Tančím mezi kapkami deště. Těžkopádně. Funím si do roušky a mlžím si brýle. Krok, kapka. Nádech, kapka. Už je skoro po dešti a těch kapek je tak málo, že se mi ten tanec skoro i daří. Pršelo celý den a dešťová stěna se s náma sune na východ, ale vychází nám to tak těsně, že když parkujeme, tak přestává pršet a můžeme vyrazit vstříc prvnímu kopci. Bez pláštěnek. Je dusno, z kopců stoupá mlha a studený vlhko zalízá pod bundu. Není nějak teplo, ale ulepený hnusný pot je najednou všude a neúnavný vítr lepí bundu na zpocená záda.

Ty výhledy za to ale stojí. Oblé, mírně lesnaté kopce, na jejichž úpatí jsou bohaté, barevné louky. Stoupá z nich pára a mraky na obloze se lehce trhají a ukazují kousky modré oblohy. Než najdeme spací místečko, obloha se protrhá natolik, že jí prostupuje místy i slunce a pára nad kopci se rozplývá tak, že je vidět o pár hřebenů dál. S tímle výhledem je radost uvařit čaj a zapadnout spát, s ptačí ukolébavkou v uších.

Sobota
Zvonění budíku mě vytrhne ze spánku. Teď, když už konečně spím. Večer mnou lomcovala zima a já nemohla usnout. V předpovědi bylo na noc 5 stupňů, ale já byla navlečená v péřové bundě, pořádně zachumlaná, a přestože už nefičel ten studený vítr, nemohla jsem se zahřát. A teď, když jsem konečně spala, tak zas vstávat? Nedá se svítit, první ranní paprsky mě šimrají na tváři a já se přece jen vyhrabu ven. Mžourám do sluníčka, schovávajícího se v mlze, a na orosený trávník. Moment, jakto, že některé listí je pokryté jinovatkou?

Stihám pár fotek, než sluníčko zaleze za mraky a uvrhne nás pod šedivý příkrov, pod kterým vaříme horký čaj a balíme po studené noci. Bĕhem prvních kilometrů se šeď nad hlavami začíná trhat a sluníčko se hlásí o svoje žhavé slovo. Vedro. Vlhko. Pařeniště. Z teplé bundy do tílka během dvou kilometrů. Cesta utíká rychle, v této části nemáme ani tolik převýšení a kousek před rozcestím Lány je krásný nový přístřešek, u kterého neodoláme a posvačíme. V lese je chladno a pofukuje, ale přístřešek na rozcestí má monopol na pár slunečních paprsků, které v polostínu příjemně hřejí. Do zad sluníčko, do bříška sušenky. Bohužel nás ale tlačí čas, chceme stihnout obchod ve Valašské Polance pro dokoupení vody. V tomhle vedru určitě se zásobama nevystačíme a stav studánek je tu tristní.

K civilizaci patří zmrzlina, takže si ji vychutnáváme v parčíku u hlavní silnice s vyhlídkou na hnízdo sýkorek v dutině jednoho ze stromů. Sýkorčí rodiče je sem chodí každou chvíli krmit, bohužel nemám s sebou velkej foťák, aby se mi podařilo je trochu přizoomovat a zvěčnit, ale můžu aspoň opatrně z blízkosti slyšet, jak to v dutině píská a jak je tam živo.

Kopec. Děsnej kopec a k tomu slunko. Buď jsme na louce a smaží, nebo jsme v lese v příjemným stínu a děsně fučí. Jakoby nemohl být stín a zároveň bezvětří. Jdeme lehce mimo značky, ale máme štěstí, všechno je průchozí, dokonce i prázdná pastvina, kterou máme v cestě… takže pro příště je lepší asi cestu moc na blind neplánovat, a radši se držet značek. Vydrápem se asi 300 výškových metrů na 4 kilometrech trasy a příhodná rovinka na vrcholu nás svede k obědu na vyhřáté cestě. Filip ale vypadá nějak přešle a po obědě se rozhodujeme zkrátit cestu asi o 7 kiláků, aby jsme v pohodě dosáhli pro dnešek vytyčeného cíle – vytipovaného super bivakovacího místečka. Pokud budete někdy mít pocit, že to fakt nejde a že kilometráž je vyjímečně nějak nezvládnutelná, určitě dává větší smysl si to uvědomit ještě na úpatí ůděsnýho kopce, a ne až na jeho vrcholu. Těžce vydobyté výškové metry zase rychle ztrácíme prudkým padákem do obce Lužná, kde se konečně napojujeme na značku, kterou už neplánuju do konce výletu opustit.

