacz mlžnou krajinou a temnými lesy. Déšť buší do okýnek auta a mám smíšený pocity. Těším se, ale hlášený riziko bouřek mě znervózňuje… Když po cestě vidím z okýnka, jak v dálce celou oblohu protíná blesk, moc mě to neuklidňuje, ale na radaru to vypadá v naší oblasti zatím dobře. Na hranicích ale mizí signál i s internetem… A bez radaru se není čeho bát:)

Karpacz.

V Karpacz jsou parkoviště pro turisty dostupná za 30 zlotých, ale dost jich je zavřených. Když konečně parkujeme, nepřichází nikdo, kdo by parkovné vybral. je 8:00, prší, je mlha a teploměr ukazuje 14°C. Do nepromoků a pláštěnek se strojíme už u auta a můžeme začít stoupat. Stoupat a doufat, že alespoň na chvíli přestane a roztrhá se obloha…

Čeká nás 9 km a 900 metrů výškových. Takhle teoreticky to nevypadá jako žádný děsný stoupání a tak su zvědavá, jak to bude ve skutečnosti.

Déšť zvýrazňuje barvy. Les i cesta je živější a barvitější než v horkým letním dni, jen ta šedivá mlha je pořád stejně šedivá. Někdy je ale výhoda, když člověk to stoupání nevidí… na prvních kilometrech se to ještě nezdá, cesta je krásná, nijak náročný táhlý stoupání a když se mlha trochu rozestoupí, zvětší se viditelnost na několik desítek metrů. Z mlhy vystupují obrysy skal, tyčících se nad ledovcovými jezery jen na pár vteřin, aby jsme natěšeně mohli doufat, že se mlha rozestoupí ještě o kousek… Ale marně. U jezera Maly Staw ještě zahlédneme vodopád na druhé straně, ale zrovna  mizí v husté mlze, která se odnikud přivalí a zůstane ležet jako těžká deka nad mokrou krajinou.

Maly Staw

Vysoká vlhkost a celodenní soustavný déšť mají jednu výhodu. Je sobota v červenci. Dle některých zdrojů v takový termín může Sněžka pohostit až 11 000 návštěvníků, ale mi cestou nahoru potkáváme sotva 11 osob… a možná by se do nich dala počítat i obsluha chaty Strzecha Akademicka, kde jsme si kartou bez problému pořídili menší občerstvení a trochu proschli a nabrali sil…

V těchto místech se cesta mění do dálnice vyskládané z velkých kamenů. Na každým kroku mi to podkluzuje a hole se zakusují do děr mezi kameny, za slunečného počasí cesta i pro děti, za deště nic příjemnýho. Terén se mění z mírného stoupání do prudkýho a není vidět dál, než metr před sebe. Za Slezským domem začíná nejprudší část stoupání, ale skladba turistické dálnice se nijak nemění a podkluzování tu postup zpomaluje ještě víc. Naštěstí se ale dá přidržovat řetězů. Červená značka je tady od Obřího sedla až nahoru jednosměrná, dle cedule u ústí řetězového koridoru, ale lidem jdoucím ze shora to asi nevadí. Anebo využívají příležitosti, že je cesta volná a průchozí, protože široko daleko jsme jen my:) Zastavujeme se na obou vyhlídkách těsně pod vrcholem nejvyšší hory České republiky, abychom mohli obdivovat ten dech beroucí výhled na Krkonoše. Je tu vidět až… na bezpečnostní zábradlí!

Od vrcholu nás dělí jen metry, zato zesilující vítr se snaží, aby nám ty metry znepříjemnil co to jde. Od vrcholu nás ale neudrží a když se z mlhy vyloupne vysokohorská meteorologická observatoř Tadeusze Hołdyse na Sněžce, s vidinou luxusně zásobené polské restaurace s kruhovým výhledem letíme ke dveřím. Zamčeno. Co hůř, ona chybí celá klika. Tady je asi už pár let zavřeno… Vítr zesiluje, déšť nepřestává, teplota vzduchu na vrcholu je 7,9°C (vítr v nárazech 3,5 m/s a 100% vlhkost dle tabule v poštovně). Nesmí chybět společná vrcholová fotka, kde 3 tmavě šedý siluety doplňují světle šedivý mlžný pozadí  a už se běžím ohřát do České Poštovny, kde vůbec není tepleji než venku, ale nefouká tam ani neprší. Díky brzkému úprku z nečasu pod stříšku tak přicházím o možnost udělat si selfie s týpkem, který šel nahoru bos. Až později zjišťuju, že šlo o multi-miliardáře a prezidentského kandidáta v jednom.

