* Trasa z GPS den 1: Stana de Vale – Padis, den 2: okruh Ponorne hrady, den 3: okruh Calineasa
* Zájezd s CK Alpina
Pátek 1.7.2016
Po práci hurá do čajovny, protože odjezd z autobusáku je až v 19:00. Kluci už jsou v Brně nečekaně brzo – hladký průjezd po D1 první den prázdnin nikdo nečekal – takže už na mě v čajovně čekají. Užíváme si klidnou idylku chladnějších prostor, protože venku pěkně smaží slunko. Uklidňuju se tím, že v Rumunsku nad 1000 m.n.m takový vedro nebude. S drobným předstihem vyrážíme k autobusu a mě něco začíná dloubat do zadku. Kontroluju, zda nemám v kalhotech něco zabodlýho, ale nemám. Dloubání začíná být dost bolestivý a na Zvonařce zjišťuju, že se mi prodrala výztuha batohu ven a o několik cm vyčnívá vzniklou dírou. Skvělý. Moje červená pohotovnostní nit z lékarničky situaci zachraňuje a umravňuje výztuhu do patřičných mezí.
U stání 26, jak je uvedeno v materiálech, chceme naběhnout do autobusu Alpiny, ale jede do Polska. Naštěstí ten náš stojí vedle a průvodci nás k němu směřují. Nasedáme do klimatizovanýho prostoru úplně dozadu před zadní pětku. Cestu sme zvládli dobře, i když příjezd byl o něco opožděn. Zdržení kvůli páru s propadlými pasy ani nemělo vliv a východ slunce sme pozorovali na Rumunských hranicích nad benzínkou při výměně eur za rony. S drobnými se směnárník ani neobtěžoval a prostě nás halířově šidil.
Sobota 2.7.2016
V 9 hodin českého času a v 10hodin rumunského protahujem končetiny a chystáme se na výlet. Zpoždění je asi o 2hodiny a tak není času nazbyt a vyrážíme celkem záhy. Zašít díru v batohu sem ale stihla, takže pohodička. Mám pocit, že tu chodíme furt jen do kopce, ale být tu o měsíc později, máme borůvkový a brusinkový hody za odměnu po té dřině.
V dálce je černočerná tma. V kopcích se pasou krávy a ovce, zvoní zvonečkama a pohybují se volně, nijak neohraničený. Sem tam je vidět osamělá salaš mezi kopci.
Nad obzorem blýská, hromy divo bijů, ale vypadá to, že se to jen motá kolem a nic nebude. Omyl. Přehoupli sme se přes hřebínek a po prudším klesání už jen závěrečná rovinka do Padiše. Pohodička se mění ve sprint pod nejbližší smrk v okamžiku, kdy nás do hlavy začínají tlouct kroupy. U smrku je naštěstí dřevěná kůlna, kde se naše skupinka posledňáčků schovává. Ti rychlejší to stihli až do hospody. A pak už náš penzion, the Best. A je fakt Best, čekala sem cokoli, ale takovej luxus teda ne. Výborně vaří, teče horká voda, máme pohodlný postele a balkon na stranu, kde svítí. Po večeři ještě dostáváme od průvodců na košt místní likér a pálenku a silnější kusy zůstávají pařit do noci.
Neděle 4.7.2016
Dnešní cíl – to jsou „Ponorné hrady“ neboli Cetăţile Ponorului. Je to jeskyně, kde můžeme přejít suchou nohou anebo taky ne. To záleží na stavu vody, který ale nikdo zatím nezná. Vyrážíme přes louky kolem maringotek místních, kteří tu mají sýry, alkohol, marmelády a placky „plačenty“ na prodej pro turisty. U některých ošuntělých maringotek nechybí pěkné auto a je to zajímavý kontrast.
Brodíme a je jasný, že vody je letos nějak hodně. Na „poiana ponoruluj“ – ponorných loukách žene bača zrovna stádo přes řeku. Louka je nádherná, ohraničená lesy a skalními útvary a tvoří údolí, které může být opravdu snadno celé zatopené. Pokračujeme přes něj do Canton Glavoi, vesničky s několika možnostmi občerstvení a pramenem a dál na dnešní největší atrakci, Cetăţile Ponorului. Po parádní rovince přišel ostrý sešup, pak sešup s řetězy a lany a nakonec skoro kolmá stěna dolů, do ústí černého chřtánu jeskyně. Vědět, jak to bude vypadat, asi mě tam dopředu nikdo nedostane. Ale zpětně musím říct, že ta jeskyně za to rozhodně stála i s celým netradičním zážitkem.
