Nepotkáváme prakticky žádný lidi, zato krásnej měkoučkej les s borůvčím a cestičkama protkanýma kořeny stromů je ta pravá idylka a po asfaltovým startu se jde moc dobře. Významná románská zřícenina hradu Landštejn ze 13. století už má zavřeno, přesto hospůdky v jeho okolí jsou narvané turisty. Prázdniny… Rychle mizíme pryč, kolem bahnivě smrdutého rašelinového jezírka a hned si dáváme první sekerku. Voňavé lesy se mění na příjemné zelené pastviny pro dobytek a chuť na dobrej bio stejčíček mě provází prakticky nonstop.

Čekají nás zhruba tři kiláky po kolejích úzkokolejky, která jezdí tak 2x denně a určitě ne už takhle pozdě večer, takže vyrážíme vstříc dnešnímu spaní. Pražce nemají ideální rozestup, přesto se po nich jde líp, než po běžné trati a když už začínáme mít rozhozenýho kroku dost, zjevuje se před náma světoznámá zastávka Kaproun, kde byl vystoupen cestující bez jízdenky, Jára Cimrman.

Akorát se stmívá a máme v nohách zhruba 15km. Místní studánka je vyschlá, ale aspoň špekáčky přijdou vhod a přestože předpověď tvrdí bezdeštnou noc, fronta na radaru jdoucí z neměcka vypadá, že by se snadno mohla dostat až sem. Stavíme celtu a v noci skutečně přichází fronta i s bouřkou a blesky. Ráno nás budí první ranní vlak, zastavujcící v zastávce s cestujícími, musím říct, že dost uchechtanými, takže definitivně probuzení se chystáme na další cestu. Volnou navigací hustým borůvčím, kletí a cestičkama necestičkama hledáme žlutou a následně Vysoký kámen, nejvyšší místo Jindřichohradeckého kraje. Vysoký kámen byl v 16. století hranicí mezi třemi diecézemi.

Studánka Pod Vysokým kamenem nevypadá ideálně, ale voda v ní úplně nestojí a když se odhrne komáří líheň, dá se v ní nabrat dlaň chutné chladivé vody. Míříme k modré značce. Všude tu jsou měkké zelené lesy s velkými skalními útvary a oblast mi hodně připomíná českosaské švýcarsko, akorát prakticky bez lidí. No dobře… U útvaru Ďáblův chléb je rodinka s dítětem. Svačíme, chceme si zajímavé místo vyfotit bez lidí ale po té, co rodinka ani po čtvrt hodině není nabažená mobilních fotek, razíme radši dál, k rybníku Zvůle, založeného roku 1571. Atraktivní chladná čistá voda láká nejen místní, ale i turisty. Nacházíme si klidné místo a pauzujeme, chladíme se a užíváme si parádní vody. Rozhodně by se tu dalo v pohodě strávit odpoledne.

Další studánku s „užitkovou“ vodou mě zachraňuje před smrtí žízní, v Terezíně rozhodně není o vodu ve studánce nouze a plním flašky po okraj. Za chvíli nás čeká Ďáblova prdel, kde jsem byla s mužem někdy v roce 2009. Jaký je moje zklamání, když zjišťuju, že k místu vede značka a kolem proudí davy rodinek s dětma a otázkama „kdy už budem u prdelky?“. Rozhodně kdysi s informací „je to asi kilák pod Valtínovem“, kdy sme to s mužem asi hodinu museli hledat, to bylo mnohem lepší. Teď se dala prdel taky vyfotit, ale v podstatě jen lidská, protože ta přírodní s nima byla pořád zakrytá. Ha, pidi sekunda na fotku a radši rychle prcháme na 40 metrů vysokou rozhlednu U Jakuba. Je z ní pěkný výhled do okolí a dokonce vidíme Rakouský Shneeberg (2075m). Protože je dost hodin a v nohách těch kilometrů je podezřele málo, tak odkládáme svačící pauzu na někdy a jdeme dál do Radíkova po Graselově naučné stezce. Hm, tak nic, jdeme do Horního Radíkova, protože značení Graselovy naučné stezky je v těchto místech fakt dost mizerný a pokud se člověk nedívá co tři metry do mapy, tak z ní sejde velmi snadno. Nakonec se do Radíkova dostáváme jinudy a na obloze je vidět příslib dnešních odpoledních dešťů. Stihneme to do hospody v Českém Rudolci? Stihneme, i když z brýlí stejně stírám nějaké kapky. Restaurace proti poště má krytou zahrádku, sotva dosedneme, spouští se déšť. Než se najíme a odpočineme si, je po něm.

Z Rudolce vyrážíme po úseku dobře značené Graselovy stezky. Šipku na psí hřbitov nemineme, ale krom vytesané hlavy ve skále po hřbitově ani památky. Procházíme houštiny u potoka a nakonec se vracíme na stezku. U Shillerova kamene si dopřáváme předposlední pauzu dnešního dne, už nemáme kam spěchat a ještě nás čeká několik hodin světla. Posílám dědovi a babičce pěkný večer od daného kamene a v rámci sekund mi dochází odpověď s dědou oblibovanými jižními čechami. Musí je mít fakt zmáklé, když to takhle poznal, já o tom kamenu vlastně až doteď neslyšela.

Bivakujeme v místě armád mravenců, ale rána se dožíváme vcelku celí a pokousaní jen decentně. Dnes v noci nepršelo, zato ráno byla hotová prádlena. Taky nás už čeká odhadem posledních 12 kiláků, mmj. kolem pevnostního areálu Slavonice. Dopoledne má pršet, ale nakonec z toho je jemné mrholení, které je v dusnu příjemné. Než se před námi otevře výhled na Staré město pod Landštejnem, už se zpod tmavých mraků dere sluníčko.