Sobota 1.7

Vyrážíme ve 21h poloprázdným vlakem ČD směr Přerov, kde přestupujeme na Leo expres do Košic. Velkoprostorový kupé a hlučná banda popíjejících Pražáku moc nejde dohromady, ale su klidná, že určitě vystoupí někde cestou. Docela mi zatrnulo, když z nich začala padat města jako Košice, Užhorod, Mukačevo… Nakonec se mi podařilo i přes jejich opilecky řev asi na dvě hoďky zdřímnout, ale extra spací sedadla v Leu fakt nejsou. 4:30 Košice, před nástupem do vlaku na Čiernou nad Tisou sme stihli zákuseček v Košicích a pak šup na docela špinavý vlak, ze kterého paní průvodčí vyhazovala nejednoho vometáka bez lístku… pak už mokrým pidi vlakem se dvěma vagónky přes hranice do Chopu. Na trati je asi milion čapích hnízd s obyvateli a ve vlaku pro změnu hlučný Pražáci, s vyschlým hrdlem malinko tišší. Hraniční kontrola je rychlá a v Chopu jsme za chvíli. Naštěstí se rychle orientujeme a rychle kupujem lístek na vlak do Mukačeva, který odjíždí asi za 10 minut. Vyměnit pár hřiven v Brně (Olympia) se vyplatilo i přes celkem vysoký kurz – nemuseli jsme se napřed zabývat místní měnou. Přijel nákladní vlak a vylezlo z něj par lidi. Tím jako jedem? Vevnitř byly dřevený lavice, místa habaděj, ale celkem to tam smrdělo močí. Těsně před odjezdem se vagonem prohnal starý žebrák, jestli někde něco nekápne i jinak, než z oblohy a ten tureckej použitej záchod mi bohatě stačil jen podle popisu.

 Mukačevooooo. V Rychlém občerstvení u vlakáče se schováváme před deštěm a já rychle zjišťuju, ze “bez hlutena” nikdo netuší, co znamená a univerzální gluten free není o nic lepší. Taky už vím, ze kotleta po mukačevsku je něco jako gordon bleu – takže v trojobalu. Když chce člověk platit, hodí se znát „účet prosím“ – rachuňok, buď láska. Zásadně se tu neptají, zda zvlášť nebo dohromady a vždycky to je dohromady.

Na autobusák to jsou dva kiláky a pořád prší, jsme rádi, že jsme došli pod střechu. Na autobusáku to je jak z 80let, ale je tu wifi. Poprvé ochutnáváme ukrajinskou zmrzlinu a zamilováváme se do ní, přestože to zdaleka nebyla nejlepší zmrzlina, kterou jsme měli možnost ochutnat. Už nás čeká jen pětihodinová cesta do Rachivu.

Odjezd autobusu v 13:30 směr Ivano-frankovsk ze 3. nástupiště a 123 hřiven na osobu.

Sto let starej autobus vypadá docela staře zvenku a použitě zevnitř. Sedačky vytvarovaný a vyseděný do tvaru neslučujícího  se s tvarem lidských zad. V Autobuse je dost čechů, kteří míří do Rachivu též. Cesta autobusem celkem utekla, a i když nás cestou chytla masivní průtrž, netěsnosti u okýnka zalepený žvýkačkou dovnitř propustili jen pár kapek. Díky časovému posunu je tu o hodinu víc.

Rachiv. 18:33. Hledáme ubytko a hotel Olenka nám ho za 500 hřiven za dvoulůžkáč poskytuje. Prošli jsme se po městě a místní chuligán nás  ohodil z kaluže od hlavy až k patě, takže doufám, že stihnu doschnout. Po výborné večeři v hotelu už sprcha a jdeme odpadnout do říše snů. Zítra nás konečně čeká to, kvůli čemu jsme celou cestu absolvovali. Výstup z města nahoru, na poloninu Svidovec.

