Na zájezd s Kudrnou sem tentokrát jela s Tomem, Kes měla fofr s učením na zkoušky do práce. Moje kontrolní hláška po nastoupení do autobusu „a teď si zkontrolujem občanky“ měla nečekaný dopad, když Tom zjistil, že svoji občanku zapomněl v Praze. Po sérii telefonátů Tom dostal aspoň občanku ofocenou mailem, takže jsme ho nemuseli nechat na hranicích:)
Unaveni po nočním přejezdu jsme se vypotáceli z autobusu, nasnídali a vyrazili na první výlet k blankytně modrému lago del Sorapis. Zamrzlé sněhové jazyky se v běžeckých silničkách zdolávaly klouzavěji, než by bylo vhodné, ale naštěstí se to dalo celkem v pohodě a já si ověřila, že běžecký boty do letních hor nejsou vůbec problém.
Penzion byl pěkný, útulný, pokoje vybaveny manželskou postelí s jednou obří dekou, ale naštěstí ve skříni byly ještě nějaké další pro zmrzlíky. Opulentní večeře se zeleninovým předkrmem, normálním předkrmem velikosti oběda a hlavní obří porcí následovanou zákuskem by byla zabijácká i v době oběda, natož po osmé hodině večerní.
Druhý den byl na programu kratší výlet na Cinque Tori s pozůstatky zákopů z 1. světové války, odkud jsme se svezli lanovkou a prohlídka olympijského městečka Cortina d`Ampezzo, kde se konaly zimní olympijské hry v roce 1956. V sobotu se počasí zhoršilo a na výlet od Lago d`Antorno jsme vyráželi do zataženého dne. Začalo pršet a s prvními sněhovými vločkami jsme se schovali na teplou čokoládu do Aurozno Hütte a trochu se přioblíkli do sněhové vánice. Za hodinku bylo po všem a my mohli obdivovat Tre Cime zalité sluncem. Cestou zpět k autobusu jsme viděli sviště, který zapózoval a po děsné pizze v pizzerii na břehu lago d`Antorno směr domů.