Čtvrtek
Ve stažené kapuci od spacáku mi něco bzučí a nenechá mě spát. Zvednu hlavu, bzukot přestane, položím ji zpátky a bzučí to zas. Asi mi teda bzučí polštář. Do toho ze stromů padají zbytky vody na celtu a les je živý štěbetáním ptáků. Spalo se tady dobře. V noci mě párkrát vzbudil jelen, možná liška a nĕjaký velký dravec. Něco nám nejednou prošlo kolem domečku, ale jinak byl klid.

Kdyby mě ven nevyhnaly fyzické potřeby těla, mohla bych ještě prospat poslední ranní přeháňku, ale místo toho vařím v suchu blízkého přístřešku vodu na čaj a polívku. Včera sem měla představu, jak budu pozorovat východ slunce nad retenční nádrží Čermákovice, ale realita vypadá zachumlaná v péřovce a krčící se pod přístřeškem pod zataženou oblohou.

Včera večer už to vypadalo, že konečně zaprší. Odpoledne jsme vyrazili na výlet, do sluníčka a vůně jara. Vůně řepky se s vůní jara mísila jen zlehka a první kilometry svěžím lesem po zpevněné cyklostezce ubíhaly rychle. Za obcí ještě potkáváme hloučky děcek a maminky s dětmi, všichni kolem nás ale jen prosviští na kolech a hned jsme zase sami. U rozcestí Pustý zámek se vyhříváme na hrázi chovného rybníka, svačíme a lovím ze sebe první klíště – naštěstí mě jen ohledává. Nojo, už to chce repelent, člověk snadno zapomene, když poslední legální vandr byl ještě za paní Zimy a teď je najednou jaro v plným proudu.

Objev klíštěte nás popožene k chůzi. Napřed lesem a v podvečer mezi poli. Je příjemně chladno, na obloze běhají beránci, po polích skotačí srnky a zajíci. Cítím závany vůně jako u moře. Pach vody a mrtvých ryb ale brzo přehluší hnůj z farmy na kraji lesa. Čichové halucinace, široko daleko tu není žádná voda. Poslední kiláček hranou fakt hezkýho lesa plnýho jahod maliní a máme pro dnešek padla.

Studánku u nádrže hledáme před setměním marně. Je tu jen místo s prosakem, taková bahnivá kaluž, o možnosti nabrat vodu se fakt mluvit nedá. Najít místo na spaní ale bylo mnohem lepší a díky blízkému přístřešku stolujeme jako panstvo pěkně u stolu. Na rybníku je hodně živo a z lesa mrká červené oko vysílače. To mě moc neuklidňuje, červená tečka uprostřed tmy je jak z hororovýho scifi. přesto stačí zavčít oči, ignorovat štěkání srnce a usnout.

Pátek
Večerní slunce se mi opírá do zad a do rukou mě hřeje horký čaj. Studánka Kašparův mlýn, která nás v loni zachránila, nás zachraňuje i tenrokrát. Polámaný stromy ve svahu ale od loňska zmizely a tak se dá využít i přístřešek k večernímu posezení. Nikam se nám už nechce a zdroj vody láká k přečkání noci v jeho blízkosti, takže si užíváme posledních večerních paprsků, které už dolů k řece nedosáhnou.

Dneska ráno jsme v zátiší u rybníka posnídali, pobalili věci a vyrazili lesem k Tulešicím. Se slunkem v zádech jsme se plní energie napojili na žlutou značku, takzvanou ztezku žlutého ďábla, vedoucí kolem Rokytky, která pramení v Chlístově u Třebíče a u Tulešic už má v kapkách skoro 30km z toku za sebou. Netrvá dlouho, a z cestičky přes kořeny a kolem vody se stane obávaná stezička v drolícím se svahu pár metrů nad hladinou řeky. Rok od roku se bojím víc, i když hrůzu mi nahání hlavně představa, že tu jdu po dešti… naštěstí noční déšť nebyl tak vydatný a stezka je s trochou opatrnosti bez problému. Tenhle pohled na řeku je pro mě ale nový. Z nějakého důvodu je pro mě Rokytka synonum hnědé a šedé. Probouzející se příroda na sklonku zimy a stromy bez listí, zrcadlící se v hladině spolu se zataženou oblohou. Dnes je ale obloha jasně modrá a stromy jsou obalené sytě zeleným listovým. V řece se odráží modrá i zelená, na jejích krajích rostou fialové hluchavky, žluté pitulníky, bílé sasanky i rožce rolní.

