DEN 5.
22 km ↑636 m ↓275 m
Celkem: 91,1 km ↑1862 m ↓2008 m

Ivet má odvoz na 9:00, tak se rozhoduji vyrážet podobně, abychom si ještě užily společné ráno. Když nakonec opouštím penzion, začíná pršet. Nasazuju pláštěnku na batoh a nepromokavou bundu a toto zdržení znamená, že na chodníku přede mnou vidím dvě turistky. Stezkařky, bleskne mi hlavou. Už i mě Stezka ovlivnila.

Dvě krosny s dlouhýma nohama tipuju zezadu na ségry, ale mizí mi v samoobsluze, tak nestihnu ani pozdrav.

U evangelického kostela z roku 1912 přestává pršet, a tak schovávám nepromokavou bundu zpět do batohu. Užila si 800 metrů slávy, což  je na 120 kiláků dlouhou trasu luxusní výsledek, ale pro přírodu to neznačí nic dobrýho.

Naučná Loupežnická stezka povede moje kroky k „Zámeckému vrchu“, vrcholu Hradiště (715 m), se zbytky stěn dávného hradu, který se tyčí nad Kraslicemi. Lesnatý pahorek trochu připomíná divočejší městský park a je protkán tolika cestičkami, že se mi cestou ke zřícenině Hausberg podaří několikrát sejít z cesty. Mapa se s cestami v terénu vůbec nepřekrývá, a tak po chvíli bloudění volím nejlogičtější variantu a hustě zarostlým svahem to beru přímo proti vrstevnicím.

Už nevím kudy, a tak jdu rovnou proti vrstevnicím. Zámecký vrch, Kraslice.

Vyplatilo se, jsem na značce a ani nemám vymknutý kotník. Po jaké cestě teď pokračuji dál si nejsem jistá, ale kopíruji hřeben vrcholu Hradiště s luxusními výhledy na hranu Kraslic a obce Stříbrná. Postupuji na sever na Tisovské rozcestí, kde se snad všechny cesty a cestičky z lesoparku Hradiště spojí do jedné snadno sledovatelné cesty.

Hlavní slovo si tu přebírá naučná stezka Stopami horníků, která seznamuje návštěvníka s hornickou minulostí Krušných hor a vede také okrajem přírodní památky Tisovec, vyhlášené teprve před pár lety, kde vidím první letošní konvalinky. Sice jsou už trochu za zenitem, ale kromě zárodků listí jsem letos ještě tu čest neměla, a tak znich mám radost jako malé dítě.

V těchto místech mě dochází a obchází dlouhonohé batůžky, se kterými se ještě míjím cestou na Olověný vrch, když si dávají svačinku kousek dál od cesty. Přijde mi nevhodné jim narušovat jejich prostor, když nesedí hned u cesty svojí zvědavou přítomností, a tak ani nezastavuji.

Uzavřená rozhledna Bleiberg na Olověném vrchu (802 m), který býval místním střediskem těžby olova, tu stojí od roku 1933 a sloužila jako turistická chata, dětský domov nebo vojenská hláska. Z věže rozhledny se zdá, že by bylo vidět to samé, jako je vidět z jejího úpatí. Okolní lesy.

Rozhledna Bleiberg. Olověný vrch.

Pokračuji dál po Stezce, která z Bublavy vede kolem technické památky umělého vodního kanálu Hernnbach, tzv. Panského náhonu, který zásoboval Bublavu vodou ze Stříbrného potoka a pomáhal zásobovat vodou i hornické provozy. Krásně upravené cestičky podél kanálu v hustém bukovém lese dávají znát, že je to oblíbené místo k procházkám a svěží kapradiní rostoucí na umělě vybudovaných stěnách vodního kanálu dodává stezce trochu exotický nádech.

Sleduju zrzavou a černou veverku, jak se škádlí na stromě, ale když je chci vyfotit, veverky si mě všimnou a zrzečka uteče. Čeká mě tu malá zacházka k žulové kaskádě Bublavské (Stříbrnské) vodopády, která je aktuálně skoro bez vody. Přestože mezi žulovými bloky nesměle zurčí dva malé pramínky, koryto potoka jasně naznačují bujné kapradiny, vinoucí se lesem.

