Vyrážím z Oslavan, kde mě muž vyhazuje cestou za příbuznýma. Prvním stoupáním se pěkně zahřeju, přestože kolem cesty jsou zmrzlé rostliny po nočním mrazíku. Předpověd však má být polojasno a až 10 stupňů, takže mě trocha ledových krystalků nerozhazuje. Když se konečně vymotám od posledních domků a prakticky jediné silnice, zjistím, že nemám důležité propriety ke zdárnému pokračování výletu… Chvíli přemýšlím, jak z toho ven, a nakonec volím variantu se vrátit necelé dva kiláky do Penny, a vyrážet na trasu až kolem 11h. Ztráta zhruba hodinky a půl se nezdá problematická, počítám, že na trase budu cca do 16h a hodinku budu mít rezervu. Ouha. Rezervní hodinka totiž právě padla a můj časovej odhad, kterej by snad ještě taktak vyšel nepočítal s další proměnnou – totiž tolika lidma po deštivých dnech zrovna na Oslavce, kde se často jde po kamenech či skále a mokrej šutr dost klouže.

První cíl cesty je snídaně u studánky U velkopolského mlýna, která leží na Velkopolském potoce a dosud mi její existence zůstavala utajena. A zřejmě nejen mě, protože zatímco kolem přístřešku u blízkého rybníka chodí dost lidí, tady  v zázemí, zbudovaném v roce 2016, není ani noha. Studánka má vydatný pramen, země pod listím je v těchto místech spíž bažinatá, než pevná a celé místo je krásně skryté stromy.

Brzy se dostávám k Oslavce do hluboce zařízlého údolí mezi skalnaté stěny. Břehy sou měkké a bahnité, vody je po několika letech docela dost a řeka krásně teče. Dokud nejsem pod řetězy, ani netuším, kolik lidí se na Oslavku vydalo… ale pak si docela počkám, než projdou všichni lidé směrem dolů. Kolem skal se kroutí šedivý had z nedalekého ohně, ale když se konečně i já přehoupnu přes skalnatý hřbet, jištěný řetězem, šedivý had už pomalu skomírá a nikde ani noha.

Vlastně lidi potkávám z nějakého důvodu koncentrované jen na těch horších místech, kde je postup zpomalý a musíme na sebe bud dlouze čekat, nebo se fakt blbě uhýbá na úzkých pěšinkách kamenných polí  v šikmých svazích, svažujících se k řece. Když je úsek šiorký a pohodlný, nikde samozřejmě ani noha. Na prvních několika kilometrech straším s foťákem pořád kolem vody a získávám trochu skluz a musím si pohnout.

Jen co se od řeky vydrápu do svahu, kde svítí sluníčko, hned bych si sundala triko s dlouhým a šla jen v tílku. Bohužel nepříjemný vítr nakonec vítězí a rukáv si nechávám, ať mě neofoukne. Je krásný teplý den, babí léto, slunce prosvítá oranžovými listy v bukovém lese… Zdání babího léta mizí i s výškovými metry, když klesám zpátky dolů k řece a v zastíněném údolí už je najednou chladno a vlezlo. Ještě, že se můžu zahřát prudkým výstupem k loveckému zámečku na Vlčím kopci.

Po svačince se odhlodlám na průzkum kolem potoku Kotlík, abych objevila jeho vodopády. Napřed se snažím od zelené značky, což se ukazuje jako nereálné a když konečně najdu cestu dolů až k potoku a jeho vodopádům, od kterých mě dělí metry, další šedivý had stoupá od ohniště se dvěma muži.  No tak nic, no… moc se mi mezi ně nechce, narušovat jim siestu a tak jen smířeně lezu do toho děsnýho kopce zpátky nahoru. Alespoň potok Cihelna je ke mně vstřícný a nikde ani noha. Ale blíží se 17h a je jasné, že naplánovanou trasu rozhodně nestíhám celou a navíc ani za světla… Zkracuji tedy plán a objednávám si odvoz do Zňátek na 18 hodinu, kdy už je černočerná tma.

U novogotického altánu Gloriet mě stíhá západ slunce a ještě stíhám poslední kilometr za šera a další už spíš za polotmy, naštěstí v přehledném terénu. Pak přichází trest za zapomětlivost. Tma, burácející Oslavka po pravé ruce, lehce bažinatá stezka v lehce zvednutém terénu nad řekou. Tady je už nutno občas přisvětlovat baterkou až k rozcestí U vlasáka, které se mi ani nedaří najít. S rozcestím mizí i značka, ačkoli díky bohu za moderní techniku. GPS v telefonu značí moji polohu zhruba někde u zelené, po pravém břehu Zňáteckého potoka, ve kterém je nějak moc vody. Cesta mizí, stromy a tma jsou všude, přes rozvodněný potok je naházeno několik klád… Přemítám, zda mě šálí zrak, nebo na protějším břehu opravdu pokračuje něco jako cesta, když v tom se v těch místech objeví čelovky. Aspoň je jasno, kam mám jít a daří se mi dokonce neskončit do půl lýtka v potoku. Znova velebím GPS, když se roštím a po zadku snažím dostat dál kolem řeky. Značka zmizela, popadané stromy a ve svahu tlející kmeny ztěžují postup, ale po této poslední překážce jsem konečně na hraně lesa na dohled od obce Zňátky.

Polní cesta mě vede přímo za velkým vozem, a já vzpomínám na vandr před dvěma lety na Berounku, kdy jsme vyráželi do noci po četných vlakových zpožděních, a právě velký vůz nás vedl bezpečně celou cestu k cíli toho dne. Jdu za velkým vozem a vím, že za chvíli už budu v teple naší Formanky.