Na rozcestí Pod oborou přicházíme moc brzo. Asi tak o měsíc dřív. Lávka, co vždy zajišťovala přechod Rokytky suchou nohou a loni byla stržená, tak letos je ve výstavbě nová a lepší. Kamenná. Zatím je z ní na jednom břehu pilíř a na druhém dřevěné schody. Posvačíme u patky pilíře a jdeme na to. Není moc vody, takže proud mě nestrhává, ale ta voda je tak ledová! Sotva přebrodíme, potkáváme dva týpky s pidi batůžky. Jdou 135km Oslavku, Jihlavku a Rokytku. Já budu ráda, když ulezu těch dnešních 20 a přemýšlím, jestli osoba, která ještě před pár lety zvládla ujít za 2 dny 80 není z jinýho vesmíru. Týdny bez pořádnýho chození se projevují, nataženej zadkovej sval pořád není v ideální kondici a bolí mě od něj celá noha. Prostě Rokytka snad ještě nikdy nebyla pohodovej vandr. Minule tu Filip zlomil lžíci. Předminule mi pes natrhl spacák, Kniga přišla o obě lahve a Vlastíkovi se rozpadla bota… Letos určitě to prokletí překonáme a žlutej ďábel nás nedostane.

V lese kolem vody je příjemně, řeka zurčí nalevo, mezi stromy probleskuje sunce, lehký větřík příjemně chladí. Je tu živo, tyhle lesy patří ptákům a hmyzákům. A vyhřívajícím se ještěrkám zas patří louky a vyhřátý svahy v křoví tam, kde les od řeky trochu ustupuje. Před Tavíkovicema nás k obědu zláká nahřátá louka. Mezi trávou se drží vlhkost z nočního deště, ale sluníčko hřeje fakt příjmeně a jen na chvíli se tu natáhneme… Když zavelím k odchodu, slunce se akorát schová za mraky. Perfektní načasování. V některých osadách to tu žije, potkáváme lidi na procházkách. Divoký kaňon řeky v teplým počasí láká. Tu úzkou vyšlapanou cestičkou těsně podél vody, tu kličkovat mezi zbloudilými kameny od kamenných polí, táhnoucích se nahoru kopcema. Svah, loni překážková dráha, je letos očištěná a krásně průchozí. Za celý den žádná voda, ale neseme si jí ze včera dost. Spolíhám na studánku u Kašparova mlýna, kde mám z loňska poznačeno, že voda byla, a opravdu. Voda ve studánce je a ve svahu je i přístřešek.

Squatujeme tu celou noc, pro vodu si tu nikdo nepřišel, a tak je to bez výčitek, že bychom snad někoho odradili od posezení.

Sobota
Lapikus. Fučí a mezi stromy občas probleskne slunce. Do rukou mě hřeje horký čaj a do zad péřová vestička. Včera pršelo už nad ránem, tak vstáváme jen do mokré trávy. Studánka takhle po ruce je super, vaříme kýbl čaje a nabíráme hromady vody do zásoby, protože příštích 40 km asi nebude ani kapka vody.

Filip objevuje na své botě prasklý šev a nemá z toho radost, loni stejnou závadu reklamoval na druhém páru bot, a tyhle nemá ještě ani rok…

Dneska se u řeky nezdržíme dlouho, což těší moje unavené nohy. Konečně místo steziček mezi šutry, vyžadující zvýšenou pozornost i jistotu kroku půjdeme příjemnýma širokýma lesníma a polníma cestama. Kousek za Újezdským mlýnem se oddělujeme ze stezky žlutého ďábla a krom prasklého švu se nestalo vůbec nic hroznýho.

Lesy a louky mezi Slatinou a Černínem jsou super, zvířata se nás tu vůbec nelekají. Jdeme kus mimo značky a začíná se zatahovat a padají první kapky. Hle, uprostřed lesa krmelec pro srnky, tak se schováváme pod úzkou stříškou a nasazujeme pláštěnky. Přeženou se kroupy, jen stojíme nehnutě u krmelce a čekáme, až se to nejhorší přežene. Takový štěstí. A za pár minut už svítí sluníčko, takže pauzujeme a dáváme si oběd jen o pár desítek metrů dál.

