Už koncem minulýho týdne se dalo předpokládat, že omezením akcí nad 100 lidí to nekončí, takže jsem se narychlo rozhodla udělat z jednodenního výletu na koniklecovou Pálavu přespávačku pro odolné kusy. Kdo ví, jestli restrikce nebudou pokračovat tak, že se nedostaneme pak ani do lesa… Je potřeba si to ještě užít, i kdybychom měli v noci umrznout:)

K počitadlu ale usedám standartně až večer narychlo, protože nedostatkový roušky se neušijí sami a internetový návody nečekaně vypadaly mnohem snažší, než ve výsledku byly. Ale v hrnci na plotně už pěkně bublá nepoživatelný obsah, a tak se tu na to můžu vrhnout:

Sobota večer:

Teplota padá k nule, předpoveď nahoře na kopci je na noc až -2, ale my nejsme nahoře v Havraníkách, ale dole u řeky. V údolí u řeky, kdyby to náhodou někomu nebylo jasný. A co děláme u řeky, to není defacto moc jasný ani mně.

Ležím ve spacáku v mých nových podvlíkačkách a péřových papučkách a dělám, že to šumění vody, který znamená děsnou noční klendru, neslyším. Je mi krásně teplo a moje věčně promrzlý spodní končetiny v papučkách generují nezvyklý teplo. Dva roky zpět tu bylo trochu tepleji, pár stupínků nad 0, ale to byla půlka dubna, ne půlka března a my jsme byly cíleně vybavení na spaní v údolí u vody. Ne jak dneska, když se plány změnily v několika minutách a co platilo ráno, bylo o hodinu později dávnou minulostí. Já už s tím člověkem, co vymýšlí tyhle voloviny, fakt nebudu nikam jezdit…

Na ranní sraz se skoro nikdo nedostavil, i když kilometráž byla jarně rozcházecí. Taková škoda, já bych si naložila… aspoň o 5 km víc! Bleskurychle jsem načíhla do mapy a místo na Pálavu zavelela směr Znojmo, protože všichni soboto chodci mi dali košem a sešli jsme jen my, co jsme byli v plné polní vybaveni na přespání. A kolem Dyje to je na dva dny ideální, narozdíl od Pálavy, která se dá snadno přeběhnout za sobotu. A navíc mám info, že na Havraníkách rostou koniklece… A jestli na Stolovou horu nebo na Havraníky, to je mi jedno. Já chci svoje koniklece!

Znojemský park

Vyrážíme po zelené ze Znojma už skoro před obědem a je nezvykle teplo, i když dost fouká. V zádech máme znojemské panorama, hrad, původně z 11 století s přestavbou ve 12 a 13. století, radniční věž o výšce 66,58 metrů z let 1445–1448 i kapli svatého Mikuláše z poloviny 16. století. Město Znojmo se tak tyčí na ostrohu vysoko nad údolím Dyje, která ho obtéká. A my šlapeme samozřejmě dolů k Dyji a pak zas nahoru na protější kopec, ke kostelíku svatého Antonína Paduánského, který dal zbudovat v roce 1622 tehdejší rádce císaře Leopolda I. Tomáš ze Šlesinu. Od kostelíka je super výhled, takže povinně panoráma a už zase lituju, že mám jenom kompaktík. Při balení jsem si totiž říkala, že má být zataženo, koniklecí snad ani moc nebude a na Pálavu vlastně chodíme furt, co tam budu zase fotit… A pak zmizí mraky a pěkně projasní vyhlídku na protější kopec.

Cestou po zelené se toho moc fotit nedá, lesy teprve na nával zeleně čekají, ale jatérník už na mnoha místech jaro ohlašuje. V údolí mezi kamenitými svahy pak chvíli jdeme po staré křížovnické cestě, kterou označuje jen nenápadný kámen ve svahu. Když se vyšvihneme zase do prudkého kopce, jsou nám odměnou výhledy na řeku a na Znojmo, stojí za to se pokochat na každé vyhlídce, vyjma Králova stolce. Tam je vidět jen meandr Dyje, a vlastně vyhlídka je to super, ale člověka úplně zklame, že vidí jen stromy a vodu.

Znojemské panorama

On Andělskýho mlýna lehce stoupáme a je tu parádně. Probouzející se jarní příroda a hromady ptactva. Les celej štěbětá a díky tomu, že není moc listí, je celkem snadný zahlídnout všelijaký ptactvo. Asi bych si měla osvěžit nějakou opeřenou poznávačku, je až tristní, že nepoznám krom kosa snad vůbec nic.

Máme celý les pro sebe a je to potěcha pro duši. To teplo je už úplně jiný, než před pár tydny u Telče. Už je prostě cítit jaro, a je jasný, že už plně převzalo vládu nad zimou. Les je dlouhou dobu jenom náš, a až na Šobesu potkáváme pár dalších turistů… Kdyby už byla sezóna na vinici, mohli jsme si ve stánku koupit loka místní dobroty, ale kde není víno nejsou ani lidi, takže taková škoda to není. Klesání k Dyji si pamatuju jako děsnej padák, ale je to celkem leháro a v údolí nás vítají koberce sněženek od cesty až ke břehům Dyje. Bohužel už se smráká a na foťák je to nepřekonatelná tma.

Neděle

Budí mě zvuk lámání větví, takže ve spacáku lehce trnu, čekám, co bude a říkám si, že už nidky nespím v lese. Takhle před rozedněním je ale velký pohyb zvířat běžný a když se ozve osamocený ptačí zpěv, trochu se uklidním, že se fakt probouzí zvířata a spím dál. Zakuklená ve spacáku s kapucí přes hlavu mám tmu ještě v 9 hodin a fakt si užívám tu možnost se parádně vyspat. Ty péřový papuče sou dokonalý a nechápu, že jsem si je nepořídila dřív. Sbohem zmrzlý pracky, díky kterým je mi často zima i doma ve vyhřátým pokoji, natož někde v lese, kde teploty padají pod nulu.

Snídaňové menu v podobě chicken tikka masala a horkýho čaje je super, pěkně hřeje v bříšku. I sluneční paprsky pěkně hřejí a nebýt toho fučáku, mohla bych si skoro i sundat péřovou vestu. Než se ale na bivaku pobalíme, je už vedro nejen na vestičku, ale i na mikinu. A to náš čeká klasická ranní zahřívačka směrem do kopce, kamenitým ůvozem na Havraníky.

ještěrka obecná, Havranické vřesoviště

Havranické vřesoviště. Bývalé pastviny jsou dnes domovem teplomilných druhů rostlin i živočichů. Mimo jiné by tu někde měly kvést ty koniklece, ale asi jsme je už úplně prošvihli… I tady si sucho vybírá svoji daň a stromy jsou tu víc suché, než plné života… naučné cedule vzbuzují akorát smutek… úplně suchá borovice s popiskem, že snese i hodně nemilosrdná místa k životu… ale tady je to už tak suché, že ani odolná borovice nemá šanci.

Jsou tu krásné výhledy na vinice směrem k hranicím s Rakouskem i na lehce naznačené vrcholky Alp, ale samozřejmě přímo proti sluníčku. Jaro je tady a tak není nic lepšího, než se na chvíli zastavit a prostě jen nastavit tvář teplým paprskům, zaposlouchat se do ptačího zpěv a vnímat jaro a totální pohodu.