Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím Vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.
Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tisských stěn, odkud pojedeme domů:
Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 3: Kryštofovy Hamry – Hora Svatého Šebastiana.
“Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.” – Stezka Českem.
DEN 3. Úterý 11.7.2023.
17 km ↑489 m ↓319 m
Celkem: 51,6 km ↑1223 m ↓1388 m
Ráno využívám možnost umýt si hlavu, když vypadne proud a vypadne i wifi, kterou chytáme z obecního úřadu. Vzadu za domy něco reje bagr s rypadlem, kvůli kterému zřejmě nastal řízený výpadek, a tak to vnímám jako signál, že se nemáme vyvalovat. S mokrou hlavou narážím na absenci ručníku v mé výbavě, protože otřít večer kapesníkem zpocené tělo je něco jiného, než si do něj vysušit vlasy. A to je mám fakt hodně krátký. No nic, tuhle mi kamarádka poradila, že mám použít tričko, tak třeba příště mě to napadne taky.
Ještě si chvíli užíváme super kuchyně, popíjíme čaj, který jsem stihla uvařit před výpadkem a kecáme. Kdo pohrdne pohodovým ránem? Vyrážíme tedy o něco později, než jsme plánovaly. Ale komu to vadí?
Z Kryštofových Hamrů začínáme den stoupáním. Je vedro a dusno, vlhko z mokré trávy a lesa po včerejším dešti stoupá od země. Těžký teplý vzduch se nedá dýchat a nás žerou hovada s takovou intenzitou, že mácháme rukama víc, než kmitáme nohama. Tanec ožíraných těl pokračuje až k asfaltu na slunce, kde alespoň na chvíli unikneme hladovému hmyzu. V hustém lese se mu líbí víc, než na asfaltu, a my se do něj za chvíli musíme vrátit. Během děsnýho stoupání na Jelenní horu (994m) opět předvádíme tanec ožíraných těl, abychom na vrcholu zjistily, že někde v oblasti, kterou okupují jen hovada a klíšťata Lucka ztratila ponožku, kterou sušila na batohu. Vracet se? Nikdy!
Mohutné stromy cestou na Jelenní horu.
Výhled z Jelenní hory na Kryštofovy hamry a přehradu Přísečnice je luxusní, vůbec nechápu, proč nikdo, koho potkáváme na stezce, alternativní trasu nešel. Vůbec mi to nevadí, protože můžeme sedět na kamenitém vrcholu a zároveň tu nikomu nepřekážíme. Užíváme si výhledy i svačinku, ale vrcholové kameny jsou už pěkně rozpálené a vyhánějí nás do stínu, přestože není ani poledne. Dneska to bude pekelně pražit a my máme velkou část cesty po asfaltové cyklostezce, na které nebude ani kouska stínu, do kterého bychom se mohly ukrýt.
Kde je vlhko a teplo, tam občas i něco roste. Klesáme k asfaltce, když zavětřím sladkou vůni jahod ve vzduchu. Jsou tady! Rozhlížím se po cestě, ale nerozumím tomu, proč můj nos vyhlašuje jahodový poplach a oči nic nevidí?
Protože pro pastvu musíme ujít ještě pár metrů! Sundáváme batohy a krmíme se jahůdkama, dokud můžem. Na příštích kilometrech se krmíme ještě několikrát, a když už fakt nemůžem, pořád se u cesty najdou obrovské šťavnaté kusy, pro které se prostě musíme ohnout. Jenže ohýbat se k zemi do dřepu s 16kg batohem na zádech je docela makačka na stehna, takže každý narovnání jde hůř a hůř. Proč radši neujídám z batohu?
Vodní nádrž Přísečnice.
Studánka s potokem u rozcestí Farský les je vyschlá na troud, ale kolem cesty nějaká voda zurčí. Zatím máme vody dostatek, do Hory Svatého Šebastiana na benzínku to určitě vydržíme, a tam si někde dopřejeme dobrý oběd a vodu dočepujeme. Trochu nás ale děsí bouřková fronta, která se má na noc přehnat západními čechami.
