V pondělí jsme z Brna odjížděli až později, takže jsme do Vyššího brodu dorazili až k večeru, kde jsme dali sraz s Pražskou a Svitavskou sekcí a ještě si stihli vyrazit na obchůzku okolí. Už teď v podvečer sme vytvořili dvě sekce a už nám to rozdělení skoro zůstalo. Sice zelená z Loučovic kolem peřejek Vltavských mohla být pěkná, ale já si chtěla vyrazit po Opatské stezce I. Opatské stezce I. údolím Menší Vltavice, dříve zvané Hamerský potok. Voda z Menší Vltavice napájí samostatným kanálem dokonce Cisterciácký klášter i jeho malou elektrárnu pitnou vodou. Cesta vede nádherným, málo udržovaným lesem a kroutí se kolem vody. Prakticky tu není ani noha a konečně si užívám klidu po dovolené v Bulharsku, kde nás pořád bylo tak nějak moc. Zpátky do Vyššího Brodu se už vracíme po zelené značce kolem poutní kaple Marie Rast z konce 19. století. Okolí kaple vypadá celkem zpustle, i když křížová cesta právě prochází rekonstrukcí.
Masňácky spíme v posteli v kempu Pod Hrází, takže dlouho do noci můžeme poslouchat řev hostů i hlasitou muziku, ale zas máme sprchu a možnost ráno posnídat něco teplého.
Úterý začínáme celkem pozdním startem přes prohlídku Cisterciáckého kláštera ve Vyšším brodě ze 13. století. Klášter je moc pěkný a zajímavý, byla by škoda si tuto prohlídku nechat ujít. Klášter má bohatou historii, krásnou výzdobu, stále aktivní knihovnu a dnes mezi jeho zdmi žijí pořád ještě mnichové, i když by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Pokud to klapne a jejich řady se rozšíří, ještě by se hodila k počítání půlka ruky druhé.

První sekce jede do Rožmberka nad vltavou vlakem, aby si stihli užít ještě prohlídku hradu Rožmberk , druhá sekce počítá s trochou víc chození. Když kolem poledne funím do kopce po asfaltu a smaží na mě slunko, trochu přemýšlím, zda to nebyla chyba. Když pak ale na louce s výhledem na větrné elektrárny za Vyšším Brodem ležíme v trávě a vegetíme, tak bych to za hrad nevyměnila ani omylem. Všeho moc škodí a kultury nevyjímaje. Cestu do Rožmberku na sraz nám pak hatí hromada oplocených pastvin s kravama. Kdy se konečně naučím chodit po těch značkách? Nakonec se prodereme lesem na silnici, které jsme se chtěli vyhnout, a na rozpáleném prostranství před hradními prostorami si pod slunečníkem dopřeju bezlepkovou pizzu s výbornou domácí melounovou limonádou. Navrhuju alternativní a míň asfaltovou cestu k místu nocování a překvapuje mě pramalý zájem památkové sekce o trochu chození navíc. No cuž, všechny ty maliny a ostružiny si sežereme sami a nikomu nic nenecháme. Když se pak prodíráme hustým lesem místy, kde by snad měla být cesta, přemýšlím, zda si za tu malou ochotu ostatních mi dělat společnost nemůžu sama.

Když se konečně dostaneme dolů k vodě, je na dohled kemp a kdopak si v něm zrovna nedopřává vitamínový koktejl? Nakonec tak místo na spaní hledáme hromadně a jak si Pepa pamatuje ty 4 roky zpět parádní místečko, tak ho přesně i nacházíme. Večerní koupačka ve Vltavě sahající po kotníky je zakončena koštem klášterní medoviny, kterou neseme z Vyššího Brodu.

Ve středu je na programu konečně to, kvůli čemu sem všichni v létě jezdí. Sjíždění Vltavy od kempu Branná až do Zlaté Koruny. Za normálních okolností bych si sjíždění na raftu ujít nenechala, ale moje spálený končetiny z Bulharska a abnormální reakce na slunce kvůli fotosenzitivním antibiotikům, které ještě stále beru, mě nakonec od podobných aktivit dost odrazuje. V lese bude taky dobře.  A bude tam stín!

