Vstávám dneska levou nohou, i když o tom ještě nevím. Budím se ještě dřív, než musím vstávat normálně do práce. Bolí mě krk, nemůžu najít žádnou polohu, která by se dala vydržet a tak prostě vstanu a jdu se před výletem zabavit.
Dneska má být fakt epesní den, sluníčko a těším se do údolí Chlébského potoka a do okolí, kde to ještě neznám. Nový místa k návštěvě mě vždycky potěší. Ale to bych nebyla já, aby nakonec něco nebylo jinak, a tak žádný nový místa dneska nevidím:D
Vstávání levou nohou se projevuje už u vlaku, kdy si omylem koupím kafe s cukrem a nedokážu ho ani pozřít. Zachraňuje mě obětavá Kes a vypije ho za mě, abych z kelímku mohla mít nádobku na vřelý čaj z termosky, kterou s sebou samozřejmě taky nemám 😀 (nádobku myslím, termosku s vroucím čajem, připraveným mě kdykoli popálit patro naštěstí s sebou mám).
V Nedvědících jako první spřádáme útok na cukrárnu, která má jako vždycky i pár bezlepkových dobrot, a tak si beru i na svačinku. Se spokojenýma bříškama můžeme vyrazit na cestu a začínáme hned stoupákem ve svahu. Je brzký jaro, vítr má pořád docela sílu, ale na sluníčku je ten jarní pocit už i cítit. Okolní lesy tu podlehly lesákům a možná i silným větrům z kraje roku, stromy jsou popadané a částečně zpracované, částečně jako překážková dráha naaranžované přírodou přes cestu.
Nahoře na kopci nás čeká první jarní posel tohoto výletu. Jatérník podléška. Doprovází ho další kamarádi rozesetí kolem cesty a zpříjemňující opičí dráhu, neboli slalom mezi popadanými stromy. Přelez, podlez, obejdi – hlavně si neroztrhni zadek a nevypíchni oko.
Cestou za Skoroticema se paseme na divokým šnitlichu neboli pažitce a zajídáme to cukrovím z Nedvědice:)
Cestičkou v kamenitém svahu na skalnatém podloží sestoupáme do hustých bukových lesů, kde vidíme první motýly a v jehličnatém lese opodál už voní jaro. Slunce a jehličí, opojná vůně tepla, se střídá s ještě zmrzlou půdou, na které sluníčko natává tenkou vrstvičku mazlavýho bláta…
Někdy touto dobou už mám pocit, že mi hlava upadne a ať kroutím jak kroutím, nemůžu najít polohu, která by byla milostivá. Pohled na hodinky mě pak zděsí, protože jsme postupovali fakt děsně pomalu a celý dopoledne někam uteklo a za náma jen několik málo kiláků…
Nemám vůbec chuť vyhřívat se na sluníčku a nasávat vůni lesa, jediný co chci je si teď hned lehnout a jen ležet… nehýbat se… nadopovat se léky proti bolesti a nemuset se pohnout ani o milimetr… takže se rozhodujeme trasu zkrátit a jet o spoj dřív, abych se mohla co nejdřív rozplácnout v naordinované nemohoucnosti… takže namazat kolena a běžíme – 7,5km za 2 hoďky, to přece není žádná vzdálenost 😀
Na nádraží jsme s předstihem, tak si stíhám koupit náhradní kafe. Postavím ho ale vedle batohu na zem nějak něšikovně, takže se mi kelímek převrátí a půlka kafe nateče mezi štěrk… Dneska mi prostě fakt není souzeno 🙂
Komentáře