Vyrážíme po žluté a už 200 metrů za zastávkou, kde jsme opustili vlak, blbě odbočujem. Tento i příští úsek žluté je značen spíš pro místní, ale nevzdáváme se. V sámošce kupujem ruskou zmrzlinu. Vždycky je to dobrá volba, ale dnes jsem při výběru neužila dostatečně mozkových závitů. Zmrzlina, která se při jídle za chůze roztíká, jedna ruka na ni zpravidla nestačí a obal se vyhazuje až po dojedení a ne před, není do parného poledne dobrá volba. Štítivě strkám ulepený obaly do igeliťáku, co chránil hermelín před zdrhnutím mezi oblečení a přemýšlím, zda je lepší kapsa od zmrzliny nebo nepromokavá bunda od sýra 🙂

Přes parádní pastviny, kde to voní, míříme do lesa, kde zpívají ptáci a je příjemný stín. Slyším z dálky motorovku a ségra říká něco o kravičkách. Záhada zůstává ale nerozluštěna. Vycházíme na další louky. Funí tu dost silný vítr a otupuje pocit z vedra. Procházíme vesničkou Jiřice, kde je moc pěkná meditační křížová cesta, ukončená rozhlednou Aničkou. Na jednom ze schůdků, stíněným vrchem rozhledny, obědváme. Užíváme si výhled na louky, přes které jsme šly a je tu totální pohodička.
Les ale na nás čeká taky a v jednom místě, kde se napojujeme na stezku kolem říčky Nedveky, tu je velmi silná nasládlá vůně. Jakoby všude ve vzduchu byl med. Opojnou vůni chvíli nasáváme. Neskutečný zážitek, jaký jsem dosud nezažila. Škoda, že ta vůně se nedá zavřít do nádoby a vzít domů 🙂

Pokračujem kolem řeky Nedveky zeleným, docela zarostlým, lesem. Mám dojem, že tady bychom byly sami i uprostřed letních prázdnin. Přichází deja vu. Ségra objevuje líheň parádních lesních jahůdek. Loni to byly moje jediné lesní jahůdky – právě, když jsme byly spolu venku a letos je to jako tenkrát. Lovíme ve svahu dobroty a fakt si to užíváme. První letošní jahůdky. 3x brodíme Nedveku – ledová voda je na unavené nožky jako balzám a nakonec se i před Střelicemi brodíme po značce zas – po pás vysokýma kopřivama. Pěkně žahaj, ale naštěstí to nějak nepálí. V Jevišovicích akorát zavírá Starý zámek, takže bohužel tam jsme se nakouknout nedostaly. U Vietnamce nakupujem něco dobrýho a najednou mě začínají děsně svědit celý lýtka. Nějaká opožděná reakce nebo co. Po osvěžení v kavárně pokračujem kolem Nového zámku Jevišovice, kde je dnes domov seniorů, ale zámeckým parkem se můžeme projít.

Pak už hupsnem rovnou do lesa. Tráva je vysoká a vypadá to, že nikde pohodlně hlavu nesložíme, ale nakonec si parádní místečko najdeme. Ráno nás budí paprsky slunce v listoví stromů nad náma, takže je nejvyšší čas vyrazit.
Tráva je všude mokrá, na loukách nás šimrá na kolenou vysoká ostřice. Naše cesta se točí k Jevišovce, která si líně stojí a přece se pohybuje nenápadně k Plavči. Tam míříme i my, zakončit tenhle parádní výlet.

Moc jsme si s přírodním parkem Jevišovka nepotykaly, o to větší důvod se sem příště vrátit a seznámit se víc. Bylo tu krásně.