Neděle 2.7

Terentyn, televizní vysílač, 1388 m.n.m

Dost fučí, dlabeme vrcholovou čokoládu v 1388 m.n.m hned u rozpadajícího se plotu kolem vysílače,  z Rachivu ve  450 m.n.m jsme jsem lezli skoro čtyři hodiny. Dole 25°C, ale i tady to docela peče. Držíme se střídavě docela mizerně značené modré turistické a prakticky vůbec značené cyklostezky, ale s GPS podle turistických map od seznamu není orientačně vůbec problém. Těsně pod vrcholem Terentyn u protékajícího potůčku bereme vodu a ostré slunko se schovává za mraky a začíná fučet. Jsme zbrocení potem, takže to kvitujeme s nadšením a užíváme si parádních výhledů. Skvělé louky, místní domečky s obřími zahrádkami prakticky po celém úděsném kopci a ty výhledy! Nebýt místních, co tu furt drandí na motorkách, by tu bylo nejen skvěle, ale i klid. Někde kolem 900 m.n.m jsme potkali skotačící děvčátka s batůžky, jak šli do vesnice a bohužel všude cestou se setkáváme s tím, že je rychlejší odhodit cokoli vedle cesty nebo do řeky, i když naštěstí v horách toho odpadu není tolik.

Rozcestník! fakt nekecám! a za ním turbáza Perelisok. Ve vchodu do areálu štěká pes, ale nemáme se ho prý bát, že je to český pes. Ten český turisty určitě nežere, takže jdeme dál a zdravíme se se správcem.

český pes hlídá turbazu Perelisok

Areál má velkou kuchyň, tekoucí vodu, elektřinu a spaní pro 60 lidí, vede to Ukrajinec Taras, který napůl žije u Brna. Potkáváme i motorkáře Michaila, který si nás fotí a chvíli si povídáme. Turbáza leží na odlehlé části hřebene, mimo hlavní červenou hřebenovku, takže se tu moc turistů neukáže. Dáváme čaj, ale chatař za něj nic nechce, tady se prý platí jen kafe nebo pivo. Dáváme teda ještě kafe (v mým případě obarvenou vodu s cukrem, abych to zvládla pozřít – a celkem se to dá, nezabilo mě to), necháváme 50 hřiven s víc než 50% dýškem a  po vrstevnici pokračujeme dál k vrcholu Stará. Míjí nás náklaďák s korbou plnou lidí, kteří si fotí Vlastíka s krosnou. To je tu celkem oblíbená činnost, nechat se vyvézt v autech nahoru a buď si jen sejít zpět dolů, nebo se nechat odvézt kdoví kam. Taky sem prý hodně jezdí češi na čtyřkolkách, tak su ráda, že jsme zatím žádný nepotkali… Na příhodném místě, ještě před dosažením vrcholu Stará, stavíme úspěšně stan, večeříme a užíváme si výhledy. Je zataženo a dost fučí, ale po večeři se krásně vyjasní, i když fučák, doprovázející nás od Terentynu, moc na síle neubral.

Sedím ve stanu a je rozhodně lepší mít stan a ne celtu. Je krásně, ptáci řvou a máme naprosto božský výhled jak na Terentyn, tak na zítřejší nejvyšší vrchol naší cesty, Velkou Bliznici. Krom krav, koní, ovcí a koz ale nevidíme žádná jiná zvířata.  Od večeře nás ruší jen tereňáky, mířící kolem nás někam dál.

Pondělí 3.7

Ráno vstávám celkem brzo, ale zas pěkně fučí. Vítr se celou noc opíral do stanu a ten je mokrý ze všech stran. To by celta určitě neustála, stan nám dal výhodu zapíchnout to kdekoli na hřebenu bez nutnosti chodit někam níž. Východ slunce jde tušit za velkým tmavým mrakem.  Vyrážíme až po deváté, s výhledem na Velkou Bliznici zakrytou velkým mrakem, který se jak bájný tvor s chapadly sune po svazích dolů. Mrakomlha z dálky vypadá skvěle.

V sedle mezi Starou a Pereslupem (fakt prudkej sešup, být to rozbahněný, tak asi jedeme po hýždích až dolů) potkáváme skupinu Ukrajinců na těžko, kteří tu mají tábor a zvou nás na čaj. Jula i ostatní dospělí a děti mluví dobře anglicky, takže strávíme příjemnou hodinku a Jula má neuvěřitelnou radost, že jsme z Brna. Její máma tam má ztraceného kamaráda,  ale nemá na něj žádný kontakt, spojení se ztratilo po rozpadu ČSR,  a možná jí ho můžeme pomoct najít. Tahle skupinka sem jela 17hodin ze střední Ukrajiny a jdou opravdu na těžko, s kotlíky,  sekerou a dalším tábornickým „harampádím“.

