Na tento výlet jsem musela vyrazit už v pátek směr Praha, abychom mohli vyrazit pěkně se světlem a nebloudili v lesích po tmě. Tentokrát jsem vyzkoušela nový azyl a rozhodně se osvědčil, pokud bych si mohla příště vybrat – rozhodně beru za společníka radši lednici, než králíčka 🙂
Ráno jsme se pořádně nasnídali a s mírným zpožděním dorazili na místo srazu s naší parádní „průvodkyní“, která zná minimálně plánovanou oblast Brd jako svý boty a naplánovala nám skvělou trasu. Počasí nevyšlo nejlíp, ale rozhodně tady pršelo míň, než na Moravě:) Vyrazili jsme do lesa natěšení na parádní podzimní atmosféru v nepromokavých kompletech a zvykali jsme si na syté červené a žluté barvy listí na zemi (na stromech na nás už nepočkalo) a zelených mechových koberců kam až oko dohlédlo. No, kdyby nebyla hustá mlha, možná by to bylo víc než na pár metrů:) Cestou jsme mohli nahlédnout i do dvou otevřených kapliček, i když první z nich, Třemšínská bouda dnes vlastně úplně kaplí není. Původně byla kaple postavena začátkem 19. století, poté sloužila jako útulna a lesnická bouda, než byla v roce 2007 obnovena do současné podoby. Druhá, Kaple Proměnění Páně Krista, stojí kousek od pozůstatků hradu Třemšín a kdysi tu také byla rozhledna, než lehla popelem. Také se tu natáčela pohádka Lotrando a Zubejda a za kaplí jsou dva žulové kameny, přestože nikde v okolí se žula nevyskytuje – vyhraná sázka dědečka naší skvělé průvodkyně, že vyvalí tyto obludy až do výše 820 m.n.m k vrcholu Třemšína (827 m.n.m). Na chvíli jsme se schovali v obnoveném partyzánském bunkru a pak už hurá přes kamenné moře Nad Maráskem, ze kterého by jindy mohl být docela pěkný výhled do suchého a teplého Míšovského grilu na oběd a pivečko. Na kratší půlku trasy sme vyrazili trochu zpomaleně a rozsezeně, ale ještě nás čekaly padrťské rybníky, založené v 16. století. Při plném stavu vody by zřejmě byly ještě daleko větší, než se zdály tentokrát. Poslední historickou zajímavostí trasy byly zbytky benediktínského kláštera a pozorný kolemjdoucí mohl z terénních nerovností odhalit pozůstatky základů. Já pod vrstvou mokrého barevného listí nerozeznala vůbec nic a je možné, že by mi nepomohla ani návštěva v létě, kdy je listí na stromech a ne na zemi. Závěrečná rovinka byla mírně do kopce a celodenní déšť na poslední minuty ještě zintenzívněl, takže dnešní statistika 6hodin chůze a hodinka v hospůdce znamenala 7 hodin nepřetržitého deště o různé intenzitě, od mrholení po vydatnou sprchu. Pak už jen do Prahy, do Brna a domů, kde mě bohužel od teplé postele zdržela porucha autobusu, který nebyl schoný ani odjet z nástupiště. Po 6ti hodinách chůze a následných 6hodinách cesty domů jsem odpadla jak mrtvola, naprosto spokojená s krásným mlžným podzimním výletem v malebném CHKO Brdy a jedno mi je jasné. Byla jsem tam poprvé, ale rozhodně ne naposledy.
Komentáře