Červená turistická kopíruje v PR Peklo řeku Metuji a na podzim to tu hraje všemi barvami. Určitě by byla chyba nevést trasu v tomto ročním období tudy. Na Bartoňově útulně Peklo chvíli odpočíváme a dál pokračujeme rezervací kolem řeky Olešenky, která se právě u útulny vlévá do Metuje. Další zastávkou je zřícenina hradu Frymburk, který pochází ze 14. století a až do poloviny století 17. to byl mocný a nedobytný hrad. Bohužel byl v roce 1628 vypleněn sedláky při velkém povstání a později doražen Švédy. Hrad se nachází poblíž vesnice Nový hrádek, kde jsme neváhali a dali si oběd. Celodenní vlhko a vlezlo zůstalo za dveřma příjemné hospůdky a najedeným a rozsezeným se nám ani nechtělo zase ven.

Olešenka

Odpoledne jsme pod těžkými mraky dorazili k tvrzi Skutina těsně před poslední prohlídkou. Zhruba půl hodinovou prohlídku bychom bohužel nestihli, zbývalo nám moc kilometrů do setmění a začínalo poprchat. Pán ze Skutiny nám alespoň poradil, kudy na Šerlich kratší cestou (po modré) proti původnímu plánu a nakonec je dobře, že jsme dali na jeho radu. Pořádně se rozpršelo, padla hustá mlha a na Šerlich sme dorazili chvíli po setmění. Mokří, zubožení a totálně hyn jsme ve světle baterek šlapali poslední kilomety. Světlo z chaty nás ale lákalo v mlze, tmě a dešti jako maják záchrany a my s nadšením zapadli do jeho teplé náruče.

Sobota 29.10

Dneska jsem se vzbudila zase o rok starší a totálně nevyspaná kvůli sdílenému pokoji s klukama. Naštěstí při snídani jsem nabrala dost energie na dnešní etapu a tak jsme ráno vyráželi s nadějí, že nebude pršet. Ta se vyplnila, i když zataženo bylo skoro celý den a kousek oblohy sme tak viděli jenom ráno při venčení psů. Potkali jsme pána s alaskánem v zápřadu na koloběžce, takže jsme pokecali, podrbali dorostence a v zataženém dni šlapali dál. Při stoupání na Tetřevec (1043 m.n.m) nás dokonce začala z České strany stíhat mlha zatímco v Polsku probleskovalo v dálce slunce.

Mlze jsme utekli kolem barokní Kunštátské kaple Navštívení Panny Marie, která původně sloužila dřevařům až ke kiosku (a zároveň boudě horské záchranné služby) na Pěticestí, vlezlýmu chladu ale utéct nešlo. Kiosek disponuje pouze slazenou verzí čaje, což bylo dost nepříjemné překvapení, ale zase byl pán ochotný mi dát jen teplou vodu, kterou občas s oblibou piju. Michal se ale vytasil s ovocným čajem a dpřál mi ovocné osvěžení. Občerstvení po pauze jsme vyrazili dál a odteď jsme začali potkávat davy turistů, směřujících na Pěticestí a možná i někam dál. Tady jsme taky začali potkávat na každém kroku řopíky a sruby s tím, že určitě musíme jít dneska na prohlídku Haničky.

Stíhá nás mlha.

Při obcházení pěchotního srubu R-S 87 Průsek nás ale odchytl místní nadšenec a dost neodolatelně nás lákal k prohlídce. Oba objekty bychom ale nestihli, takže jsme podlehli a strávili příjemnou půlhodinku v teple při prohlídce a zajímavém vyprávění. A upřímně, možnost se ohřát ve vytopeným srubu byla stejně lákavá jako prohlídka. U nové rozhledny na Annenském vrchu z roku 2010 jsme si ještě užili adrenalin, protože Ruf sám vyběhl po kovových schodech až nahoru na rozhlednu, ale pak nemohl dolů a musel čekat, až ho páníček zachrání.

Na tvrzi Haničce jsme už prohlídku nestíhali, ale prý je jen větší než Průsek a pokud jsme byli už tam, tak o tolik zase nepříjdeme. Dali sme si aspoň u přístřešku s ohništěm pauzu na posilnění a popovídali s oddílovým vedoucím z Kroměříže, který tu s ostatními překonával několikadenní přechod hřebene se spaním venku. Do přístřešku strašně fučelo a dým z ohně jsme měli neustále v očích, takže jsme se nezrdžovali nepřiměřeně dlouho a ještě za světla došli až do Orlické chaty u Rampušáka, kde se o nás i přes omezený provoz chaty parádně postarali. (PS: úsek Mezivrší – Hanička je v mapě značen jako „silnice“ ale je to celkem příjemná zpevněná cesta, takže pro šílence, co neradi chodí po asfaltu stejně jako já – tento úsek je fajn a není nutno se ho bát:)

Neděle 30.10

Dneska o hodinu víc na spánek, což jsem nepřivítala zrovna s nadšením, protože můj organismus nevstává podle budíku, takže zase napůl probdělá noc s tím, že vlaky jedou jen několikrát za den a budem tak vyrážet podle nového času – později, takže o to hůř 🙂 Nicméně po snídani z vlastních zásob a teplým čajem na baru jsme den zahájili sestupem k Zemské bráně, skalnatému úseku kolem Divoké Orlice. Bohužel, naše trasa vedla jen v části území, vyhlášeném v roce 1987 za rezervaci a tak jsme museli krásné údolí opustit na můj vkus moc brzy, hned za Pašeráckou lávkou, původně zbudovanou pro lesní dělníky, ale hojněji využívanou k nelegální činností pod rouškou tmy. Pašování ale bylo nutnou součástí zdejšího života, nutného pro přežití. Lávka byla jen malou součástí používané pašerácké stezky. Současná lávka je z roku 2002, kdy byla obnovena po povodních, původní lávka byla jen jednoduchá, peněz na její stavbu tenkrát moc nebylo.

Divoká orlice, PR Zemská brána

Plán byl střihnout to po cestách mimo červenou, abychom se vyhli asfaltu a celkem se nám to i dařilo, do Českých Petrovic a přes kopec Adam kousek po červené, kolem dalších tvrzí až do Mladkova. Šedivé mraky nás pronásledovaly od rána, ale aspoň nepršelo. Při posledním sestupu k vlaku začalo dokonce svítit sluníčko a krásně probarvilo podzimní listí. V tu chvíli jsme byli obklopení teplem a dokonalým podzimem. Alespoň na malou chvíli. Bohužel ale jediná mladkovická hospoda měla jak na potvoru zrovna dnes posunutou otevírací dobu na později, a tak jsme se ohřáli aspoň v uzavíratené čekárně.