Loučíme se a na cestu na Pereslup nám vykukuje slunce, i když  na všechny Bliznice se noříme do mraku, který nás okamžitě pohlcuje. V jednu chvíli neuvěřitelné výhledy a slunce a stačí pár kroků a člověk je v lezavém, studeném, profukujícím a tmavém čemsi. Z 1550 m.n.m lezem do hodně prudkýho hanku a cítíme se skoro jako na konci světa. Malá Bliznica (1566m), Bliznica (1871m) a Velká Bliznica (1881m). V sedle pod Bliznicemi se odpojujeme z modré, protože nahoře bychom se měli už napojit na červenou hřebenovku. Na velké Bliznici potkáváme staršího Čecha, který jde z domova už tři měsíce a chce do Vánoc projít celé Karpaty. Přejeme mu hodně štěstí a on nám po pár krocích mizí v mlze. Za Bliznicemi na Žandaru se mlha trochu trhá, tak vidíme Bliznici konečně aspoň z druhé strany a v sedýlků dáváme sváču. Sešup dolů kolem zimní lanovky a kopec Styg obcházíme bokem – a dobře děláme, za sedlem je potok s dřeveným korýtkem, takže se myjeme a nabíráme vodu. Na obzoru se valí černý mrak, ale rozhodujeme se jí dál a bivakovat na prvním použitelné místě – tady by to byla dost nouzovka a na přečkání noci se nám to moc nezdá. Zařezáváme to nakonec skoro o 5km dál, když začíná jemně mrholit. Stan stojí v cuku letu a za chvíli už je černý mrak pryč, svítí slunce a nám se otevírají fantastické výhledy na dnešní i včerejší trasu. Vidíme obě Bliznice i Terentyn. Stejně jako včera, i dnes se kolem nás na večer prožene pár teréňáků.

Úterý 4.7

Ráno mě vzbudí podupávání, takže i přes ujišťování, že tu medvědi nejsou, nemám zrovna dobrý pocit. Snažím se zaposlouchat, ale díky Vlastíkově chrápání nejde nic slyšet. Dost vyděšená bojuju s nutkáním sedmispáče vzbudit, ale nakonec se odvážím rozepnout stan a – nic. Opatrně vykouknu hlavou ven a ufff, krom výhledu na Bliznice nevidím žádný zvíře. Vzadu za stanem je černo, stan je mokrý od rosy.  Než vyrazíme, je chladno a větrno, ale mrak mizí do pryč a začíná svítit slunce. Stádo koní polehává na cestě kousek od bivaku – takže sluch mi ještě slouží dobře.

Dnešní nejvyšší vrchol si dáváme hned zkraje, spíme v sedýlku pod ním, takže poslední vrcholová čokoláda padá a to jsme ještě nic neušli. Kochám se nevěřitelně krásnou krajinou a nekonečnýma horama. … Nekonečný vesmír… odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal… fakt mám pocit nekonečna a jestli mi doteď bylo jedno, kde by mě rozprášili, tak teď vím, že tohle místo jsem si zamilovala. Hory na všechny strany, linie občas narušená stádem koní, ovcí, koz… nádhera.  Vnímám ptáky, vítr ve vlasech, vnitřní klid…

Tempa. Nejvyšší kopec z těch, které nám dnes zbývají. Poslední kopec, který je výš než Sněžka a za ním už začínají nízké křovinaté porosty, zakrslé stromky a výrazně vyšší a hustčí borůvčí. U odbočky na Úsť čorne vyrážíme špatným směrem, po pěkné široké cestě ve směru, ze kterého jsme přišli – chyba lávky. Vracíme se a v borůvkovém svahu vidíme traverzující skupinku – potvrzuje nám, že tam  je to správně. K rozcestníku se ale už nemůžeme vrátit, kvůli dvěma pasteveckých psům a stádu ovcí, takže jdeme přímo dolů z kopce borůvčím k pěšině ve svahu a psi obcházíme obloukem. Většinou každý den je potřeba obloukem obejít nejedno stádečko hlídané těmihle respekt budícími obludami. Jinak červená hřebenovka je výborně značená, v sedlech jsou rozcestníky a krom kilometráže nechybí ani hodinová náročnost, takže utnout se jako my může jen slepoň, co nedává pozor 🙂