Hm, cesta vyznačená v mapě ale ne s turistickou značkou… jak to tady asi může dopadnout? jasně, oplocenky a neprostupný roští na všechny strany. Kdo by to tady asi čekal? Fakt to někoho překvapuje? Prodíráme se echt zarostlým čímsi až k plotu kolem skládky, kde slyšíme jezdit techniku. Hm, tak zpátky odkud jsme se sem vnořili a zkusíme to jinudy. Ha, těma oplocenýma loukama vede taky i cesta do civilizace. Trochu pozměnujem trasu a do civilizace tak dorazíme beze ztrát na životech. V obci Přídolí je cukrárna, hospoda i sámoška. Bohužel teď, lehce po poledni, jsou zavřená všechna tři místa a tak se aspoň válím na lavečce před cukrárnou a pod hlavou polštář ze židlí z hospodské zahrádky.

Les po modré za Machovicema na Krumlov je parádní, takovýhle lesy mám vedle těch pralesních nejradši. Hodně borovic a jehličí, mech, všude šišky. Na konci lesa nás čeká barokní kaple Panny Marie Bolestné s parádním výhledem na celý Český Krumlov. Je vedro, cesta přelidněným Krumlovem za lovem  nejlepších marcipánových pralinek v Čechách je úmorná a jako odměnu si dáváme nášup do kopce k hospodě, která už odpoledne nevaří. Následuje cesta podle mapy k hospodě, která v reálu neexistuje, takže nás zachraňuje cukrárna poblíž. Do Zlaté Koruny na sraz s vodní sekcí se přesouváme vláčkem a během klesání dolů z kopce narážíme na parádní restauraci s výhledem na řeku a vodáky, ale bez zvukového doprovodu všeho toho šrumce. Rozhodně si libuju, že v Krumlově to nedopadlo, protože tady sice nejsou nejlevnější, ale asi bych dokázala sníst tak trojitou porci, jak to bylo skvělý a zbytky bohaté ovocné přílohy si ještě beru s sebou na svačinku. Kdo si počká, k tomu se vodní sekce od řeky jednou do kopce vydrápe sama a tak sme si počkali:)

Večer už jsme toho moc nenachodili, před blížící se bouřkou jsme horko těžko našli použitelnej flek s rovnou zemí a při kolíkování jsme byli rádi, že jsme naházeli batohy pod celtu a po posledním kolíku následovala šipka do sucha.

Vzhledem k tomu, že ve středu jsem měla nadmíru času v restauraci zkoumat trasu, došla jsem k čirému zděšení – na čtvrtek 15 km a pátek k vlaku zbývajících 10. Sakra, to by se dalo stihnout ještě za čtvrtek a v pátek už bych mohla hnípat doma… Hmmmm, tak lákavé možnosti prostě naprosto nešlo odolat a nejvíc mě pobavilo, že vodní sekce se dokonce ještě na vodě vsázela, kdy s tímhle nápadem přijdu.

Páteční kusanec ale nakonec kýžených 25 km neměl, protože bolest v nártu, která se plíživě den předtím zhoršovala, mě odradila definitivně od lákavé nabídky mrknout na rozhlednu Kleť na nejvyšším kopci široko daleko. Asfaltová výheň nás pak provázela až ke zřícenině hradu Dívčí kámen kde jsme ji ve vodáckém kempu vyhnali studenou limčou. Kolem Vltavy pak už následovaly stinné lesy a rozpálené louky, ideální příležitost vyzkoušet obří pánské sandále jako prevenci před upadnutím nohy – a vyplatilo se, nic mi neupadlo a na vlak sme tak došli i se zastávkou na obědě před dlouhou cestou vlakem, která se nakonec nějak smrskla – spánkový deficit mě přepadl chvíli po přesednutí v Budějovicích.

PS: ještě se mi nikdy nestalo, aby mě z bot píchalo v nártu, ale asi mi někde blbě škrtily oběh – taky byly na konci své životnosti. Bez milosti letěly doma do popelnice a musím zaklepat, že píchání v nártu zmizelo i s botama:)