Na zastávce se sejdem v celkem hojným počtu čtyř kusů, na ten tající metrovej humáč docela úspěch. V Lysicích nás čeká naklouzanej zledovatĕlej sníh s natátou horní vrstvou a de se v tom fakt blbě. Ani ne po kilometru mineme odbočku a razíme si to vcelku svižně, vzhledem k podmínkám, do kopce. A mimo značku. Krosíme ve správným směru pole a možná sme i rádi, když vidíme ten hrb sem nahoru. Zatažená obloha dost souhlasí s mým rozpoložením. Fučí, vichr jak prase, rozbředlá půlmetrová sněhová břečka ujíždí do stran. Kalhoty mám nacucaný po kolena. 6 km za 2h chůze a to skoro nezastavujem. Na cestě se člověk boří, na poli se boří… je to makačka a do toho ten šílenej vítr, holt dojde i na mě – musím nasadit čepici.

Bedřichov. Chceme hospodu – představujem si ten horkej čaj, ale mapy nic o hospodě neříkaj. Tak ale přát si ji můžem, ne? Rozbolavělý nohy, promočený ponožky, obličeje vyšlehaný větrem… Prostě trochu se zasnít je v tuto chvíli tak osvěžující… A je tady. Fakt je tady. A je otevřená. Vevnitř hoří v kamnech, vývar mají. Na topení a u kamen sušíme boty i ponožky a čerpáme síly na druhou půlku. Tahle pauza fakt bodla.

Do kopce se boříme půlmetrem sněhu, lepší využívat prošlapaný stopy kluků, ale mohli by teda dělat kratší kroky… A pak už sme v lese, sněhu tak po kotníky a chůze je hned mnohem snazší. Voní tu pořezané dřevo a v kolejích lesních cest tečou potůčky tajícího sněhu. Trochu se trhá obloha a probleskuje modro a já su fakt ráda, že sem na výlet šla. Jen si příště musím nabít baterku do foťáku.