V zimě je železniční most na Kutinách vždycky o něco líp vidět, než v létě mezi listy, dnes je z něj ale vidět až podezřele moc velký kus. S revitalizací tratě prošel loni renovací i most – prokoukl a vykácený stromy jen umocnily dojem, jako by tu most vyrostl nově.

Napojujeme se tu na zelenou a kolem Libochovky jdeme zpátky do Říkonína. Hospoda u Bizona je zavřená, ale ještě je tu jedna trampská o kousek dál – horkej čaj by jistě bodnul. A fakt, je tu, ale vypadá zavřeně a opuštěně. Je to ale jen zdání – klika povolila a v černočerné tmě cigaretového oparu a štěkotu dvou fenek zdravíme a pomalu se rozkoukáváme. Fakt je otevřeno? Jasně. Pívo už teče proudem, rum teče s čajem i bez čaje a já zkouším horkou griotku. Je tak dobrá, že ji zkouším 2x. Tomáš a Michal sou navíc oba ledňáčci, tak si ťukáme na zdraví.

Z hospůdky vyrážíme po paměti kolem Libochovky na Říkonín, ale ouha… co jde v létě bosou nohou, v mrazech není nejlepší nápad. Nakonec se vracíme k hospůdce, kde jsme ze značky (cíleně) sešli. Nějak blbě došlápnu a nohou mi projede taková bolest, že se málem zkácím z dřevené lávky, kterou právě přecházíme. 5 minut pauza – noha se hýbe, bolest pomalu odeznívá. Kdyby někdo tušil, co to bylo, tak beru tipy na předcházení – napřed to vypadalo jako něco v nártu, celej den se pak ozývala taková tupá bolest mezi kotníky.

Po zelené je to pohodička a fakt pěkný, já tu nešla v zimě už táááák dlouho… vzpomínky a tichá krása, někde za mnou to křupe na zmrzlým blátě. Po zelené si to krosíme pěkně po vrstevnici, cestou mezi loukami, lesem, z kopce a do kopce. Když funíme do nejůděsnějšího kopce na celé trase, nechápu, jak se to mohlo stát, ale zapoměli jsme odbočit a ještě si střihli posledních pár výškových mimo značku dobrovolně. Jako jasně, rozhlížím se a říkám si, že tohle si vůbec ale vůbec nějak nevybavuju, že se ta vesnice dost změnila od posledně a je vlastně i nějak blízko a ty výhledy… Hm, na pozadí to vím, že jsme špatně, ale jen mechanicky šlapu na chvostu a mozek tak úplně nepracuje. Tak jo, svačinka a zhodnocení, zda se budem vracet, nebo to šmiknem po cyklo a lesem. No vracet se nám nechce a tak se nám po pravé ruce otevírají výhledy na Žernůvku.

Do Tišnova už je to pak pohodička, ubýhá to rychle v družném hovoru. Výbornej hodně pozdní oběd v restauraci Sklep a loučíme se s ostatníma. On totiž ten původní plán pohodička to Tišnova doznal poprvé úpravy se zacházkou na Kutiny a podruhé, když mi v týdnu přišel konečně vánoční dárek a bylo potřeba ho ozkoušet – tak když už sem měla stejně být venku, proč si nepřihodit cvičnou zátěž, že jo…

Už za tmy hledáme nad Tišnovem místo na stan, z mapy máme něco vytipovanýho a nakonec to je celkem použitelný i v reálu, bez výrazně svažitého terénu. Na strništi, nebo spíš na tom, co z něj zbylo, stavíme za tmy prokřehlýma a zmrzlýma rukama to veledílo. Celou krajinu a protější kopce osvětluje měsíc, který se chystá akorát pozítří do úplňku. Spalo se parádně, jen fakt nemám ráda, že ve stanu člověk skoro nevidí ven. Ráno se ozvalo zaržání koně v těsné blízkosti a znělo to spíš, jako by toho koně právě lovil velociraptor. Trochu by mě uklidnilo mít parádní podceltový výhled a jistotu, že velociraptor to fakt nebyl:D

Ráno balíme stan, samozřejmě se vůbec nevešel do původního obalu, a šlapeme k nejbližšímu vlaku se zastávkou na horkej čaj.