Když se vracím zpátky na cestu, na lavičkách odpočívají dlouhonohé batůžky. Maminka s dcerou se vydaly na desetidenní cestu po Stezce. Chvíli se zakecáme a pak spolu pokračujeme stoupáním až k cyklostezce, kde v přístřešku plánuji oběd. Holky do Přebuzi, kde se dneska chystám přespat, cestu nemají, a tak se loučíme s tím, že se už asi nepotkáme.

K obědu si vařím okořeněnou pohanku a odpočívám v chladném stínu lesa. Na přístřešek dnes ještě nesvítilo sluníčko, a tak je v něm velice příjemně. Poslední dnešní bašta chladu. Dál cesta vede po cyklostezce, kterou obklopují stromy v takové vzdálenosti od cesty, aby vysoko trůnící slunce pražilo na každičký krok.

Hmyzáci pózují.

Vedro, dusno, hnusno. Su uvařená ve vlastní šťávě a stoupání se mi zdá nekonečné, ale pod Vysokým vrchem se přece jen na chvíli schovám do částečného stínu lesa. Musím se trochu zchladit, než vylezu na prudké slunce na silnici mezi pastviny, kde to bude ještě o fous horší, než na cyklostezce.

Silnice lemuje hranu přírodní památky Přebuzské vřesoviště a já od silnice vidím druh žluťáska, kterého jsem snad ještě nikdy neviděla. Žluťáska borůvkového se snažím marně ulovit snad půl hodiny, a když to vzdám, tak si konečně sedne tak šikovně, že se mi podaří jej zvěčnit.

U rozcestí, kde se od silnice odděluje zelená turistická, mě čeká zákaz vstupu pěším a cyklistům. No co už, těch pár metrů silnice navíc do Přebuzi zvládnu, ale nakonec je možné se na zelenou, vedoucí po hraně lesa, napojit ještě cestičkou od silnice. Zuzífkovi jsem psala, že dorazím mezi 17:00 a 18:00, ale není ještě ani 16:00 a už mám Přebuz na dohled. Nevadí, v náznaku stínu lesa se odpočívá dostatečně dobře a můžu si tu dát i lehkou večeři, abych mohla jít dřív spát.

Když dorazím k trail angelovi Zuzífkovi, přivítá mě vybavená samoobslužná lednice s ledňáky, nápoji, svačinkami a různými sladkostmi. Je možné si tu uvařit i kafe, čaj nebo kaši. Jdu se ještě podívat dál do Přebuzi k restauraci Kovářská bouda, ale je zavřená. Volím tedy jediné dostupné občerstvení, hážu do kasičky u Zuzífka všechny drobné a beru si dva ledňáky k lavečce u nedalého rybníka. Když je čas, volám ohledně „ubytování“.

Zuzífkova lednička. Přebuz.

Ke spaní je vymezeno parádní místo na louce pod Vlčí horou, ze kterého jsou vidět štíty domů ve vsi. Stavím si tarpík a užívám si příjemného večera. Místo je to hezké a klidné, to že vidím na chalupy mě hodně uklidňuje. Moje první samostatná noc. Zatím jsem v klidu a říkám si, že na tom přece jen nemůže být nic těžkého, na přespání v lese bez kamarádů. A místo, kde se cítíte dobře a bezpečně hraje důležitou roli a já se nikdy dobře a bezpečně večer mimo lidská obydlí necítím. Jenže tady vidím ty štíty domů a Zuzífek o mě ví… To mě uklidňuje a nepociťuji ani žádnou nervozitu.

Večer se ještě stíhám se Zuzífkem seznámit a prohodit pár slov, než ulehnu ke spánku. Jako večerníček si pouštím stažené podcasty, u kterých do hodinky usnu a kolem půlnoci mě probudí živočišná potřeba, pro kterou je nutné vylézt z tarpu ven.

Je zataženo a dusno, noc je tísnivá. Zpátky v tarpu nemůžu usnout, tak se uklidňuju zkoumáním radaru, na kterém se tvoří bouřky tak, že by nás snad měly minout. Jestli se mi večer usínalo dobře, teď to opravdu nejde, a tak horečnatě hledám přírodní krizové pastilky od Ivet, kterými mě pro tuto noc vybavila. (Kdo má psy, o bachových květových esencích např. na uklidnění už jistě dost slyšel, takže mě potěšilo, že to existuje i pro lidi ve formě tablet).

