První výlet v rámci okresu po tří týdenní uzávěře. A vlastně i letošní první fakt jarní výlet, kdy se probouzí příroda, všechno začíná kvést a vzduch už je prostě teplý a prosycený jarem. Bílý potok vede kaňonovitým údolím mezi skalami a kamennými poli po loukách a v lesích.
Sluníčko mi svítí do zad a ptačí zpěv se nese do dalekého okolí. To jsem přesně potřebovala. Sledovat ptáky, jak spokojeně sedí a nebýt tu já, nemají důvod být vyrušení. Les se probouzí po zimě, ve vzduchu už začíná být cítit teplo. Od Bílýho potoka si slibuju liduprázdno. Každej ví, že se tu musí brodit a tak tu snad touhle dobou moc turistů nebude. Chyba lávky, nebo spíš sláva, nový lávky! ty jsou čára přes rozpočet, ale taky je využívám spokojená, že stačí sundat boty jen jednou… protože ta voda je vážně děsně ledová.
Z Javůrku vyrážím po zelené kolem křížku z roku 1898, který vypadá nablískaně a opraveně, za těch skoro 10 let, co jsem tudy nešla. Nebo to dělá to ostrý dopolední slunce? I to posezení už začalo trošku chátrat. Aspoň to tu nepřitahuje davy a na Devět křížů nepotkám ani nohu. Devět křížů na památku devíti zbytečně prolitých životů. Odtud klesám lesními cestami až dolů do údolí a na poslední kilometr se napojuji na žlutou značku, abych to měla navigačně jednodušší. Za Radoškovem je další kříž, ale pracují tu lesáci a tak jim slouží jako opěrka potřebnýmu nářadí. Rychle proběhnu dál a po prvním mostku překonávám první riskantní místo na Bílým potoce. Voda je studená a hezky teče, ačkoli po zimě by jí i tak mohlo být víc. Ale úplná trága to není. V údolí je docela teplo, když zrovna nestojím, tak i na tričko. Sluníčko docela hřeje a v jeho paprsích se odkrývají první letošní jarní rostlinky, které můžu obdivovat. Podběl, prvosenky, jatérníky… sněženky by se mi taky líbily, a ještě bonusem mám sasanky a kočičky.
Zařízlé údolí je vklenuté mezi prudké svahy porostlé lesem a skalní masiv. Modrá značka křižuje řeku na mnoha místech, všude jsou ale bezpečné mostky. Některé teda vyžadují trochu odvahy, než se na ně pustím, ale žádný neselhal.
U bývalého náhonu pro Žlebský mlýn se zatahuje a začíná poprchat. To se mi úplně nehodí, protože jsem si chtěla cvičně postavit nový stan a trochu ho vyfotit, ale v dešti se mi do toho moc nechce. Skalní útvar Pecen se tyčí nad zříceninou železného hamru, který 200 let stál, ale teď z něj už je jen pár kamenů. Tady začínají jatérníkové žně, které pokračují až do Maršova. Stezkou po červené se vydávám ještě obhlédnout Maršovské vodopády, kterých je asi na Salašském potoce víc, ale mě se daří vyfotit jen ten horní, těsně pod silnicí.
Poslední kilometry jsou tu davy, a otevřený okýnko na Šmelcovně to trochu vysvětluje. Kde není občerstvení totiž nikdo není:)
Rychle mizím zpátky do Javůrku, zahřát se v ochlazeném odpoledni prudkým stoupákem zase pryč od jarně naladěné řeky.
Komentáře