V ten dubnový pátek ráno jsem se s Feri postavila na start Šlapanického vlka 2014 po boku své kamarádky. V propozicích 84,5km, časový limit 50hodin a samozřejmě povinná výbava, která objímá prakticky vše od základu na bivak přes lékárničku až po ochranné botičky pro psa. Můj batoh vážil 11kg – 2,5l vody, můj nový péřák pro extrémní zmrzlíky, pro který byla tato akce testovací, granule pro psa, lékárnička, karimatka, suché oblečení na spaní, jídlo a tak dál, však to každý zná.
Předpověď byla celkem dobrá, přes den kolem 10-12°C, v noci to bude padat k nule. Vyrazily jsme ze Šlapanic a už podle itineráře mazaly i s psama dál na první kontrolu. Mrazivé ráno vystřídalo sluníčko a celkem příjemně teplý den. Cestou nás míjeli závodníci a závodnice, chodci a běžci. Některým psi sloužili jakou tahouni, jiní si to jako my dvě museli oddřít všechno po svých. Holt pes na sedáku ještě neznamená, že taky tahá ale alespoň jsou obě ruce volné, třeba na turistické hole. Moje fena tahá jen v jediným případě, a to z kopce. Asi bych byla radši, kdyby teda netahala vůbec, na rozbahněným kopci to pak dolů jede ještě rychleji, než by jeden chtěl.
V Ruprechtově teplá polívka na zahřátí a bylo jasno, že do setmění kolem 19té hodiny už chceme hledat místo na bivak. Spát sme šly asi mezi úplně prvníma, ale když sme v údolí u říčky Malá Haná narazily na přístřešek, dlouho sme neváhaly a hned ho obsadily.
Horký čaj a teplé chili con carne nám pěkně naplnil pupíky a my po 44,5km uléhaly ke spánku. Moje hřející polštářky zachránily Knigu před hodně dlouhou nocí a tak sme se obě nakonec celkem v pohodě vyspaly. Byla sem trochu zklamaná, že v merino 3/4 kalhotech a tenkém triku s dlouhým rukávem sem spala pohodlně a nebylo mi horko, když spacák sliboval komfort v -12°C a teplota v noci měla být mírně nad nulou. Zmrzlá tráva ale ráno vypovídala o teplotě něco jiného a jak sme se později dozvěděly, v noci byly asi -4°C. Ráno následovala teplá snídaně na rozmrznutí a čekalo nás do cíle už jen 42 kilometrů – nějakému menšímu bloudění jsme se předchozí den bohužel nevyhly.
Mrazivé ráno nás doprovázelo přes vojenský újezd, za jehož hranicí sme potkávaly další závodníky, ještě spící nebo se chystající za chvíli na trasu. Rozmrzat sme začaly až k poledni a během dne nás předbíhali všichni ti, které sme ráno brzkým vstáváním zastihli ještě spící. Moje bolavé koleno ale začalo stávkovat už v pátek a v sobotu se to postupně zhoršovalo. Těch 6 km do cíle jsem se dopajdala už snad jen silou vůle a podporou Knigy. Bez ní bych to nedala. Tak blízko, nejblíž cíli, jak jsem se tentokrát poprvé dostala a já se nebyla schopná na levou nohu skoro ani postavit. Byla sem rozhodnutá to vzdát a nechat Knigu, ať dojde do cíle aspoň ona. Nenechala se a tak sme se jako poslední v sobotu večer doštrachaly do cíle. GPSka ukazovala 88km, čas 34hodit 38minut. Na bivaku jsme z toho strávily skoro 12hodin. Hurá, dokázala jsem to. I s nemocným kolenem jsem konečně na třetí pokus dokončila long, závod, který někdy vzdávají i fyzicky zdraví jedinci. Sice jako poslední, ale na tom přece nesejde. Splnila jsem si tak jednu z věcí, o které jsem se domnívala, že je pro mě nedostižný sen. A ani kvůli tomu člověk nemusel jet za hranice 🙂
Komentáře