Jaká to náhoda, že mi ujel ten bus 😀 a tak mě střídá na ještě teplé sedačce. Do odjezdu vlaku 9 minut a telefon, že peněženka nalezena a už frčí na vlak. Nastupujeme s dvou minutovou rezervou.

V Kralicích už jdem po paměti a rozkopaná ulice bez značky nás nezmate. Být tu v květnu je divný, na louce se stanuje, dál v lese spí parta jen tak bez celt a u vody snídají trempové. Je příjemně, aby ne – v 8h ráno je prostě teplotní ideál.

Modrá značka neustále obchází vodu, ale ne všude ji respektujeme. Za nižšího stavu vody se dá brodit přes kameny suchou nohou… Dokud nepodjede bota na kameni 😀 Co je víc nechutný, než mokrá ponožka lepící se na vrstvičku bláta na stélce sandálů? mokrá kůže, lepící se na vrstvičku bláta na stélce sandálů:D takže přeždímat a znova strčit nožku do studené fusky. Tráva je tu vysoká a za dnešek sem ze sebe sundala 4 lezoucí klíšťáky, což je o 4 víc, než za celej loňskej rok.

K Oslavce se dostáváme rychleji, než čekám a chatová osada je dopoledne bez života. Schovanou červenou přímo proti kopci se nenecháme zaskočit, nejsme tu prvně. Fuj, to je vedro, bláto po deštích minulého týdne lehce podkluzuje a na lavečce u zříceniny Kraví hory, hradu ze 14. století už sedí rodinka. Nevadí, posezení na šutrech je taky fajn, dokonce s protihlukovou stěnou. Zjišťuju, že mě vůbec nebolí zadní strana stehna, která mě trápila poslední 3 dny a ze startu dne ten tupý tlak moc příjemný nebyl… Ještě, že jsem na radu včera koupila masážní olejíček od Saloosu na natažené a unavené končetiny. Jeho užití zřejmě zabralo.

Kolem vody po červené je to parádní romantika, chatová osada i tu zeje relativně prázdnotou… Míjíme pomník šesti britských letců, kteří zde tragicky zahynuli v roce 2004 při pádu vrtulníku. Hm, tady ten úsek neznám. ještě jsem tu nikdy nebyla, ale cesta kolem vody je tu fakt pohodová a příjemná, fotím si zátiší s mostem… Moment. S mostem? Tady? Tady pod Vlčím kopcem se přece brodilo, co pamatuju…

Svačíme a zbývá nám jen 8km. Sme teda rychlíci, však taky je to pohodová turistika. Naposled se trochu vzdalujeme od řeky – kameny, mechy, stoupání v dusném prádelním počasí. Míjíme tu samé výletníky a to nejzajímavější nás ještě čeká. Lehká odbočka kolem přítoku a zpátky k Oslavce. Mlok! Kes našla mloka a jedinkrát dnes lituju, že nemám Ludřenku. Toho sem neviděla, ani nepamatuju, tak nasázím milion fotek v přítmí lesa a snad nějaká vyjde.

Ovíněnou bandičku, v níž nám zdatný děd před nosem prohodil přes cesu monstrózní kudlu se snahou trefit strom sme oběhli a na ůzké kamenité cestě přesně na hraně řeky a lesa se snažíme oběhnout i její větší část… Pěkná zácpa tady vzniká, ale daří se a k ůseku s řetězy se dostáváme už bez doprovodu. Užíváme si to tady a na poslením kilometru se loučíme definitivně s řekou a za rachotu hromů míříme ven z lesa. Jasně, prudká letní průtž nás chytla na louce, samozřejmě kde jinde, když 23 km jdeme lesem a sotva z něj vystčíme nos, je to tady. Je teplo, déšť je vítanou změnou na upocená těla. K nádraží přicházíme už zase za sucha, aby nám ve vlaku stihly doschnout ponožky.