Ameriky 27-28.10.2018

Snídani jsme pojali ve velkým stylu a buržoázně se ládujem ve vlaku z Prahy zbytkem výbornýho čokoládovýho dortu, co zařídil tatínek na včerejší oslavu. Hmmm lahůdka, až mi při jedení praskl plastový spork – cestovní žlička. Ten původní mi vydržel několik let, až do jara, kdy jsem ho nějak omylem rozpůlila a tenhle vydržel sotva pár týdnů a při krájení marcipánové vrstvy se z jednoho příboru staly dva… (s nadšením teda přijímám k vánocům dary v podobě lehké cestovní žlíce).

V Berouně vystupujem do zataženýho dne a přestože je chladno, hned se zahříváme lehkým stoupáním po červené. Les hraje všemi barvami listí od žluté přes oranžovou po červenou, zelený mech je po nedávném dešti pěkně svěží. Barokní kostel Sv. Jana pod skalou je otevřený i s možností nahlédnout do jeskyně, kde původně žil poustevník Ivan a později se z prostor vybudoval skalní kostel. Kluci se stavují na pivko, my jdem číhnout na vyhlídku ke kříži, který dle pověsti dostal sv. Ivan od Jana Křtitele. Vyhlídka i přes zataženou oblohu vypadá dobře, ale kluci dlouho nejdou… Ukazuje se, že nevyrazili za náma na vyhlídku, ale šli dál po červené a tak vyrážíme přes Solvayovy lomy sami. Kolem úzkokolejky přes parádní výhledy a kolem těžebních vozidel dál do lesa. Kolem Bubovických vodopádů je to dost smutný pohled, není tu ani kapka vody a vyschlé koryto potoka takhle na podzim trochu děsí…

Kluky potkáváme u rozcestníku na Karlštejn a Ameriky a samozřejmě si musíme obě Ameriky obejít, než budeme pokračovat dál. V obci Mořina je krásný židovský hřbitov, založený 1736 a fakt stojí za návštěvu, za návštěvu naopak nestojí restaurace na návsi, do které nesmí psi a pan vrchní navíc asi vstal špatnou nohou. Kus po silnici po modré utíká rychle a už nás vítá restaurace pod Dračí skalou s celkem fajn cenama na tuhle lokalitu.

Hrad Karlštejn stihneme aspoň lehce očíhnout na nádvoří a nadšenci nakouknou i do studniční věže. Pak už nás čekají poslední kilometry. Mám hlad a plánuju dneska aspoň jedno teplý jídlo, ale klukům se hned tady nechce a cestou je ještě vesnice Mořinka… z posledně si pamatuju pivo a ledňáky, teď tu je navíc ještě utopenec… Necháváme kluky na dalším pivku a jdem k přístřešku pod zříceninou Karlík – z Mořinky stále po červené, jednoduchá věc. V noci má pršet a přístřešek si tam pamatuju použitelný. Lavice a stoly jsou lehce ve sklonu, v měkkém podloží to ujelo, ale nic, na čem by se nedalo spát, takže celkem pohoda. Hlavně, když zjišťujeme, že parádní flek na Karlíku je rozkopán a místo je tam tak leda na mrtvoly. čekáme půl hodiny, hodinu… jak dlouho se dá pít pivo? volám a dobrý, už jsou kousek od Karlíku… Volám za půl hodiny znovu a už jsou u Vonoklas… lehce nervózně (no spíš asi už silně napruzele) popisuju, kde je na mapě Karlík. “aha tady je taky červená” – při Járových slovech mě bere infarkt, ale dobrý, už ví, kde jsme a za půl hoďky se z černočerné tmy vynořují světýlka. Přemýšlím o té jámě na mrtvoly…

Noc na nakloněném stole byla fajn, ani sem nesjížděla k nohám. Celonoční šumění deště občas narušilo funění a běhání okolních zvířat a pohodička přístřešku došla ocenění hlavně ráno, kdy se dobře balilo, snídalo i vařilo pěkně za sucha.

Celodenní déšť. Barevné listí ožívá a barvy jsou ještě živější. Podzim jak má být. Jen by to chtělo termosku s horkým čajem. Loučíme se s barevým lesem celkem neochotně, ale zima, která se do mě zakusuje, mě žene ve svižném tempu na nádraží k teplé čokoládě.