Scházíme do bukových lesů, které nás vítají pod polovinou a jsou úžasné. Sestup na konečných 500m.n.m není těžký, ale je zdlouhavý a zakončuje nám dnešních třicet kiláků. Úsť Čorne, dlouhá vesnice kolem silnice s pilou a provozem náklaďáků se dřevem. Tady se určitě žádný eko normy v dopravě neřeší. V restauraci Domino doptáváme ubytování se sprchou a večer šašlik s horký čajem. Zelný neboli kapustový salát je moje mana dnešního večera. Pokud miluju něco na ukrajinské kuchyni, tak tenhle salát. No a samozřejmě opět připití hluční Pražáci z vlaku… Vyhýbáme se jim a svorně si s Vlastíkem mlčíme, protože řev na celou ulici už je obstarán:)

Středa 5.7

Dnes je odpočinkový den. Den, kterej nevedu, ale su ochotná odpočívat, když ho mají jiní. Odpočinkový den tak znamenal 13km asfaltu na sluníčku, do vedlejší obce Lopuchov na zmrzku, která jak se ukázalo nebyla, a zpátky. Tady jsme taky mohli vidět, jak může vypadat silnice. Každej to slyšel, o rusku a ukrajině, že tam je fakt hrozná kvalita cest, ale tak nějak mám za to, že tohle byla realita 80. a 90. let. No zřejmě to je realita i o bezmála 30 let později, kdy místní tankodromy s jámama na medvědy (asi proto nejsou v horách), brázdí žigulíci a těžké náklaďáky, které dokončují dílo zkázy. Cestou zpátky potkáváme starého pána na kole s nákupní taškou a kus dál tři středně věké dámy, jak obtěžkané nákupníma taškama v družném hovoru šlapou prostředkem silnice. Určitě zdejší děti v teple nebrečí, že chtějí zmrzlinu, protože Úsť Čorná je asi 6kiláků, pro většinu z těch menších pěšky a pro ty starší na kole. V Lopuchově se staví nové domy, i když dál už ani nevede žádná silnice a zřejmě i tak vesnice nechátrá. Zajímavý kontrast pro mě pak je maminka s děravýma ponožkama v ošmajdaných ťapkách, jak tlačí omšelý kočár a u ucha má smartfone.

Čtvrtek 7:45

Natřásáme si zadky a vlastně celá těla v autobusu z Ust Chorne.  Servírka nám u večeře řekla, že autobus jezdi v 7h kyjevského/6h evropského času od obchodu, ale neví přesně v kolik  zda v 7.15 nebo tak…

Včera jsme se dohodli, ze pokud v noci bude pršet dle předpovědi a ráno to bude vypadat na těch slibovaných 15mm srážek přes den, jedeme do Tiachivu…. V noci přišly dvě bouřky,  a ta druhá byla rozhodně blízko. Vstáváme v 6 ráno, abychom stihli odjezd a skutečně na silnici před obchodem už stoji několik lidi… náš autobus přijíždí za 10 minut a není dálkový, takže v uličce stojíme i s batohama. Silniční asfaltové úseky střídají vymleté a zničené časti, štěrkové i hliněné a s krátery jak na tank. Neustále z Ust Chorne proudící těžké náklaďáky se dřevem stav nezlepšují. Na asfaltu řidič viditelně pookřeje a šlápne na plyn, takže jedeme i 40kmh.

Po 40 minutách vystupuje paní, tak si sedám. Pán vedle mě ač hubeňour zabírá skoro obě sedadla, nelibě voní a k tomu na mě z packy nouzového otvíraní kape voda stékající ze střechy autobusu. I tohle je Ukrajina.

Poprchá a po hodině stavíme v Dubové, která je 20 km od Ust Chorne… všechno kolem halí deštný opar a je chladno. Paní za mnou mě neustále kope do sedačky. Skoro jako v Čechách,  až na ty kapky z uzávěru… Kap. Kap. Všechny zastávky tu funguji stejně, zřejmě jen místní vědí, kde je správné místo stát.