Volá mi dědeček a dotazuje se, kde dneska jsem. Včera si pochvaloval, že město s restaurací je určitě dost velký na to, aby ho našel v atlase ČR, a dnes se ptá, jestli se před bouřkami máme kde schovat. Já bych šla do lesa, ale Lucka nechce, aby na nás v noci nespadl nějaký strom. Skvělý místo nacházíme u dvou rybníků za zasypanou důlní šachtou, do které prosakuje spodní voda – za tzv. Krušnohorským okem, které má hladinu děsivě nízkou a smradlavě zelenou. Tady by se mi líbilo, ale napřed musíme na benzínku pro všechny ty vysněné dobroty.
Když přicházíme k benzínce, Lucka mě děsí, že je podle aplikace pro stezkaře zavřená, a že tam nemá smysl chodit. Ale prd, vidím tam lidi a nějaká auta u stojanů, jdeme!
Jahodové hody.
Je lehce po obědě a benzinka je po měsíci rekonstrukce čerstvě otevřená od dnešních 10:00. Zase máme kliku, takže dobíjíme elektroniku, popíjíme studený pití, horký kafe a užíváme si, že na nás nepraží slunce. Lucka zapřede hovor s obsluhou benzinky Shell a dozvídá se, že na konci obce je u hřiště velký krytý přístřešek, který nás před bouřkou ochrání. Prý tam často stezkaři přespávají. Představuju si naprosto cokoli, ale to, co nás u hřiště čeká, to předčí naprosto jakékoli očekávání.
Přístřešek je zastřešený prostor se dvěma stěnami o výměře snad 15m2 a několika stoly s lavicemi. Hned si zabírám spaní na stole a Lucka si bere krytý roh, ale zatím je moc brzy na to se tu rozvalovat. Využijeme sportovní hřiště k blbinkám, a když je pomalu čas začít se chystat k večeři a spaní, přichází do našeho luxusního bejváku stezkařka Verča, kterou okamžitě přejmenovávám na Věrku. Nevím proč, ale vždy, když chci říct Věrča, tak mi to sklouzne k Věrka, takže to má Verča spočítaný. Vtipnější je, že odteď je pro mě Verča úplně každej kromě Verči – Věrky a Lucky. A abych to neměla zadarmo, Verča si po chvíli nemůže vzpomenout, jak se jmenuji já, takže se tomu docela smějem.
Červánky po západu slunce.
Verča se bojí spát sama v lese, tak to dělá šalamounsky. Vždy si vyhlédne penzion či něčí zahradu a zeptá se na spaní venku, ale přitom spí v zázemí a bezpečí. Možná, že to by mohla být i cesta pro mě, pokud se někdy opravdu odhodlám si to takhle zkusit sama. Dneska je ráda, že narazila na nás a nemusí nic hledat. V nohách má dnes 35 kiláků a vypadá svěžeji, než my s Luckou po celoodpoledním odpočinku. Když nám Verča popisuje, jak dneska ráno vyrážela z Klínovce, tak něvěříme vlastním uším, protože je úterý večer a my na Klínovci byly v neděli. Hustý. Večer prokecáme, protože nemůžeme pořádně usnout. Je hrozné horko a dusno a k tomu celou noc šíleně fučí vítr.
K půlnoci přichází i slibovaná bouřková fronta. Chvíli přemítám, jestli vyjdu na val nad hřištěm vyfotit si černou oblohu, nebo radši ne. Vítězí lenost a taky si nejsem jistá, jak bouřka rychle postupuje. Oblohou blikají blesky a burácí hromy, ale podle radaru jsme ve slepém místě mezi dvěma bouřkami a krom větru, který lomcuje plexisklovými okny našeho přístřešku, se žádné řádění živlů nekoná.
Komentáře