Pátek

Fučí a mraky se líně vznášejí nízko nad obzorem. Stromy dávno shodili listí, které na vlhké zemi tleje a místy ho přikrývá zbytek včerejšího sněhu.

CHKO litovelské Pomoraví se rozkládá na březích meandrující řeky Moravy a v lužních lesích v jejím okolí. Já procházím po červené značce, která kopíruje hranici této oblasti – daleko od řeky Moravy. Na cyklostezce jdoucí blíž k řece Moravě, po které jsem plánovala jít, probíhají dle cedule stavební práce, a tak nechci riskovat. Meandry tak zahlédnu jen z přítoku Odrážka, který se chvíli klikatí kolem cesty, než se od měj odpojím do lesů a mezi pole. Vítr ke mně nese štěbetání ptáků a naučné cedule jsou vedené zajímavým dialogem mezi místními duby a přírodou. Nízké mraky neškodně visí nad krajinou a v barevných nevýrazných vlnkách doplňují hněď zoraných polí a šeď holých stromů.

V dálce vykukuje panorama města Litovel, které se tyčí v samém centru CHKO litovelské Pomoraví a trůní na ramenech rozvětvené řeky Moravy od 12 století. Míjím Litovelské gymnázium se sochou Socha T. G. Masaryka z roku 1948. Roku 1978 byl pomník odstraněn, aby se po letech, v roce 1990, dočkal obnovení. Gymnázium tvoří krásné panorama Uničovskému rybníku. Náměstí  Přemysla Otakara pak dominuje městský úřad s radniční věží vysokou 64,5m a osvětlený vánoční strom. Vylidněné ozdobené centrum bez vánočních trhů působí divně a prázdně. Nezvykle. Osaměle. Morový sloup z roku 1724 se tyčí proti radnici a já přemýšlím, zda budeme mít jednou covidové sloupy, anebo se svět zase vrátí do normálu, ve kterém dost z nás mělo možnost vyrůst.

Uničovský rybník, gymnázium, Litovel

K náměstí teče bývalý mlýnský náhon na potoce Nečíz, který mě vede ke kavárně, kde se můžu ohřát a dát si výborný čokoládový dort. Ubytovávám se po soumraku v penzionu Mlýnice v areálu s kavárnou a do kavárny nejenže můžu na snídani, ale je možné domluvit i čerstvý bezlepkový chléb na zítra. Tomu se nedá odolat, na neděli tak bude výborná výletní svačinka.

Sobota

Nevím, proč si o začátku zimy myslím, že je nezajímavá, mrtvá a škaredá. Stromy jsou sice holé a vrchní vrstva půdy promočená a kluzká, ale v korunách je neuvěřitelně živo, jak se ptáčci chystají na zimu. Ptáci, kačeny, veverky a lesní zvěř mi dělají společnost na cestách, kde se prohání vítr a klouže bahno. S foťákem neustále číhám, takže do oběda zvládnu sotva třetinu trasy.

Rozmokřené louky a bažiny kolem Muzejní nivy ještě halí příznak mraků, po červené kolem kroutící se řeky Moravy se ale už místy ukazuje sluníčko. Cesta vede před NPR Vrapač, lužní bez zásahový ekosystém, ale nejde skoro poznat rozdíl mezi lesy v jeho okolí a v NPR. U obelisku z roku 1808, postaveného pro knížete Lichtenštejna svačím a vyhřívám se na sluníčku.

Čtyři hodinky světla na 12 km při současném tempu vypadají nereálně, ale jestli se trhnu od meandrů Moravy a nebudu na každém kroku pročesávat les po veverkách a ptácích, asi by to šlo.

Další cesta ale vede mezi loukami kolem silnice a sem tam projede cyklista. Chybí mi ten pocit opuštěnosti a volnosti, takže šlapu, nezastavuju a přemýšlím. Ani nevím, jestli k přemýšleni vede rychlejší chůze, nebo moje zamyšlení mě mimoděk nutí přidat do kroku. Kamarádi tvrdí, že podle zrychlené chůze se pozná, že su myšlenkama úplně mimo a většinou mají pravdu… Myslím na Feri, která už toho tolik nenachodí a chrápe doma v posteli. Na Timíka, který vždycky ladně s úsměvem tačil po cestě. Na Soptíčka, který před pár dny odešel a byl mým prvním výletním psem… Myslím i na svoji rodinu. Prostě se mi vždycky dobře přemítá na podněty chudších cestách, takže díky tomu cesta do Řimice utíká rychleji. U kaple Cyrila a Metoděje z roku 1869 svačím a potkávám dva běžce, kteří mi akorát vbíhají do záběru a zase hodinu ani noha. Od kapličky je taky krásný výhled do dáli.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje, Měník

Kolem vydatných řimických vyvěraček – krasových pramenů – vystoupám do jedinýho dnešního kopečka ke zřícenině Rytířské síně, ze které tu zbyl jeden sloup a základny pro zbylých, již neexistujících, 15 dalších sloupů. Stavba postavena kolem roku 1730 sloužila pro odpočinek Lichtenštejnům při honech. Já ho též využiju k jeho původnímu účelu a obdivuji odsud výhled na zámek Nové zámky, ke kterému jsem si zacházku neudělala, a teď v mapě zjišťuju, že je odsud jen kousek.

Stezka mě vede pod čertovým mostem, který podle pověsti postavil čert přes noc, ale ve skutečnosti je to krajinářský prvek  zasazený uměle do krajiny za vlády Lichtenštejnů. Když kolem Mlýnské vody pokračuju do Mladče, mám možnost počkat na bus nebo vyrazit cyklostezkou na posledních 5 km… příjemně hřeje sluníčko, volím s chutí cyklostezku.

