Cesta vlakem je nekonečná. Cestovat na Slovensko 2x v rámci jednoho měsíce je docela únavné samo o sobě, natož když se to proloží ještě 8 hodinovou cestou do Šluknovského výběžku kvůli kamarádčině výstavě.

Napřed kecáme, pak poklimbávám u pohádek, a nakonec se bavím u čtivé knížky Kolem Česka za 66 dní od Tomáše Lachmana. Ráda čtu cestopisy a deníky, a sním o tom, že možná jednou… vyrazím aspoň na 14 dní v kuse:) a kniha o Česku je super rozvíření mezi vodami knih o dálkových (hlavně amerických) trailech.

Jdeme se v rámci dlouhé cesty a přestupu v Popradu protáhnout na oběd u nádraží a u jídla koukám, jak z vedlejšího podniku vytahují postupně herní automaty a čistí je zvenku i zevnitř vzduchovým kompresorem, aby byly jako nové. Musím si to dokonce i vyfotit, protože moje zkušenost je spíš opačná… zahulený, smradlavý, neopečovávaný.

Když konečně vystoupíme z vlaku, zjistíme, že autobus nám frnknul o pár minut a musíme tak těch pár kiláků na ubytko pěšky. To samo o sobě není problém, ale v plánu je jeden kratší výlet a vzhledem k hodině, kdy se ubytováváme, už je mi jasný, že bych usnula za chůze. Absence na večerním výletě na Suchou Belou ani moc nelituju, hlavně při barvitých popisech žebříků a mostků. Jestli je vyprávění děsivý, realita výletu z  následujícího dne mi bohatě stačí do konce života a věřím, že kdybych na Suchou Belou šla, můj život by dnes již nepokračoval 🙂

Čtvrtek

Začíná to nenápadně. Kolem řeky Hornád šlapeme po pěkné cestě, u vstupu do NP Slovenský ráj zaplatíme 3,5 eura za 3 denní vstup a vyrážíme směr děsnýmu kopci. Je vedro, prostě horkej a suchej srpen se nezapře, ale na Kláštorisko v 760m nakonec vylezeme. Kláštorisko kdysi sloužilo jako úkryt místním obyvatelům při nájezdech Tatarů a v roce 1305 tu byl postaven kartuziánský klášter, ze kterého je dnes jen udržovaná zřícenina s prohlídkovým okruhem. Nachází se tu i symbolický hřbitov obětí Slovenského ráje.

soutěska Veľký Kyseľ

Dál nás modrá značka vede pěknými hustými lesy. Chceme se jít podívat na vodopád Kyseľ, ale z posledních metrů nakonec couvnu. Na ty vruty ve skále čnící nad průrvou, kterou protýká říčka k vodopádu, fakt nevlezu. Zlatý hřeb dnešního výletu tak prokaučuju. Na další žebříky ve vápencové soutěsce Velký Kyseľ se tak začínám děsně těšit. Nakonec to ale není tak zlý. Dřevěný žebříky kloužou jen zlehka, divoká příroda, která si tu roste bez zásahu člověka, je malebná a v soutěsce je příjemně chladno. Cesta se mi líbí, dokud nepřijdou na řadu vodopády. Vodopád Ochrancov prírody a Vodopád v barikáde sou velký noční můry. Dlouhý žebřík, který vede několik metrů nad pevnou zemí, bez pořádné opory a krátkonožky pak velice těžko zdolávají poslední schod z žebříku na pevnou zem… Tyhle dva žebříky by zvládly zkazit celej dnešní výlet. Ještě, že tu máme aspoň tu krásnou fotogenickou přírodu… Když jsme konečně nahoře nad roklinou a napojujeme se na choďák zpátky dolů do Horušic, po kterém proudí zástupy polských turistů v důchodovým věku, říkám si, že je to se mnou fakt špatný, že se bojím na takových žebříkách a o 30 let starší dámy tu jdou rozesmáté v hloučku.

Pátek

Dneska su máčka. Z původních 17 kiláků jdeme jen 14, protože su slabej článek. Bojím se výšek a železný chodníček vysoko nad hladinou Hornádu mě znervózňuje. Ještě Víc mě ale znervózňuje řetěz na přidržování. kdyby byl ve výšce ramen, tak asi dobrý, ale přidržovat se někde u kolen, když vás skála tlačí hrudníkem nad vodu, to fakt není nic pro mě. Chvíli stojím zaseknutá na místě a nemůžu dopředu a pak se rozhoduji, že tohle teda ne. Už jsme si dneska dobrodružné cesty kolem Hornádu užili na můj vkus dost. Občas je fajn vybočit z komfortní zóny, ale je taky dobré vědět, kde je hranice. A když se člověk fakt bojí, je dobrý to přiznat. Vrátili jsme se k nedalekému rozcestníku se žlutou značkou zpátky do Horušic a vydali se do pořádného stoupání. Jak jsme se vzdalovali od řeky, teplota vzduchu začínala být nepříjemně vysoká. Nahoře na skalnatém ostrohu už to bylo skoro jako u moře. Teplo, sucho, vůně borovic.

kovové rošty u řeky Hornád

Cesta po žluté byla hezkou vychozenou cestičkou po hraně skály, částečně lesem přes kořeny a přes stovkami bot ohlazené kameny. Nejvýše položené místo slovenského ráje disponuje fakt romantickou a krásnou cestou, plnou voňavého kvítí a motýlů. Občas lze zahlédnout i řeku Hornád, tekoucí 150 metrů pod námi v hluboko zařízlém krasovém údolí.

Dnešní večer jsem konečně zachráněna. Nevíte od čeho? Od nevyspání. Paní majitelka s dcerou jsou hodné víly a šlechetná stvoření, protože mě zachraňují od třetí noci na podlaze koupelny, i přesto, že v penzionu není žádný volný pokoj… Protože někdy ani špunty do uší nestačí, aby odtlumily rušivé noční zvuky.

Sobota

Na programu je “kripl” výlet. Mamut odmítl jít na žebříky, protože ještě není smířen s předčasným ukončením svého života a tak se ve Slovenském ráji věnujeme běžné turistice lesem a loukou. Zpestření ale přece jen máme na Tomášovském výhľadu, kde je strmý skanatý padák dolů v délce asi 150 metrů. K okraji skalní hrany se rozhodně nepřibližuju. Tohle je turisticky nejzajímavější místo trasy, proto jsou lidi jen tady. Zbytek dne máme lesy skoro jen sami pro sebe. Díky nenáročnému krátkému výletu tak máme prostor na posezení v místní výborné restauraci, takže plnohodnotně trávíme, zážitky i obídek. Poslední odpoledne si tu musíme náležitě užít, než strávíme celou neděli cestováním zpátky domů.