Sníh tu roztát úplně nestihl, což nakonec nebyla žádná výhra. Většina dnešní trasy tak vedla sněhem. 15 cenťáků mokrýho kluzkýho sněhu, kdy po došlápnutí ujížděli nohy do všech stran naštěstí nebylo úplně všude. Na asfaltu se střídala naklouzaná ledovka a v místech, kam celý den svítílo sluníčko, byl roztátý a rozbředlý led, který se pod námi propadal a nejednou noha zmizela až po kotník v břečce, která se na první pohled zdála zamrzlým sněhem a na druhý to byla spíš voda s kusy zmrzlého sněhu.

Asfaltový úsek po silnici tak skýtal možnost k velebení asfaltíčku, bez ledovky a sněhu, kde si nohy mohly chvíli odpočinout a kde se rychlost chůze výrazně zvedla.

Už na cyklostezce, nad kterou ležely šedivý mraky bylo nečekaně teplo a vítr, až na občasný závan, asi hučel někde jinde. Bylo potřeba sundat zateplovací vrstu, jinak bych se  uvařila už na prvních kilometrech a většinu dne mi tak stačilo termotriko s dlouhým rukávem a když začal větřík vystrkovat růžky, větrovka mu zabránila v ofouknutí zad. Když jsme rozbředlým blátem vydrápali do kopce nad Horní Smrčnou, začala se ukazovat i modrá obloha. Prej celej den má pršet. Asi jsme to vyhaluzili, ale bylo prostě nádherně a modrá obloha nás nakonec provázela většinu dne. Ke zřícenině hradu Rokštejn https://www.kudyznudy.cz/aktivity/zricenina-hradu-rokstejn se pak spíš kloužeme po zmrzlým asfaltu. Zachovalá věž zříceniny se tyčí proti modré obloze a není tu ani noha, takže si hrad můžeme v klidu prohlédnout. Do této akce se ale nepouštím, protože nahoru to zmrzlým ledosněhem půjde určitě snáz, než zpátky dolů:)

Dolů lesní cestičkou namrzlým ledovým korytem si to můžeme vzápětí vyzkoušet, jak to jde dolů rychleji, než by jeden chtěl. Nazouvám mikro nesmeky, poslední záchranu pro moje ze všech stran obražený kolena, kterým už tak nějak nechci svěřovat podobný kaskadérský kousky a zachraňují mě přesně podle předpokladu.

Kolem malebné říčky Brtnice v PR údolím Brtnice https://www.vysocina.eu/turisticke-cile/1061-prirodni-rezervace-udoli-brtnice povede dalších 8 kiláků, který jsou v létě fakt příjemný a parádní. Moc se na ně těším, protože sem tu už pár let nebyla. 8 krásných kiláčků. 8 nekonečně náročných kiláků, kdy nohy nezůstavají tam, kam je člověk položí, kdy chybějící most nejde rozumně přebrodit a náhradní trasa do příšernýho hanku bez cesty s naklouzaným mokrým sněhem a kluzkým bahnem pod ním. Drápame se nad prudkým svahem, až konečně hluboko pod náma vidíme naši spásu. Most na naši stranu řeky. Když píšu dole pod náma, myslím tím hluboko neschůdným svahem dole pod náma. Když se ale ještě chvíli budem drápat nahoru, narazíme na cestu, jdoucí zase dolů k vodě. Tak se drápem mezi stromkama neexistující cestou, který nás fackují do hlavy, až jsme konečně tam. Na cestě. Na cestě, kde se přestáváme ploužit místy po čtyřech a můžeme předstírat chůzi po dvou.

Kolem říčky Brtnice je to krásná pohádková zima. Zasněžený kameny, které omívá Brtnice, lemované zasněženou cestou. Cesta je pevná jen zdálivě, jestli tu byl před pár dny led, teď je tu břečko sníh, zmrzlý tak, že vypadá pevně, ale víc to čvachtá, než křupe.

Sněhu je tu přesně tolik, aby to nebylo na sněžnice ani běžky, ale zároveň se v tom nedalo už pohodlně chodit. Kdyby ta trasa šla zkrátit, snad se nenechám ani přemlouvat, ale co sem si vymyslela, to mám.

Když docházíme do Brtnice, zachraňuje mě místní obchod. Zakysaný podmáslí a gumoví medvídci. Energie nezbalená na cesty se naštěstí dá dokoupit dneska už skoro všude. Nějak jsem podcenila náročnost chůze v takový břečce, takže se hodí možnost doplnit bříška něčím dobrým.

Když lezeme do kopce, kterej si pamatuju jako hroznej, teplota asi 5°C nad nulou z toho výstupu dělá jen takovou lehkou otravnost, doprovázenou parádními výhledy na zámek i kostel. Panorama města Brtnice za ten kopec prostě stojí. Paulánský klášter z roku 1644 nebo Kostel sv. Jakuba Většího z let 1747 se krásně tyčí proti obloze, která se zase začíná zatahovat. Tady je konečně místy i ten odpočinkovej asfalt, než se zase zanoříme do lesa a do sněhu. Jak ztrácíme výšku dolů do Bransouz, mizí i sníh a chůze se na poslední kilometry stává konečně příjemným výletem. Takhle mrtvá, že bych lehla a okamžitě usnula, už sem teda fakt dlouho nebyla:)