Sněžka

V poštovně Anežce nakupuju hromadu nálepek a pohledy neteřinkám a nezbytnou horkou čokoládu na rozehřátí těla. Protože nemají nic bezlepkovýho, je mi dovoleno sníst si vlastní svačinku. Pod všudypřítomnými nápisy se zákazy jedení vlastního jídla se cítím trochu nepatřičně, ale ono se líp jí pod střechou, než pod provazy deště, které rozmáčejí namazaný chlebík.

Odteď to už bude jenom z kopce a leháro. Po červené na Jelenku to sice z kopce je, ale leháro vypadá jinak. Divně dlouhý a vysoký schody posetý kluzkým kamením dají zabrat i cestou dolů. Když si cvičně zkouším pár schodů v protisměru, tak zjišťuju, že mám tak krátký nohy, že stupy na schody mám skoro u kolen. Po dvou schodech mám dost a obdivuju všechny, kdo se tu neotočí a na Sněžku odsud fakt dojdou. Nebo došplhají. Už si v hlavě plánuju přechod po chatách a snažím se zapamatovat, že tenhle úsek jedině dolů.

Na Jelence je rozhodně tepleji, než venku na dešti a větru. Dostávám okamžitě chuť na zmrzlinovej pohárek s borůvkama a šlehačkou. Mňam. Energeticky možná nepotřebná, ale spokojenostně nutná vzpruha, protože dneska je to vážně pruda. Celodenní déšť, vítr, vlezlo, mlha… mozek potřebuje něco dobrýho, aby ho to venku pořád bavilo a byl ochotnej z tepla chaty zpátky do sloty. Mozek je totiž dneska největší pracant. Kdo jinej by dával nohám signály k pohybu?

říčka Plomnice

Kousek za Jelenkou se odpojujem od hraniční stezky a místo výhledů po hřebenech se jdeme kochat lesy a kaskádami na říčce Plomnica, jejíž tok tu kopírujeme. Perfektní mlžná atmosféra se zamlženým foťákem dost blbě fotí, ale aspoň to má tu patinu důvěryhodnosti. Když se vracíme k autu, tak je až k neuvěření, že zase musíme do kopce. Podle předpovědi má ale večer přestat pršet a je tak šance, že alespoň na plánovanou večeři ve městě Karpacz půjdeme suchou nohou.

Když docházíme k autu, zase u něj nikdo nic nevybírá, takže dneska je to asi zadax. Nechápu. Přitom jsme jediný auto, co tu stojí, to by asi nedalo moc práce zkásnout 😉

Nejen, že nejdeme suchou nohou do restaurace, ale ani další hodina v autě suchá není a ještě trochu zmokneme při přebíhání na ubytko. Dneska je horká sprcha fakt zasloužená a usínat za zvuku šumění deště je možná ještě o fous lepší, než s mým oblíbeným Divokým Billem…

Neděle:

Nedělní program je kulturní. Budí nás sluníčko, ptáci zpívají, z ubytka je nádherný výhled na Pec pod Sněžkou, pnoucí se v kopcích kolem silnice. Ideální den na Sněžku nejít, protože tam bude těch 11 000 lidí a ne 50, jako včera:)

Lapidárium Matyáše Brauna, Hospital Kuks

Po snídani můžeme vyrazit na 6 h dlouhou cestu domů, která bude zpříjemněná kulturní vložkou. Kdo mě zná, ví, že mi těch vložek stačí ročně minimum a už jsem si letos (vlastně zároveň v tomto měsíci) nadělila státní zámek Konopiště. Ale tahle dnešní kulturní zastávka je lákavá i pro mě a klidně ji vyměním za dopolední výlet.

Hospital Kuks. Ojedinělý soubor budov, založený začátkem 18 století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem jako domov vysloužilým vojákům, o které pečoval řád milosrdných břatří. Velice zajímavá historie i prostory majestátního areálu posetého sochami Matyáše Brauna mě nadchly natolik, že se snad na středněvěký kolena stanu milovnicí prohlídek.

Rozhodně se ale nestanu milovnicí příjezdů z výletu zároveň s večerníčkem. Možnost si v neděli večer před spaním ještě odfrknout, zrelaxovat mysl nabytou zážitky a chvíli trávit prožitý čas mi tentokrát bude fakt chybět. A dneska přijedu tak pozdě, že usínám už při psaní deníčku a kdo ví, zda vůbec zvládnu vystoupit v cílové zastávce… A teď ještě co kdybych jela vlakem… teď někdy bych byla ještě tak možná v Praze a před prací by nemělo vůbec smysl jít spát:D

Děkuju kluci, že jste mě vzali s sebou, moc jsem si to užila!