V místních lesích jsou hromady a hromady kvetoucích jahod, místy kvetou i přímo na cestě. Neodolám, a natrhám si trochu listí na večerní čaj. Můj ranní kopřivový sice nesklidil moc úspěch, ale jahody a posléze i heřmánek, nalezený u cesty, budou mít určitě větší úspěch. Odpočíváme v lese a hle, Filip mě upozorňuje na podélnou díru v botě… ehm, ehm… a to nemají ani nachozeno moc, možná tak 700 km… lepím díru leukoplastí a říkám si, že žlutej ďábel přece jen číhá na každým kroku, a hledá, kde by mohl napáchat nějakou neplechu.

Poslední podvečerní úsek kolem Plenkovického potoka je úžasnej. Večerní slunce osvětluje kopce, barví listí do zlatova a všude jsou tu bílé koberce rožce a ke zřícenině hradu Lapikus asi ze začátku 15. století je to pořád do táhlého mírného kopce. Paprsky probleskují mezi stromy a není tu ani noha. Ze samotného hradu zůstalo jen pár obvodových zdí a výhled do zalesněného údolí potoka. V lese pak hledáme asi hodinu místo na spaní, abychom se nakonec vrátili asi kilometr zpět na místečko s ohništěm a položenou kládou. Přece jen, sednout si jak člověk bez nutnosti se pořád zvedat ze země je děsně moc příjemný, hlavně když nemůžu na koleno a moje zvedání vypadá spíš jak němá komedie.

Neděle
Noc tu byla větrná a stromy kvílí, vržou a zní, jak kdyby někdo jezdil zipem. Nenechám se tím odradit od spánku a v noci mě překvapuje, že se nehne ani stéblo trávy a všude je totální ticho. Spadne pár kapek, ale do rána je celta suchá a tak je radost ji balit a dávat do batohu. Včera k večeři a dneska k snídani si dávám dehydrované jídlo od Adventure menu a je to fakt mňamka, takže snad už jiný kupovat nebudu.

Vyrážíme celkem brzy, abychom se rozumně dostali domů. Když nemáme vlhké spacáky a mokrou celtu, je to značně rychlejší, protože nemusíme čekat, až je svěží ranní větřík trochu prosuší. Dnes nás čeká kousek podél Výrovické přehrady a část letecké naučné stezky 1939 – 1945 u obce Němčičky, která informuje nejen o havárií britského bombardéru v roce 1944, ale i o dalších Československých letcích v RAF. Stezka je poměrně nová, vznikla v roce 2014 k 70. výročí katastrofy bombardéru. Kráčíme mezi naučnými tabulemi mezi poli a loukami a vidíme na hranice s Rakouskem. Stezka nás dovede k památníku a dál pokračujeme mezi jahodovými lesy k Mikulovickému jezeru, které je ale úplně vyschlé. Přírodní památka by běžně hostila žáby a mokřadní druhy ptáků, teď je ale mezi třešnovými alejemi, kde jsme jako děti chodili s babičkou trhat třešně, mrtvo. V polích za Mikulovicemi ale mrtvo není a můžeme sledovat zajíce, který jako by si nás ani nevšiml a hopsá si v trávě a okusuje travičku, jakobychom byli běžnou součástí jeho života. V převážně listnatých lesích si pak děláme zacházku k Sýkorově studánce, nově opravené v roce 2019, bohužel teď bez vody a dopíjíme tak poslední zbytky vody, co si neseme od včerejšího rána na zádech. O kus dál nás zachraňuje Pantátova studánka, ke které je směrovka z cyklostezky, je u ní posezení a je taky krásně opravená a dokonce v ní je voda, takže se můžeme pořádně napít chladné vody. Na posledních kilometrech cesty lesem pak překračujeme na mnoha místech meandrující říčku Křepičku, která si líně teče přes brody na cestě a je třeba obezřetně přeskákat po kamení a klaccích. Přístřešek u starého kvartýru je docela bytelný a vhodný na odpočinek, což se o jeho okolních bratříčcích moc říct nedá a vypadá to, že se o ně nikdo vůbec nestará. Spočinout nožkám ale nenecháme, protože máme poslední kilometry k autu.

PS: Kdo na poslední svačince zlomil svoji novou lžičku? Ano, můžete hádat, já to nebyla. Někomu prostě není souzeno z Rokytky přivést domů lžíci v jednom kuse.