v pátek máme dobrý dvě hodinky světla, což je víc, než dost, abychom našli Raubířské skály a rozbili pod nimi tábor. Variantu vrátit se kus po kolejích a pak kousek lesem jsme zavrhli, takže obejít to kousek po cestě, značené v mapě – ukazuje se, že tu vede cyklostezka – a asi 3x přes čerstvě zorané pole. Traktorista zvesela jezdí na jeho druhým konci, ale není moc mokro, tak se to dá. Raubířské skály. Je to tohle? ostrůvky lesa jsou tu všechny pokryté ledabyle naházenými balvany a jen GPSka dává tušit, že tohle by mohlo být ono… Ale kdo ví, GPSka na telefonu skáče jak postřelená srna a žádný značení tu nevidím… Ale prý se tu ukrývali raubíři – nespokojení robotníci – a pořádali výpady do okolí.

V jehličnatém lesíku kousek od skal stavíme celtu a vaříme čaj a se setměním se chumláme do spacáků. Neležíme ani půl hoďky, když Filip upozorňuje na jelena… houby jelen, několik prasat a chrochtaj jen pár metrů od tarpu. Na hlasité zvuky se rozutečou, bojí se nás asi tak jako my jich. Jenže se bojím, co když prasata v úleku z narušenýho prostředí proletí celtou nebo zakopnou o šňůru… Urychleně hážeme věci do báglu, spaní sbalíme do celty jako pytel přes rameno a vydáváme se přes pole zase k cyklo. Najít použitelný rovný místo se nám moc nedařilo ani cestou sem, tak sme rozhodnutý spát aspoň na zastávce, kde je hodně malej provoz, ale u silnice se nám daří nakonec rovnej flek na cestě vyježděné v trávě najít… Už padla rosa a stavění celty osvětlují reflektory projíždějících aut.

Spalo se ale celkem dobře, v noci skoro nic nejezdilo a ráno, jak začal houstnout provoz, už jsme byli na cestě k ponorce v Rudíkově. Ponorka z roku 2016 je ve skutečnosti čerpací stanice na pitnou vodu postavená takhle netypicky jako lákadlo pro turisty a mě teda rozhodně nalákalo. Jdeme kolem hospůdky, ale otevírá až v 11, což je pro nás dost pozdě a kupujeme aspoň něco k snídani v koloniálu. Rudíkov je fakt pěkná a upravená vesnice s velkým dětským hřištěm a skejtáckým zázemím, takže se přesouváme posnídat do zelené bezlidné oázy a na hřišti sušíme totál mokrou plachtu. V noci sice nepršelo, ale bylo dusno a orosená tráva, pěkně přikrytá celtou, se zachovala trochu jak ve skleníku a tak jsme vyjímečně měli mokro zevnitř a ne zvenku. Snídací pauza se díky sušení trochu protahuje, ale nemáme na dnešek moc kiláků, takže to ani neva. Když vyrážíme po zelené do lesa po silnici, trochu lituju, že sme ráno snídali tak dlouho, protože už to i dopoledne fakt pěkně připaluje. Konečně se noříme do lesa, vonícího po konvalinkách a chvíli odpočíváme na verandě zamčené chaty na rozcestí. Dalo by se tu spát na stole a na lavicích pěkně pod střechou uprostřed lesa.

Loni z jara jsme šli na výlet po zelené z Rudíkova až do Třebíče, tentokrát se tu odpojujeme na žlutou značku, která jde úvozem mezi lesy kolem upravené a opečovávané kapličky v bylinkové zahrádce. Užíváme si parádního lesa, než se vyloupneme na silnici přes vesnici Přeckov, kde ještě mají na ůřadu ceduli veřejné telefonní stanice. Po žluté jdeme kolem rybníků Podlipský a Velký Bor a voní tu borovice, které tu rostou po jedné straně cesty. Ideální místo na obídek, takže na chvíli spočineme s výhledem na rybníky a ani nestihneme dojíst, když se nad náma vytvoří lokální přeháňka. Rychle vytáhneme celtu a když stojí, désť dost přidá na intenzitě a chvíli nečekaně prudce bubnuje do plachty. Pohodlně doobjedváme, koukneme na radar a nikam nespěcháme, za chvíli by ještě měla přejít fronta od západu… Když vyrážíme, je dusno a vlhko, rychlý deštík se snad ani nestihl vsáknout a už se vypařuje. Rybníky byli jen malá kochací zacházka, takže se vracíme pod Přeckov na cyklostezku, po které chceme dojít až pod obec Věstoňovice podívat se na 600 let starý javor… Cyklostezka by měla být naším vodítkem tak na 4 kilometry, ale hned když se na ni napojujeme nacházíme značku s obrázkem javoru a nápisem Javor. Jasně, tohle musí být místní značení k javoru, takže po něm jdeme… původně jsem místo cyklo chtěla jít zkratkou, údolím kolem potoka, přelést potok, vydrápat se do krpálu a napojit se k cyklo, ale po konzultaci je Filip této možnosti značně nenakloněn kvůli překonávání potoka a škaredým vrstevnicím. No nic.

