NP Podyjí 16.7.2017

Pro mě nepochopitelně prostě nikdo nechtěl odjezd v 5:25 z autobusáku, ale až dalším spojem v 7:25. Pro mě trochu nevýhoda, aby se ospalci vyspali, já bych musela jet ráno stejným busem tak jak tak. Tak se mi tahle spící varianta na den, kdy jsem se na nikoho nevázala, šikla a okamžitě jsem jí využila.

Nestává se často, aby mě nedoprovázel některý kamarád, nebo aspoň paní psová, ale dneska to tak vyšlo. Aspoň jsem si mohla jít pěkně celý den podle sebe, dělat si pauzy podle sebe, zkrátit si to podle sebe 😀 (ano, původní trasa vedla do Znojma, ale ten pakůň na konci klávesnice si myslel, že na takovej pohoda výlet hole prostě nepotřebuje).

Vyrážím před sedmou ráno z nádraží. Slunce už je docela vysoko, i když v ulicích Znojma je ještě chládek. Kolem kulometčíka, kterýho znám od mala, kolem krásných historických částí města, která až tak moc neznám, nebo si je už moc nevybavuju z dob, kdy nás tu jako děti brávala teta a sestřenice. Znojmo je fakt krásný město a někdy to bude chtít si ho projít důkladněji a vzpomínky oživit. Nicméně dnes jsem se zlákat nenechala. Dolů k řece terasovitým sestupem s omamnou vůní čehopak? Něco mi to připomíná, ale nemůžu to takhle zařadit. Nikde ani noha, jen hromady překvapených kosáků poskakujících všude kolem. Má to prostě něco do sebe, když jde člověk sám, neruší tolik samotnou přírodu. A hele, levandule! jo, to je ta vůně, s výhledem na Dyji a část města, liduprázdno, nádherná idylka. Pokračuju dál na zelenou a cestičkou ve skalnatém, trochu stepním, úbočí jdu nahoru ke svatému Antonínu Paduánskému. Za chvíli už nechávám město za sebou a při šplhání do prudšího kopce s pěkně vyjetou a bahnitou cestou přemýšlím, proč si pořád o Podyjí myslím, že to je placka.

Aby mi nebylo smutno po společnosti, vykouzlila jsem si Imíčka a vzala tohle imaginární šedivé psí zvíře na procházku se mnou. Možná trochu infantilní, ale když beru Feri reálně, mohla bych si vzít (T)Imíčka s sebou aspoň takhle virtuálně, protože v Podyjí se mnou ještě nikdy nebyl. Představa, jak si tak pro něj běžným ladným krokem cupitá krajem cestičky a sem tam čuchne mi vykouzlila úsměv na tváři.

Vyhlídka Králův stolec, odkud podle pověsti sledoval polský král Jan III. Sobieski v r. 1683 přechod svých vojsk přes řeku Dyji, když táhl na pomoc obležené Vídni, mi zařídila pěkné a prázdné místo ke snídani s parádním výhledem na Dyji i Znojmo. Chvíli jsem se vyhřála na sluníčku, které dost nabíralo na síle a zas liduprázdným lesem vyrazila dál. Několik veverek se cestou honilo a přeběhlo kousek přede mnou a nechali se i nějakou chvíli pozorovat ztuhlé na stromech. Jeden by řekl, že když nekecám, nemá mě co svézt ze značky, ale stalo se mi to za dnešek dokonce dvakrát. Napoprvé jsem aspoň díky tomu narazila na krásnou diviznu a rovnou si vzala několik květů na lehký čerstvý večerní čaj (byl výborný), podruhé mi zatrnulo, že nestihnu autobus (ale stihla).

Další pauzu jsem si dopřála u výhlídky Železné schody, kde dřív opravdu železné schody, určené pro rychlý pohyb pohraničníků, vedly. Z lavičky je výhled na meandr Dyje a její šumění tu je krásně slyšet. Krásna idylka, kdy jsem už tušila, že koleno do Znojma moc spokojený nebude. Za pár minut mě překvapil stánek obložený cyklisty. Vinice Šobes a stánek s možností ochutnávek a zakoupení místní produkce. Moc nepiju, takže jsem kolem stánku proběhla, ale nakonec jsem se k němu vrátila a víno ochutnala. Nakonec, proč ne – nevyužít takovouhle možnost by bylo barbarství i na mě a tak jsem ochutnala nejsladší, co tu měli. Kerner. Hmm, neznám, ale rozhodně bych celou lahví nepohrdla.

Offline jízdní řád mě taky navnadil, že mám hodinku do autobusu z Popic a odhadem 4km. Zvládnutelný, když pohnu. OK, zvládnutelný i normál tempem, jenže to bych nesměla být já, která musí být všude dvacet minut předem, ať je v klidu. Nasadila jsem teda tempo, ale houpající se visutá lávka Pod Šobesem mě trochu zpomalila. Škoda, že tu nezůstala původní ruská varianta, ale bohužel velká voda je velká voda.

Bus v Popicích jsem stihla i s krátkou zastávkou v rodném domě spisovatele a cestovatele Charlese Sealsfielda, bohužel bez času na prohlídku – tak snad někdy příště. Paní z muzea mě ale moc potěšila zprávou o tom, že čerstvě slyšela, že snad spaní v NP nebude do budoucna problém, a že ať příště přijedu natěžko, s přespáním a nenechám si ujít jak vyhlídku Sealsfieldův kámen, tak muzeum. Jestli to opravdu s tím spaním v NP bude pravda, to nevím, v každým případě svůj příští cíl v této oblasti mám jasný.