Když si něco dáte tam, kde to určitě najdete, pak je zcela jistě pravděpodobné, že až to budete potřebovat, nebudete to moct najít. Aneb co si chci dát večer k čaji, to si schovám do pytlíčku s několika čajovými sáčky. A protože venku v lese skoro vždy piji čaj z toho, co dává příroda, do čajového pytlíčku by mě nikdy nenapadlo se podívat.

Moje spací místečko.

Ležím a čekám, až usnu. Znova si pouštím podcasty, které jsem zaspala, ale kolem 1:00 v noci pořád ještě čekám na spánek, který nepřichází.

Probudí mě světlem baterky ozářená stěna tarpu. Otevřu oči a hlasitě zakřičím „Dobrý den“, aby měl vetřelec jasno, že o něm vím. Nestíhám se ani bát, protože kdo svítí, ten určitě nejde páchat neplechu. Ozve se Zuzífek, která je zvyklá dlouho ponocovat, a škaredá fronta na radaru mířící přímo na nás ji vyžene do tmy. Kdo si kvůli šetření baterky dává na noc mód „letadlo“ a pak nemá singál, tomu se v noci nikdo nedovolá.

Jsou 2 hodiny v noci a já rychle hážu věci do batohu a klopýtám za Zuzífkem, která mi nabídla přespat u ní v hostinském pokoji. Tarpík s nepotřebnými věcmi nechávám svému osudu a na postýlce usínám během několika sekund.

Děkuji ti anděli Zuzífku, fronta šla nakonec trochu bokem, ale jsem Ti vděčná, jakou jsi o mě měla starost. A také jsi mě utvrdila v tom, že svět je plný hodných a milých lidí nejen v mé sociální bublině.

DEN 6.
21,3 km ↑431 m ↓423 m
Celkem: 111,4 km ↑2293 m ↓2431 m

GPS zalogovala celkem 115 km, metr k metru při hledání značky, nebo návrat ze špatné odbočky se nasčítá, ale i tak to dělá průměr 19 km denně, což není na parné léto tak špatné,  a zároveň člověk nemusí při snídani spěchat, může si dělat dlouhé přestávky na hezkém místě nebo se honit s foťákem za motýly. A hlavně při těchto vzdálenostech se dá vydržet kolem 50 – 70% trasy asfaltu a zpevněných povrchů, pokud jste kolenáři jako já, a tenhle terén Vám nedělá dobře.

Budím se kolem 5:30 a za okny je tak akorát šero, abych trefila ven z hostinského pokoje. Vítá mě vycházející sluníčko a dělá mi společnost ke kávě Drip It, kterou mě také podarovala Ivet, abych si užila i svoje první statečné ráno. Možná nebylo tak statečné, jak by mohlo, ale vím, že bych už do svítání spala v pohodě a tak si takhle dobrý kafe zasloužím. Vychutnám si ho i s mlíčkem, které jsem si na Zuzífkovu radu vzala v noci s sebou do bezpečí domu, aby mi ho v noci nevypily lišky, a balit se začínám až pak.

Snídaňové místo jsem si vyhlídla v mapě zhruba za 4 kilometry, v přístřešku na kraji lesa. Ráno v chladném stínu stromů ještě na jídlo chuť nemám a hlavně bych později v teple ráda trochu vysušila tarp.

Včera jsem se Zuzífkem ještě konzultovala zákaz pohybu osob na zelené značce (mezi Přebuzí a mostem přes Rolavu), po které pokračuje moje cesta, ale uklidňila mě, že tam v pohodě můžu jít a že je vedle mostku postavený ponton. A případně se výš nad mostkem dá i pohodlně přebrodit.

Východ slunce u louky s tarpem.

Svěží chladné ráno mě provází po zelené značce, vysoká tráva podél úzké vychozené cestičky si do mých lýtek otírá všechny důkazy nočního deště. Když přicházím k řece Rolavě, stavaři akorát dopíjejí ranní kafe, a tak mohu ponton přeběhnout bez obav, že bych se motala mezi těžkou technikou, připravenou k akci.

Cesta kolem Rolavy mi utíká rychle až k prvním pozůstatkům zaniklé obce Chaloupky, která byla v 50. Letech 20. století postupně vysídlena. U kamenných zbytků základů jakési budovy jsem už kousek od přístřešku, a co nevidí oči moje proti slunci?