Značka javoru nás ale vede kam? ano, do údolí Klapovského potoka. Chvíli jdeme něčím jako cestou, pak už jen trávou nad kolena a pak už to vypadá fakt blbě a potok je moc širokej na překročení. Další značku javoru nevidíme, tak padá rozhodnutí přece jen se vrátit na cyklo a obejít to. Cyklo ovšem není žádná výhra, protože cestu jen po pár desítkách metrů hradí právě Klapovský potok… je rozlitej přes celou cestu na metr a půl, takže zatímco v nejužším místě přemýšlím, zda by to šlo překročit, Filip už potok zdatně zdolal přes zaseklou kládu v užším místě… tak jo, jdu za ním. Tak ne, nejdu… krok levou, krok pravou. Ozve se mlask a z boty zaklíněné v bahně jen vyletí noha. Kdo byl moc rychlej s přecházením a musí se vracet mi pomoct zachránit botu? Záchranná operace se ale daří a jen co překonáme potok na cestu, zjišťujeme, že kolem cyklostezky jde taky potok… no a cyklostezka spíš vypadá jako jeho koryto. Drápeme se teda vyšlapanou cestičkou v křovinách mezi stromy nahoru k poli ve snaze cestu nějak obejít. Vyšlapná cestička je ale jen další vymleté koryto po velkých deštích, takže měkký kluzký bahno. Nějak se nám ale nahoru podaří vydrápat a přes pole už bez problému pokračujeme dál. Ještě nás ale čeká pár fakt škaredých promáčených ůseků, rozhodně nic, co by člověk měl chuť jet na kole. Konečně cesta. Konečně asfalt. Zase jeden z těch momentů, kdy je nenáviděný asfalt balzám pro nohy, ovšem pro moje rozbolavěný koleno už je to jen poslední kapka. Listnatý lesy se tu mísí se smrkama. Totálně suchýma smrkama, prožranýma kůrovcem. Vypadá to hrozně, ale to není ještě to nejhorší, co tento víkend uvidíme. Cesta, lemovaná mrtvým lesem a hromadama klád nakonec utíká rychle a ještě nás čeká jedna mamutí zkratečka k rybníku Pod Jelenní hlavou. Cesta napřed je, pak už ani moc není. Je to 300 metrů k cestě… to dáme. Tráva po kolena, tráva nad kolena. Kapradí, svízel, větve. Čvacht, čvacht. OK, tak tohle, co snad kdysi byla cesta už je jen pěkně zarostlý koryto bažiny. Aspoň mám doumytou tu botu od bahna. Nakonec se přece jen vynoříme z listnatýho lesa na mýtině, přes kterou jde vyježděná cesta… a otevírá se před náma výhled zkázy. Obří mítina, hromady klád, cesta rozježděná těžkou technikou… Až k Velkému javoru je to tu dost smutnej pohled. Tady všude byli loni lesy a teď to vypadá jak skladiště dřevařskýho závodu. Přece jen se ale 200 metrů od javoru začíná zase rozprostírat bujnější listnatej les a k javoru nás přivádí cesta lehce do kopce… Tak to je ale nádhernej a neskutečnej strom. Jedná se prý o nejstarší a nejmohutnější javor v ČR, ale krom věku je i zajímavej svým mnohačetným otevřeným dutým kmenem. Při pohledu z dutiny stromu vybíhá jeho jedna část spirálovitě nahoru a dutinami v kmeni prosvítá listí. A v kmeni jsou cestičky…

Noha se chystá upadnout a nevím, jestli ještě dám těch 6 kiláků k plánovanýmu bivaku. Možná jo, ale co když to tam nebude na spaní a budem muset zase hledat? Rozhodujem se zapíchnout to tady a nacházíme fakt krásnou neoplocenou pastvinu s výhledem na Věstoňovice. Zapadající slunce krásně osvětluje krajinu. Parádní místo na ničím nerušený bivak, takže stačí jen natáhnout celtu a zavřít oči…

Od rozcestí Pod Jelenní hlavou jdeme pořád po zelené až do Třebíče. Je dusno a teplo a ta velká zalená plocha z mapy, co si loni pamatuju jak vzrostlej les, je jen obří vykácená planina… místo několika kilometrů lesa nás čeká několik kilometrů vykácených ploch… pohled je to hodně smutnej, v takovýmhle rozsahu je to víc než neuvěřitelný… I ty pěkný borovicový hájky nad Třebíčí jsou vyschlý. Nejen osamělý smrky, ale i některý borovice. Voní to tu sladce a po medu, na loukách je plno života. Vysoká tráva kam se člověk podívá… na bivak teda přesně něco, co by nouzově šlo, ale k ideálu by to mělo dost daleko. Stačila mi ta dvě klíšťata, co jsem tahala ráno po noci na postvině…

PS: díky Filipovi za půjčení zrcadlovky – asi bych si na lepší foťák zvládla zvyknout, ale je to fakt děsně těžký a rozhodně to nejde moc jednoruč…