Fučí protivnej, studenej vítr a slunce je schované za mraky. Nekonečná rovina s neustále stejným výhledem, stejná tvrdá asfaltka, kde chvíli někdo prosviští na kole. Kilometr, dva, tři… už to ani neutíká a jen trpím poslední metry. Proč sem nejela tím autobusem? Ale ten západ slunce nad Litovlí za to nakonec stojí.

Neděle

Dnes jsem si nechala přistavit soukromý vůz Českých Drah, který mě odvezl do obce Cholina s krásným, původně gotickým kostelem Nanebevzetí panny Marie, v roce 1605 renesančně upraveným. 1643 jej poničili švédovém aby byl v letech 1859 – 1862 novogoticky přestavěn. Jdu akorát v celou a kostelní zvony mi zvoní do kroku.

Lovím ptáčky, svítí sluníčko a moc nefouká. Kolem vody a v břečťanu schované sochy panny Marie Lurdské pokračuju ke studánce Svatá voda u Choliny. Voda je chutná a studená, přesto dávám přednost horkému čaji.

Za Loučkou po modré značce začíná úsek, který jsem už napůl vypustila z mysli. Krásné lesy lemované vysokou travou, ale ta cesta! Bahno s bahnem rozježděný traktorem, nekonečná rovina, ani žádný zákruty. Vítr temně šumí v korunách a ochlazuje se. Tohle počasí nemám ráda pro svoji zlověstnost. Jak kdyby se něco hnalo, a to mě znervózňuje. Uhýbám z modré značky do obce Slavětín, okouknout kapli svatého Cyrila a Metoděje z roku 1888, ale nakonec ale není o co stát. Kaple vypadá neudržovaně a umístění na rozcestí asfaltových silnic ji moc nedodává. Taky zalízá slunko a zesiluje vítr, takže se chumlám do medvědice a k památníku obětem 2. Sv války v Javoříčku šlapu svižně po silnici, aby mě vítr nedostal.

Památník obětí druhé světové války. Javoříčko

Památník 38 mužům, zabitých při vypálení osady Javoříčko nacisty 5. května 1945, je velký a dobře udržovaný. Pískovcové sousoší Vítězství z roku 1955 se pne proti šedivé obloze. Okolo jsou naučné cedule k zvýrazněným půdorysům zaniklých domů. Nikde ani noha. Su u přístupu k Javořicským jeskyním, které jsou v zimě nepřístupné kvůli nocovištím netopýrů a je tu skvělé liduprázdno.

Zkamenělý zámek, známý také jaké jako Branky nebo hrad ŠPraněk, je skalisko 60 metrů vysoko nad hladinou stejnojmenného potoka Špraněk. Hrad tu stával na počátku 14. století a po roce 1371 patřil pánům z Holštejna, za kterých zpustl, a dnes tu nevidím jediný kámen.

Skalní brána pod hradem ale stále láká k návštěvě i v tomto století a ze skal je krásný výhled do údolí. Cesta kolem krasového potoka Špraněk je příjemná, schyluje se pomalu k západu slunce a vítr nabírá na intenzitě.

Ve vápencovém masivu v PR Průchodnice jsou dvě průchozí jeskynní chodby a já díky nim můžu vidět západ slunce schovaný za hustým bukovým lesem i za masivní skalní stěnou. Mohla bych ho i vyfotit, kdyby mi baterka ve foťáku neklekla po dvou dnech venku…

Pondělí

Mám ubytko celý pro sebe. Je to docela super, že nejde nikoho potkat na chodbách hotelu a nemusím poslouchat pláč cizích dětí nebo chrápání přes zeď. Aspoň su dobře vyspaná na poslední den. Pršet nemá, takže od rána mrholí a děsně fučí. Naštěstí jdu hodně lesem a chrání mě husté větvoví smíšených lesů a kolem cesty teče potok Pilavka. Moc krásný les a příjemně se klikatící cesta. Na Pilavce je studna s Ochozskou Kyselkou, železitým pramenem, u kterého od roku 1925 fungovaly lázně. Nechci studnu trápit, když po pár zapumpování nic neteče, pokračuju bez ochutnávky dál.

potok Pilavka

Pilavka teče Rakovským údolím, cesta utíká a dokonce přestává pršet. Podaří se mi přehlídnout značku, ale zacházka není velká, a na zelenou značku se dostanu jen s malou zacházkou. Jdu se podívat ke kapličce svatého Antonína Paduánského z let 1682 – 1686, Marek František Lubetič ji nechal vystavět jako rodinné mauzoleum. Bohužel reformou císaře Josefa II. byla v roce 1788 zrušena, ale opět obnovena při rekonstrukci v roce 1955. Má od ní být rozhled, což by chtělo ozkoušet za hezčího počasí.

V Laškově kupuju něco na zub a napojuju se na NS Terezským údolím. https://www.namestnahane.cz/udalosti-v-obci/kam-do-prirody/terezske-udoli/ Zlatý hřeb dnešního dne je nevýrazné bahnité údolí mezi holými stromy. Prostě tady zima ukazuje, že někdy fakt nudná a nevýrazná je, přestože říčka Šumice teče kousek od cesty a tvoří hezké kaskádky, nijak to neubírá škaredostí místa. Celé údolí položené kolem meandrující říčky je obložené hustými zalesněnými svahy a dovedu si představit, kolik tady toho na jaře kvete. Teď můžu aspoň posedět na odpočívadle a občerstvit vodou ze studánky, protože tu není ani noha, což by se mi na jaře jistě nepoštěstilo. Odtud už potkávám pejskaře z Náměště na Hané, což je moje cílová stanice pro tento výlet.