Cesta do Javorníku ve Slezsku je děsně dlouhá. Je tak dlouhá, že sežere celý odpoledne a cestující tak chtě nechtě musí zblajznout něco taky, typicky něco z jídla na následující dny, protože na svačinku do vlaku běžně nemyslí…

Vystupujem v podvečer v Javorníku a první kilák od vlaku k náměstí utíká rychle. Sme odpočatí, najezení, cesta je rovná… do chvíle, než se před náma otevře restaurace a chuť dát si něco pořádnýho.
Pak už jsme rozsezení, přejezení a cesta začíná do kopce. To byl zase nápad… Kdyby nebyla oblačnost, mohl být aspoň super západ slunce, teď už jen zabloudilý paprsky slunce vykukují zpod mraků a je neskutečný dusno. Nepomáhá se ani osvěžit u studánky u kaple Sv. Antonína nad Javorníkem, kde teče fakt chladivá a příjemná voda. Dobírám ji do plnýho stavu a pokračujeme dál na Čertovy kazatelny, kde plánujeme v případě nízkého stavu spáčů přespat. A štěstí nám hraje do karet, nikdo tu není, takže si i vyhlídku z rulového skalního útvaru do údolí Račího potoka můžeme vychutnat pěkně o samotě, přestože údolí je celé zalesněné a je možné vidět jen zelený moře, jak se vlní pod náma.

V noci se dvakrát přežene kratší přeháňka, tak su ráda, že spíme v prostorným přístřešku pěkně pod střechou bez nutnosti ráno sklízet mokrou celtu a aspoň se tím ráno urychluje start. Kdo by čekal, že ke zřícenině Rychleby se půjde do kopce, byl by zaskočenej stejně, jako my. Tahle zřícenina hradu z 13. století vydržela asi 200 let, takže je s podivem, že tu není jen náznak valu ale fakt pár šutrů na sobě.

Pokračujeme krásným, do okolních kopců zařízlým, údolím Račího potoka, které tu tvoří rezervaci Račí údolí. Sice asfalt, ale u potoka je příjemně chladno a dalo by se skoro zapomenout na to děsný dusno a zataženou oblohu. Zkracujem si asi o 6 kiláků původní trasu, abychom zůstali pěkně v údolí šumícího potoka. Bohužel je to asi hodina asfaltu v kuse, takže je otázkou, nakolik možnost osvěžení přehřátých končetin studenou vodou z potoka (a voda tu je i čistá, takže jsem si dopřála pár loků) vyvažující k tomu asfaltu, po kterým šlapeme až na hranici s Polskem, k rozcestníku Černý kout. A tady je konečně měkoučká lestní cestička, jak si ji pamatuju. Smrky a buky, kořeny a jehličí, borůvčí a hraniční kameny. Po hranici pokračujeme jen chvíli, a uhýbáme po modré přes studánku Koníček, kde doplňuju zásoby vody a je tu možnost si koupit studánkou chlazený pití v plechu a v osvěžit se, až k malé lavici se stříškou na kraji Zálesí. S počasím to vypadá všelijak a čekáme déšt, který ale zatím nepřichází, takže není důvod se zdržovat a už zase po hranici pokračujeme dál k hraničnímu přechodu Travná. Borůvky po cestě sice dávno očesali trhači, přesto se nám daří hojně krmit naše bříška nejen borůvkama, ale i osamělými keři malin… Hrozba deště ale nedovoluje sundat batohy a zanořit se hluboko do borůvčí, upíráme tak svoje naděje aspoň k restauraci Celnice pod přechodem Travná, který máme prakticky po cestě. Sotva dosedneme, spustí se venku déšť, pomalu přecházející do lijavce. To sme zase jednou vyhaluzili. Jelení nudličky pečený s kořenovou zeleninou sou luxusní pozdní oběd, ačkoli porce je taková dětská, vaří tu skvěle. Vůbec nechápu, proč sme se tu nezastavili v roce 2015, když jsme šli kolem… aha, zákaz psů… Jako zákusek následuje božská zmrzlina a když už se venku jen honí mraky, je nejvyšší čas jít. 200 metrů k parkovišti na hranici a k příštřešku u něj spíš dobíháme. Další kolo slejváku pročekáme tady. Kdyby tu byl nějakej signál kvůli radaru, mohli jsme si dát ještě jednu zmrzku na Celnici:)
Když pak vyrážíme mokrou trávou a ze stromů nám vítr zfoukává vodu za krk, kvituju minimálně příjemný ochlazení. Na posledních 100 metrů nás ale chytí déšť znova. Pro upřesnění na posledních 100 výškových metrů, takže nakonec ještě ty pršipláště využijeme, ačkoli se mohlo zdát, že je nesem celkem zbytečně.

Rozhledna Borůvková hora z roku 2006 nás vítá v mlze a dešti. V přístřešku potkáváme turisty od Litomyšle, takže pokecáme. Pán si fakt chválí svůj novej (osprey) exos, tak trochu pokecáme a ještě nám ukazuje, kde můžeme pro vodu. Cenná informace, jak se za chvíli ukáže. Když trochu opadnou provazy z nebe, vyráží dál na cestu, ale ani tak nezůstáváme dlouho sami. Vzhledem k počasí se mi moc nechce stavět tarp, tak se rozhodujeme přespat na zemi pod střechou a brzo se z našeho dvoulůžkáče stává čtyřlůžkáč 🙂 Slečna přijde od studánky z mapy s prázdnou, ale naštěstí jsme vybavení informací o neznačeným prameni. Prej děsnej hank, ale vodu má…

V noci to na perseidy opět nevypadá, neobtěžuju se v tom poprchání a mlze k Borůvkové rozhledně ani přibližovat, ale když mě nad ránem vzbudí pnutí, je obloha vymetená a zaří tisícem hvězd. Perseidy ale nevidím a napůl rozlepený oči maj vlastní názor na to, co bych měla jít dělat…

Aspoň východ slunce z rozhledny stojí za to. Mlha stoupá z lesů, lehce se povaluje nad korunama stromů a nad Polskem vychází slunce… Nádhera.

Pak trochu prudký padák na vyhlídku na Vysoký kámen, což je zase vyvýšená trocha šutrů s krásným kamenným schodištěm až nahoru na vyhlídku, kam jinam, než do Polska. Cestou můžeme spásat hromady slaďoučkých ostružin, ačkoli jejich sezóna ještě teprve přijde. Zakončení vleklým asfaltem přes celej Javorník v neskutečným vedru už je jen příprava na nějakou dobrou zmrzlinu v centru.