U Rolavy se koupou moje staré známé. Noc přečkaly ve stanu u přístřešku, kde si chci dát snídani, a tak společně snídáme a sušíme. Je to moc milé setkání a trošku závidím holkám, že mají před sebou ještě několik dní cesty. Přesto si uvědomuju, že mám teď jedinečnou možnost užívat si prázdniny tak, jak po tom moje srdce touží. Konečně venku, konečně v lese. Natěžko. Je to úplně jiné, než chodit z ubytka na ubytko, a já v hloubi duše vím, že pokud neklapne ten poslední pohovor, že chytím příležitost za pačesy.

Miluščin vodopád.

Ke stoupání na Jelenní vrch mi sekunduje sluníčko, které se snaží dohnat svoji dopolední nedostatečnost a je opravdu nesnesitelně. Už se těším, až zapadnu do lesa, ale ani tam se nedostavuje očekáváné zchlazení. Když pak omylem přeběhnu odbočku, na které zrovna trůní náklaďák, a není tam vidět značka, konečně se zabořím do příjemného stínu vzrostlých smrků. Aha, ale tudy cesta nevede!

Co jsem si dneska nastoupala, to musím sklesat k silnici mezi kopci a od silnice se vyškrábat zase zpátky do kopce. Stoupám kolem vody, která místy vede přímo po cestě a funím námahou a vedrem. Už nemůžu a musím si tu na chvíli sednout a dát pauzu, ačkoli původně jsem chtěla vydržet až k Miluščinu vodopádu na Bílém potoce.

U vodopádu dávám samozřejmě pauzu znova, v lesích u zurčící vody je ještě příjemný chládek a ledová voda osvěží mé přetopené končetiny. Odsud to bude kousek po silnici až k přístřešku, u kterého uhnu lesní cestou k mé známé kapličce Panny Marie z 19. století, která prošla počátkem  21. století rekonstrukcí. Kromě kapličky mě tu vítají i hebké vysoké trávy a husté smrkové lesy, a já se vracím vzpomínkami ke dnům, kdy jsem tu šla s kamarády.

U dřevené zvoničky v Perninku opět přehlédnu odbočku, a tak si dám pár asfaltových metrů za trest navíc. V Perninku si pamatuju obchod u parčíku, a tak se do něj vydávám na průzkum. Mají tady i sýry z Abertam, a tak si beru jeden na chuť, než si napakuju batůžek přímo u zdroje. Při placení si všímám ještě všelijaké nabídky klobásek, mas a šunčiček, ale kdybych se zdržovala dalším nákupem, roztekla by se mi zmrzlina, čekající v nákupním košíku.

Abertamy. Jsem o fous rychlejší, než deštová fronta. Ale jen těsně.

Cestou na Perninské rašeliniště se zatahuje obloha a slunečné vedro střídá těžké dusno. Přidávám do kroku, abych si stihla projít rašeliniště a dojít do Abertam ještě dřív, než se přiženou bouřky, které se valí na Krušné hory. V Rašeliništích je živo a vážky bych zvládla pozorovat i několik hodin, nebýt nad hlavou čím dál tím víc černo.

Když konečně přicházím do Abertam k Bistru farmy Abertamy, na které se těším už z domu od chvíle, kdy jsem uviděla trasu, moje zklamání je skoro hmatatelné. Prošvihla jsem otevírací dobu o 10 minut, mají tu jen do 15 hodin. Jsem vděčná alespoň za ten kousek sýra, co si nesu z Perninku a pár drobností ještě pořizuju v obchůdku na náměstí Míru.

V penzionu mě čeká luxusní pokojíček se sdílenou kuchyní a společenskou místností, kde si můžu uvařit hektolitry čaje a vychutnat si večeři, zatímco za okny se spouští déšť. A je jedno, jestli jste na Stezce, jdete Viu Czechiu, Hřebenovku, nebo si jdete po značkách z mapy, anebo dokonce jdete jen tak rovnou za nosem. Pokud jste někde tady, prší na Vás stejný déšť, voní kolem Vás stejné lesy a možná si ve stejné hospodě dáte něco dobrého.

Já Stezku nejdu. Já prostě jen jdu. A někdy jdou moje nohy po Stezce a jindy ne. Mě na tom nesejde, hlavně že jdu.