Přívalovej déšť je tady. Potůčky stékající z hor, viditelné kolem silnic, jsou rozvodněné. Nad horami co jsme před chvíli viděli z Nereznytsie jsou těžké černé mraky.

Tiachiv – jo je to ta zastávka se záchodama, co vypadaj skoro jak na Masarykově nádraží v Praze. S tím rozdílem, ze tady ten nášlap je možná i hygieničtější, než prkýnko na masaryčce 😀

Dáváme zmrzku a za hodinku nám jede bus do Mukačeva. Je na cestě do Užhorodu a tam to jezdi vlastně skoro porad. Tentokrát jedeme skoro prázdným busem a můžeme si vybrat pohodlný místa.

Cca 2h cesta v rytmu ukrajinského popu otřásala autobusem a zřejmě taky trochu otřásla vkusem mého kamaráda.

Mukačevooooo. Opět. Na nádraží si dáváme makovou zmrzku a dívám se po taštičce, protože na městskou turistiku nejsu vybavená a nosit pas či peněženku v otevřené kapse u kalhot nechcu.

Ukrajinky jsou ale spíš na elegantní modu a tak koupit koženou taštičku s krátkýma ušima problém není,  ale sportovní pčes rameno tady snad neexistují. Vyrážíme do města po vyhlédnutém ubytku – prakticky do centra – ale nemůžeme ho najít a tak využijeme moznosti 4* hotelu Premier za 790 hřiven za economy class se snídaní. No neber to… zajímalo by mě, kolik 4* turistů si v umyvadle hotelovým mýdlem pere prádlo a ponožky 😀

Celou cestu hledám marně nějakou taštičku, až v obchode proti hotelu mam štěstí. Taštičkovej celej velkej obří obchod! Stovky taštiček a batůžku a mezi nima JEDINÁ sportovní. Hned jsem ji zabavila a cely odpoledne už spokojeně chodila s ní. Každá věc měla vlastní přihrádku a ještě jich pár zbylo.

Při honbě za pokladem jsem zkusila i celkem velký a dobře zásobený sekáč. Rozdíl mezi ním a těma u nás na první pohled žádný, ovšem u nás by člověk pohorky s hutným nánosem bláta těžko sháněl. Asi to tu maj na kila 🙂

Centrum města fakt krásný, zelený, upravený, výbornej oběd v kavárně a pak asi 2 kiláky na hrad Palanuk. Tyčící se antény se nám zdály, že hrad asi bude pro jiný účely než turisty, tak jsme ho obešli a pak zjistili, ze za návštěvu fakt stoji díky dvěma muzeím, mučírně a vycpané dvouhlavé ovci… no tak třeba příště. I když ta ovce mě bude mrzet!

Patek 7.7

Válení se v peřinách si dneska užívám, když se někdo hodinu rochní v koupelně, tak s wifinou to jde docela dobře. Na 9h máme snídani a po ní směr nádraži.

K jídlu výběr ze 4 možnosti, prakticky všechny mají moučné jídlo, košík s chlebem a jedno až dvě vajíčka. Zkouším na mladého číšníka opět “bez hlutena” a! on ví, co je to ten hluten, ví v čem to je a ještě navrch umí anglicky, takže se domlouváme na vetší omeletě. Parádička. Jinak naštěstí není problém si vybrat, polívky jako boršč jsou bez mouky přirozeně a šašlik je taky jen pečené maso, se salátem z kapusty se tu nedá nic zkazit.

Do Užhorodu vede kus i dálnice, 4 pruhy, pěknej asfalt, valíme možná i 70kmh. Cestující nastoupí, dají řidiči peníze a jdou si sednout, nebo si jdou sednout a pošlou řidiči peníze po ostatních cestujících. Řidič vyrazí a jen co nepotřebuje ruku na šaltrpáce, natahuje se do přihrádky pro drobné a pak s rukou nataženou kamsi dovnitř autobusu čeká, než si je majitel převezme, případně k němu doputují pěkně z ručky do ručky…