Kam asi jdeme z Lužné? Ano, do strašlivýho kopce. Kopec je tak strašlivej, že i ten předchozí byl jen lehkej trénink. Předbíhají nás snad úplně všichni. Nojo, horalové. My, děti města, sme zvyklý na placatej asfalt.Vylezem si znova 250 výškových, tentokrát na dvou kilometrech. Děs. Nicméně ten pot a dřina za to stojí. Vráblovy paseky, na který se vydrápeme, tu tvoří typickou Valašskou krajinu s loukami, pastvinami, bukovými lesy a remízky. Naučné cedule nás provází historií Vráblových pasek, Vráblovy rodiny i chovem huculských koní. Neodoláme, a na větrné, ale prohřáté louce zase posvačíme – s výhledy na obci Lužnou. Nad pasekami roste krásný vzrostlý dub s obvodem kmene přes 4 metry a pod jeho větvemi je příjemně. Škoda, že jsme svačili o kousek níž, takže se tu zdržíme jen chvíli, na malé pomazlení se silným popraskaným kmenem stále zdravého stromu.

Dál pokračujeme po cyklostezce, naznačené v mapě, ale bez značek v terénu. Něco mi říká, že tudy cyklostezka nevede už roky, leda by cyklisti používali běžně obojživelný kola. Místy pak cesta skoro i mizí ve změti stromů a větví. Když už se zdá, že cesta dál nevede, vyloupne se před námi zase značka, která nás dovede na Vařákovy paseky, které jsou spojeny s krvavou a smutnou historií, o které se lze dočíst na mnoha naučných tabulích.

Opouštíme tu louky a noříme se do lesa zároveň s přicházejícím západem slunce. A zase trocha stoupání, aby ta zkrácená kilometráž byla aspoň nějak kompenzovaná. U rozcestí Pod Svérádovem je studánka, která sotva teče, ale nakonec se daří nabrat dost vody na večerní vaření a na nedělní cestu k autu. Voda ve studánce je spíš stojatá a není jí moc, ale pořád teče po vyspádovaném korýtku, odkud se dá rozumně nabrat.

K noclehu si vybíráme nejvyšší kopec Vizovické vrchoviny, Klášťov s výškou 753 m. Je to tristní, ale že se jedná o nejvyšší kopec se dozvídám až z návštěvní knihy, která tu je dobře uschovaná a je mi trochu stydno, že mi tato informace při plánování unikla. Západ slunce osvětluje místní skalní útvar Čertův kámen. Hora byla snad v minulosti zasvěcena k uctívání boha Peruna, ale aby církev omezila pohanské zvyky, zasvětila horu ďáblu a tak je s ní dnes spojeno mnoho pekelných pověstí. Nám se tu ale líbí a rozhodně nemáme obavy složit svoje hlavy právě zde. I když takhle krvavý západ slunce snad za poslední roky nepamatuju… že by na těch pověstech bylo něco pravdy?

Neděle
Sedím na spacáku a chytám bronz přes péřovku. Sluníčko leze nad koruny stromů a už od rána nám prosvítá na bivak. Takovýhle vstávání bych si dala líbit. Kafe už není, čaj ještě chladne. Sedím, nechávám se hladit paprsky po tváři a poslouchám švitoření, pískání, vrkání a bzučení. A dolíhá ke mně křik od turistické cesty pod náma. Nejvyšší čas se rychle zbalit a nechat tohle krásný místo poctít svou pohostinností zase někoho dalšího.

Ke kapličce svatého Františka z 19. století potkáváme davy. Jak kdyby všichni byli na výletě na tomhle malým úseku značky a jinak nikde zase není ani noha, což nám na loukách nad Lhotskem ani nevadí. Můžeme tu posvačit bez roušek a v klidut. V klidu je to ale přesně do doby, než se mi do vlasů zaplete včela a nechá mi svůj sosák i s jedovým váčkem zapíchnutý v lebce. Bolí to jak čert zbytek dne a přesně cítím, kde je sosák zapíchnutý. Naštěstí tam není zapíchnutý dlouho, ale musím říct, že hlavu mám nateklou a citlivou ještě teď, o tři dny později, když dávám dohromady zápisky.

Les “Háj” před Vizovicemi je plný života. Veverky nám běhají přes cestu a káně trůní na větvi a všechno dozoruje. Opodál po stromě poskakuje datel nebo strakapoud a nejradši bych si tu jen lehla a čekela na veverku, až se osmělí zase přeběhnout přes cestu. Je to opravdu neuvěřitelně živý les, ale bzučící roj včel v koruně nad našima hlavama k odpočinku nevybízí a spíš mě žene rychle prchnout do bezpečí asfaltové sterility.