Na tenhle vandr se mi fakt z mnoha důvodů nechtělo, ačkoli měl strašně moc bezvýznamných + jako třeba pro mě úplně neznámá lokalita CHKO Křivoklátsko vyhlášená roku 1978 pro ochranu původního krajinného vzhledu anebo spoluúčast Kes, která na vandry v podstatě vůbec nejezdí. No ale tyhle prázdniny nějak nevyšly podle plánu, ačkoli su pořád venku, pořád je to v početnějších grupách, než by se mi líbilo. A tenhle týden mě několikatýdenní přelidněnost plně dostihla a už v práci sem měla chuť utéct někam do bunkru… Nakonec by ale byla škoda nikam nejet, protože jsme si s Kes užily noc zamčený v zamřížovaným bytě 😀 a v sobotu vyrazily s klukama směr Řevničov. Neměla sem moc čas v pátek nakoupit a tak sem počítala se supermarketem v Novém Strašecí, ale nakonec nečekaná změna plánu a jeli jsme až do obce Ruda, čímž jsme ušetřili kilometr silnice nebo na blind přes pole a rovmou zapluli do lesa. Mělo to jasné výhody, krom mojí žrádelní nepřipravenosti.

Lesy většinou buky a smrky, hodně kapradiny, v lese je příjemně, i když samozřejmě teplota by taky mohla být nižší, ale pod větvemi to jde. Sem tam vidíme menší či větší žabičky, ale mizej v trávě mimo cestu nebo pod vodu až moc rychle. Cesta je fajn, není nijak náročná a překvapují mě žluté opadávající listy. Na podzim je trochu brzo, i když to sucho tomu lehce nahrává…

V Lašovicích si ocejbráme v brodu pracky a užíváme si osvěžení. Škoda, že vody není tak do pasu 🙂 Do Pustovět nás čeká asfalt a pravý peklo, popolední slunko smaží a na cyklostezce není kouska stínu. Když s jazykama na vestě objevujem bistro na kraji Pustovět, padne pár litrů ledových tekutin okamžitě do našich útrob.

Dál je les zas příjemný a stinný a na Gypsárnu se jde štěrkovou cestou kolem potoka, ve kterým sou hodně chabý zbytky vody. V Nezabudicích nás láká příjemná hospůdka Čučaland. Dávám si salát bez dresingu a toastů a pan kuchař se na mě jde osobně podívat s tím, že jestli nerada dresing a zálivky, nejedla sem jeho… uzavřeli sme dohodu, že když to nepozřu, udělá mi novej, což nebylo třeba. Sice byl na mě dost kyselej, ale nutno říct, že pozřít se to dalo a tak sem aspoň dostala pochvalu, že nepřišel nazmar. Příště ale budu trvat na svým, kazit octem zeleninu, kdo to kdy viděl 😀

Na bivak jsme zvolili pak místo z mapy u vyhlídky. Hrb jako prase na závěr cesty s plnejma pupkama vhod nepřišel. Sesunutej suchej hliněnej svah v PR Nezabudické skály fakt lahůdka, ale nějak sme to přežili bez pádu do hlubin rokle a vydrápali se na vyhlídku, kde nebylo místo ani na jednoho nocležníka, ale aspoň bylo hezky vidět na Berounku s vodáky v dálce pod náma.

Zaparkovali sme o kousek dál, zřejmě v terotoriu divokých prasátek, takže s mp3 na uších sem dělala, že dupání a funění neslyším a doufala, že nás nic nepřeválcuje a náš největší problém bude klouzání z kopce ne zcela rovnýho placu.

Ráno jsme se vzbudili nesnězení, takže jsme mohli hned vyrazit k hradu Křivoklátu, jehož první zmínky sahají už do 12 století a je to jeden z největších a nejvýznamnějších hradů českých knížat. Vnitřní prostory hradu jsem přenechala na obdivování ostatním a dobrovolně sem se rozpleska na lavici na nádvoří u batožiny, abych si před tou dlouhou cestou vlakem taky trochu odpočala:)