Užhorod. Velký autobusák projdeme za chvíli a kolem sovětského hotelu, co má nejlepší léta za sebou miříme asi 3km do centra k našemu hotelu Atlant. Zase všude zeleň, parky… ale je vidět, že proti Mukačevu je to velký město. Za mostem pres Už kupujeme nejluxusnější zmrzlinu, co sem tu zatím měla a miříme pěkným centrem s obchůdky a ulicemi plnými lidi se ubytovat. Příjemný hotýlek, za 350 hřiven na osobu i se snídaní. Pak už se jdeme naobědvat, projít po městě a do skanzenu… sákryš, začalo pršet. Tak napřed hrad, ten je pod střechou a skanzen až pak. Akorát déšť nabral po 2h v hradním muzeu trochu na síle, tak ještě ochutnávku vína v hradním sklepení a skanzen holt az zítra. A to jsme se báli, ze už tu na zítra nebude co. Ochutnávka pro mě byla premiéra, moc toho obecně nevypiju, ale většina vín mi chutnala a byl to fajn zážitek.

Tahle městská turistika mi dává zabrat víc, než výlet a jídlo prokládaný jídlem se asi už taky začíná projevovat. Holt mají tu fakt dobrý věci, je vidět, že ještě nejsou “pokroková” země, aby vše nahrazovali rostlinnými tuky, jako se to děje u nás a ty ceny! Přiznejte se, kdy jste naposledy koupili 5 nanuku za jeden den? Já zrovna včera. A dohromady mě všechny dobrý zmrzky z mlíka a tvarohu staly asi jedno průměrný rostlinný Magnum, který mi bohatě stačí si připomenout jednou za rok, proč ho nekupuju.

Sobota 8.7

Ubytování je fajn, vlastní koupelna a wifi samozřejmostí, snídaně v ceně se hodí vždycky, hlavně když zásoby jsou vyjedený.

Vyrážíme do města, všude na ulicích prodávají lidé houby, ovoce, zeleninu, mléko… jdeme na zmrzku k mostu a po promenádě kolem Už. Vzrostlé stromy lemují cestu s lavečkami a je to fakt příjemný místo na procházku i posezení. Je to taky údajně nejdelší lipová alej v Evropě, vysázená ještě když zakarpatí patřilo k Českoslovenku. Projdeme několik parků (jsou tu na každým kroku i s prolízačkama a sezením) a míříme do skanzenu. Rozhodně stojí za návštěvu, je otevřen od 10 do 18h a vstup je 35 hřiven. Mají tu prakticky všechno – od obytných, vybavených stavení přes kovárnu, krčmu i kostel. Škoda, že všechny popisky jsou ukrajinsky, ale i tak má skanzen svoje kouzlo. Zahrádky u exponátů jsou výstavně obdělané, rajčata, kukučice, květiny a v králikárně jsem napočítala aspoň 8 králíků. Prakticky by se dalo hned nastěhovat 🙂 v teplém slunném dni s křikem ptáků všude kolem to působí krásně romanticky, i když dneska je pro Evropana dost nepředstavitelný takhle žít.

Po prohlídce skanzenu jsme našli restauraci proti koupáku a dali si výbornej šašlik a klasika zelnej salát, kterej tu teda maj všude s koprem (což mě neva). Botanická zahrada je bohužel o víkendu zavřená, takže ještě projdeme městem zpět po druhém břehu řeky alejí zpátky a vyzvedneme si v hotelu Atlant bágly. Ještě ale stíháme nalehko zaběhnout do supermarketu nakoupit něco na cestu. Sypké věci ála cukr nebo mouka se tu kupují na váhu, prostě si každý do igeliťáku mabere, kolik čejo třeba. Je otázka, zda je to zastaralý systém, nebo ukázka moderního bezobalového nákupu.

Je dusno před bouřkou, na autobusáku panuje čilý ruch a za pár minut se s Užhorodem rozloučíme. Autobus jede skoro na čas, 16:50 Kyjevského času a i když máme lístky koupené dopředu, místo se ještě najde. Nakonec jako linkový spoj máme přednost na hranicích před osobní dopravou, což se dost hodí, stíháme vlak v Michalovcích do Košic a čekací 4 hodinky na Leo Express do Olomouce trávím datlením deníčku. Doufám, že se Vám ten týden dobře četl. Mě ten týden utekl jako voda, tak snad ještě někdy příště.