Letošní podzim je prostě prozářenej sluncem a tak si hodlám těch pár možností vyrazit ven pořádně užít. Oslavka a Jihlavka se loni ukázaly jako vděčný cíl a tak tam moje nohy zabloudí i letos, ale zase trošku jinudy.

V sobotu ráno startuju do větrnýho dne. Vítr má sílu spíš fučáku a protože slunce teprve nesměle nakukuje přes obzor, nemá sílu ještě větrnou sílu kompenzovat. Po rovince mě ale zachraňuje rychlý tempo postupu a ani prochladlý les, padající dolů k Oslavce, ze mě teplo nevyžene. Musím ale nasadit tajnou zbraň – rukavice. Oslavka se koupe ve stínu, zimě a vlezlé vlhkosti. Do hlubokého kaňonu se slunce dneska dostane jen na chvíli a tak rychle prchám na vyhřáté svahy na skalách vysoko nad řekou.

Sluníčko se tu s větrem bije o nadvládu a není jasné, kdo vyhraje. Dokud vítr nezesílí svoje poryvy a slunce na svém dnešním maximu vítězoslavně neporáží, je boj nerovný. I já svádím boj, zda sundat nebo nesundat větrovku ale s vítězstvím větru vítězí i větrovka a tak má dnes privilegium nosit se na těle a ne v krosně. Konečně po dlouhých měsících zase přišel její čas.

Výhledy na Oslavku vystřídají brzy výhledy na Jihlavku. Obě řeky jsou jen kousek od sebe a tak si dneska doplním úsek, který moc nechodím – po červené pod Mohelnem na rocestí Papírna.

Západ slunce nás zastihne nad mohelenskou hadcovou stepí s panoramatickým výhledem na JE Dukovany a zatímco den končí, hromadě nadšenců v okolí začíná orienťák a tak se několik dalších hodin kolem nás míhají čelovky.

Východ slunce barví oblohu do růžova, stejně jako celou rozhlednu Babylon. Do pozdního rána vyrážíme hledat smírčí kříž, který se skrývá mezi vysokou trávou. Haugwitzovou alejí klesáme k Vlčímu kopci a dál po zelené kolem parádních vyhlídek na Oslavku a altánku Gloriet, ze kterého tradičně není vidět ani kus vody. Pak už je to jen kousek po vyhřátý cestě, abychom si ještě pořádně užili letošní teplý paprsky, než se rozejdeme domů.

 

Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?
Share on Facebook
Facebook