Skalní brána Cetăţile Ponorului je prý největší v Evropě a měří až 76 metrů. Rozhodně je krásná a taky trochu vypadá jako vstup do pekla. Ve vstupu do jeskyně se přezouváme, převlékáme a schováváme foťáky, protože je hned záhy potřeba sklouznout nevelkým otvorem o pár metrů níž až na úroveň říčky. Ve světle čelovek vidíme kameny, kamínky i šutry. Všude kolem teče ledová říčka, místy hluboká skoro pod zadek a k tomu ten neuvěřitelný prostor nad hlavou, kam pořádně nedosvítí světla a ztrácí se v černočerné tmě. Několik desítek minut se tak v umělém světle brodíme jeskyní a já mám pocit, že mi nohy asi umrznou a upadnou, jak je voda ledová. Když mi v jednom místě zapadne noha až do půlky stehna, jsem vděčná, že v tom místě dělá průvodce podporu. Když se na pár vteřin nohy ocitnou mimo ledově studenou vodu, mám ještě silnější pocit, že mi upadnou, protože vzduch v jeskyni je jen o něco málo teplejší, než voda. Jedinečný zážitek ale přece jen končí a škrábeme se suťoviskem k jedinému světlému bodu – výstupu z jeskyní a pak se hned můžeme zahřát výstupem do děsnýho hrbu.
Přichází další déšt, který nás doprovází až na „balkóny“, ze kterých by odvážlivci mohli vidět skalní portál celý. Já zahlídla ale jen vršek. Jsme cca o 300 metrů výš, než dole u vchodu.
Canton Glavoi again. Posilňujem se na zpáteční cestu místníma dobrotama, palačinkama počínaje a ovčíma klobásama, kterým se tu říká vižla, konče. Posilnění vyrážíme přes louky a najednou nikde nikdo, jen Marťa od nás a obě jsme mimo značku. Nevadí, máme GPS, a vlastně je štěstí, že jsem Marťu přepadla, protože si omylem stáhla Bulharskou mapu. Já mám správnou a tak na jisto míříme do zelené maringotky „báby Plačenty“, kde se před večeří posilňujem alkoholem při ochutnávání brusinkového, borůvkocého a višňového likéru. S komunikací v maringotce nám pomáhá Italka, mluvící anglicky s náma a maďarsky se svým mužem, který překládá místním do rumunštiny. Přichází bouřka, ale my sme v suchu v maringotce, mačká se nás tam snad 12, ale nikomu to nevadí a skoro se nám ani nechce na večeři.
Pondělí 5.7.2016
Dneska nás čeká asi 20km celkem příjemným terénem do dřevařské vesničky Calineasa. Horské louky sou parádní, plné divokých koní. Nejsou tu vůbec komáři ani klíšťata a cesta přes louky je parádní. Potkáváme typický povoz s koňmi a přidává se k nám toulavý pes.
V Calinease nabíráme vodu z trubky u napajedla pro koně a k hospůdce musíme do kopce, abychom si pauzu pořádně zasloužili. Obchod je velký a dobře vybavený, pivem, sladkýma vodama, sladkostma, ovocem i zeleninou a základní drogerií. Přichází paní, která prodává bryndzu a špek. Brynza je moc dobrá, ale špek ochutnávám a nic moc. Je sice na dva prsty tlustej, ale špek co jsem dostala od Ladi z Buchlovic před dvěma týdny na Javořině je mnohem lepší. Odkrajuju tenké plátky a nabízím na ochutnání. Paní plátek špeku z Čech ukazuje skoro nábožně ostatním, a tak přikrajuju a ještě dávám dětem.
Zpátky jdeme kolem krásného dřevěného kostel, zamknutého s klíčem v zámku kvůli zvědavým kravám a po svým stopách se už vracíme zpátky do Padiše. Cestou se jdeme ještě podívat po jeskyni, která by měla být jen pár desítek metrů od cesty a ukazuje se, že je to spíš krasový závrt. Dneska to byla fakt pohodová cesta.
Úterý 6.7.2016
Na výběr na poslední den máme z více možností, v podstatě si vyjít nalehko na poutní místo nad Padišem, což je procházka tak na dvě hodinky, případně ještě na výlet přes Canton Glavoi. Bohužel už musíme ráno do autobusu naložil komplet všechno, protože se do zavazadlového prostoru už nedostaneme a protože mám jen jeden bágl, ve kterém jsem byla plně zbalená a na výlety jsem ho nosila poloprázný, nemám moc na výběr a tak jen s foťákem vyrážíme s naší skupinkou nahoru. Od poutního místa krásný výhled na Padiš zakončený vyhříváním se v trávě na kopci. Čas do odjezdu autobusu ještě vyplníme u Báby Plačenty čím jiným, než pojídáním plačent a posledními nákupy alkoholu.
Pak už nás čeká válení v termálech, kde si užíváme teplé vody a zběžná prohlídka města Oradea s večeří. Máme slíbené jídlo za 10 minut, ale když ani po 20ti žádné nepřistane na stole, doptáváme se kdy to bude. Prý „hned“, což trvá asi dalších 15 minut. Nakonec to do sebe házíme rychlostí závodního pojídače a běžíme k autobusu o pár minut později, než je hlášen odjezd. Naštěstí neodjel bez nás:)
Komentáře