Sobota ráno. Vlaková zastávka Olešná na Moravě… sedím v plechový budce a poslouchám, jak se od ní odráží déšť. Je v podstatě první zářijovej víkend a já za ty dvě hoďky ve vlaku docela vymrzla. Kde je teplo? ve vlaku sem doufala, že nebude stejně zima jako venku, kde by mě ale zahřál pohyb… Bylo… Upínala sem svou naději aspoň k automatu na teplý kafe, ale hned jak začal vlak brzdit, bylo jasný, že dneska bez nároku.

Vlak ze žďáru je tu a tak se zdravíme s Erikem. Venku lehounce mrholí, ale nemá smysl se navlíkat do pršiplášťů. První kilometry sou nezajímavý, ale pak se noříme do lesa. Dojem pozdního října je dokonalej. Lehce mlhavo, ze stromů padá voda za krk a mokrá tráva brzo promočí tenisky…

První naše zastávka je u smírčího kamene U pytláka, schovaného pěkně v lese, kam se nám podaří dojít s první nechtěnou oklikou. Na místě skonu starosty z blízkých Albrechtic, který pytlačil jen pro zábavu a ne z nouze, nechal myslivec Jan, který jej v čestném souboji zabil, postavit alespoň tento smírčí kámen. Dál nás mechový lesní cestičky zavedou k památníku posledního vlka, zastřeléno na Vysočině, jež měl 88 funtů (asi 53kg) v roce 1830. Zřejmě se vlčci ale v lesích schovávali dobře, nebo se na vysočinu nějaký přitoulal později, protože vysočina má ještě druhý pomník posledního zastřeleného vlka a to z roku 1861.
Vyhlídku u Kamenice míjíme bez povšimutí, viděli bychom z ní to samý, co vidíme cestou. Nic. Aspoň se těšíme na obídek v Koníkově v přístřešku, ale je to jen lehce zastřešená lavice stylu „střecha je jen na okrasu“, takže mokrou lavici necháváme být a oběd je o něco odložen. V obci Odranec je boží autobusová budka, ve které obědváme a čteme přitom odložené čtivo. Stačí mi 4 řádky (nejlepší nadávka dnešního dne: vy uchlastanej subjekte!) a krimi mizí v batohu jako čtení na cestu domů.

Dál cestou na Snĕžné pokračují pěkný lesy a nad kopci se zvedá pára. Jako nebožtíci v márnici působí hromady klád, přikrytý bílou plachtou, pod kterou jsou stromy ošetřené přípravkem na kůrovce. Lesy tu ale vypadají zdravě a nepřipadá mi, že by tu kůrovec nějak moc řádil. Ve Sněžném chci dotankovat tekutiny, tak se zastavujeme v cukrárně, ale mají tu jen rostlinou šlehačku, což mi radost neudělalo, ale dopuštění i vypuštění rezervoárů to nebránilo. Zpátky venku je ale najednou nějaká zima…

Přes Blatiny je to trochu asfaltový utrpení, ale těch 20 stupňů rozdílu oproti výletu z jara ho dělá snesitelný. Šlapeme až na Dráteničky, a je zázrak, že je vůbec vidíme celý… Že jsou skály, vzniklé mrazovým zvětráváním, oblíbeným místem lezců, je poznat i v tomhle sychravým a mlhavým dni. Tolik lidí, co je tady, jsme nepotkali za celý dva dny. Další nečekaný sejití ze značky má za následek, že vynecháváme Malínskou skálu, ale nechtěná zkratka nám nakonec ani neušetří výškový metry, který si stejně musíme odšlapat. Jo a naprosto všude tu roste hromada hub, ale v těchle místech jsou všude oranžový divnohouby, nejedovatý ale nestravitelný krásnorůžek lepkavý.

Nakonec aspoň rulovou Lísovskou skálu se nám podaří vidět na vlastní voči a pak už cíleně vynecháme vrchol 9 skal, protože po mokrým skalnatým podloží se nám v tom mrholení nahoru ani moc nechce. Pod žákovou horou sou lesy napadený kůrovcem v mnohem větší míře. Tatam je zelená oáza… všude jen suchý větvě, suchý kmeny, žádný šišky…

U falešnýho pramene Svratky (pravý pramen je trochu jižněji) pijede studenou čistou vodu a bereme zásoby na bivak na Fryšavské hoře, kde okupujeme celou noc kopii partyzánského bunkru u partyzásnkého památníku z roku 1975.

V noci moc nepršelo a místní myš taky šramotila jen zlehka, takže se po čaji z maliní a smrku spalo parádně pěkně celou noc a do bunkru nepronikalo ani nějak moc světla, aby mě to budilo v nekřesťasnkou hodinu, takže musel zasáhnout Erik, jinak bych tam spala ještě teď. Do vlhkých bot a ponožek se mi dvakrát nechtělo a přestože teplota byla stejně jako včera asi 10°C (dle erikova expedičního teploměru), zdálo se mi nějak chladněji. Prostě je vlhko a vlezlo, ale aspoň nemrholí. U rozcestníku potkáváme dva trempy, hbitě je s našima pidibatůžkama předbýháme a mezi popadanými stromy na modré značce zase trochu scházíme z cesty. Nakonec se nám ale podaří ostrý hřeb rulové Brožovy skalky najít i tak a ač to z mapy nevypadá, na druhou stranu hřbítku je to pěknej padák. Jen co se terén trochu srovná, už máme zaječí úmysli a mizíme z modré značky, táhnoucí se přes turisticky oblíbený Tři studně. Do Radňovic už cesta ubýhá rychle a bez zacházek a nechtěných zkratek. Rozhledy moc nejsou ani cestou, ani z Harusova kopce, kde stojí chata a vysílač, takže držíme zrak spíš při zemi a ještě se před cílem cesty kocháme Radňovickou křížovou cestou z roku 2011. Křížová cesta je vystavena v místech, kudy nosiči nosili zavazadla turistům právě na Harusův kopec.

V Radňovicích mě nečekaně čeká odvoz, takže kradenou literaturu nechávám na jindy a vyplňuju prostor pro estetiku živákem Chinaski, který máme jako bonus ke zmrzlinové zastávce po cestě domů.