Šeří se a my vyrážíme po žluté značce kolem pramene Nezdenické Kyselky. Uhličitano sirný pramen je známý od roku 1585 a protože je vyveden do veřejně přístupného altánku, s chutí ochutnávám jeho vodu s chutí skažených vajec. Aspoň, že nesmrdí:)

V údolí je inverze s příměsí uhlového dýmu, voňavá mlha plná světýlek za zády a tmavý les před námi. S padající tmou vstupujeme do rozbahněné ohrady, alespoň už není sezóna a nečíhá tu na náš žádný býk. Zato nás po očku sleduje dorůstající měsíc skrz větvoví a oblačnost. Když stojím ve večerním tichu, slýším šumění vody. Natátý sníh v teplotách lehce nad nulou stéká z kopce ve stružkách a jak pokračujeme dál, stružky se mění do potůčků a rozabhněná cesta s vodou pod změklým ledem osvícená jen měsíčním svitem, schovávájícím se v mlze. Jára mizí jen jako tmavá silueta. lehce tmavší silueta na pozadí setmělého lesa. Noha mi občas projede bahnem hlouběji, než bych chtěla, ale ztichlý tmavý les si říká ještě na malou chvíli zachovat tajemnost okamžiku, než ho prořízně světlo z čelovek.

Sedíme u večeře. Studený vzduch zebe do nohou a nad hlavama nám prosvítá souhvězdí Orion. Než se nachystáme ke spaní, obloha je už celá jasná a posetá hvězdami.

Málokdy nás v zimě budí ráno budí sluníčko a ptačí orchestr. Stačí otevřít oči a je jasný, že musím ven s foťákem, než mi východ slunce uteče:) Ráno sejdeme k zatopenému bývalému lomu Modrá voda, který je celý zamrzlý a v jehož údolí je citelně chladněji. Sluníčko sem ještě nedosáhne, ale je tu kousek dál dobrá studánka s ledově chladivou vodou.

Východ slunce na bivaku

Sluníčko příjemně hřeje a vypadá to parádní jarní den. Stinná stránka slunečních paprsků se projevuje jen o chvíli později, když šlapeme traktory rozježděnou cestou, a horní vrstva bláta taje a pěkně to klouže. Naštěstí brzy zapadáme do lesa, kde ještě teplo nenapáchalo tolik škod. Před náma se otevírají hraniční kopce Bílých Karpat a pěkně vyčuhují nad inverzí, která se zlehka válí v nižších polohách, kam pomalu míříme i my. Do mlhy a námrazy, padající ze stromů.

Přicházíme k silnici, jejíž hlavní tahák je motorest s otevřeným okýnkem. Někdo si dá ovocný knedlíky a někdo grilovanou zeleninu s tofu. No aspoň je to teplý:) Dává se tu s námi do řeči pán, co pamatuje, že se v Modrém lomu tak před 30. lety dalo i plavat a rozhodně doporučuje zaskočit i k lomu Rasová, který je odsud jen kousek. V létě mě odradilo prodírání mezi svodidly a hustým lesem, dneska je ale cestička mnohem líp průchozí a ačkoli tato zacházka v plánu rozhodně nebyla, nakonec nelituju. Kolem svodidel jdeme jako duchové v mlze a kotlinka vedoucí k lomu je jako vchod do Mordoru. Zamlžený, zasněžený a zamrzlý lom protnou paprsky slunce zrovna, když jsme na odchodu a je to krásná podívaná. Když potom šlapeme po silnici na Mikulčin Vrch, možná bych radši zase trochu mlhy:)

Po úmorné hodince na silnici se dostáváme do 800 metrů a začíná tu konečně sníh. Naštěstí ho je tak akorát, abych si ho užívala a přitom nebránil moc chůzi, minimálně tam, kde není vrsta zledovatělá a uježděná. Tady začínáme potkávat davy, které proudí na rozhlednu Velký Lopeník, stejně jako my. Překvapuje mě, že takhle po poledni tu proudí tolik lidí, ale na svačinku na Malém Lopeníku máme štěstí a lidi jako mávnutím proutku mizí a můžeme v pohodě obsadit přístřešek. Je krásný výhled na Velkou Javořinu i na vysílač Jelenec na protějším vrcholku a zrovna volá dědeček a hlásí, že má podobně parádní a slunný výhled i na druhém konci ČR.

Velký Lopeník

Na Velký Lopeník (911 m), kde od roku 2005 stojí i stejnojmenná rozhledna, zase proudí davy, ale kdo si počká, ten se dočká svojí chvilky samoty na ochozu 20 metrů nad zemí. Na chvíli polaskat pohledem kopce v oparu a pustit místo dalším zájemcům o větrnou plošinu.

Studánka pod rozhlednou nabízí další zdroj vody, a než vše obstaráme a vrátíme se zpátky, najednou zmizí všechny ty davy pryč a není tu ani noha. Blíží se západ slunce a rozhledna je jenom naše. Nacpu se do všech vrstev, co mám,aby mě to nahoře neodfouklo a jdu si to pořádně užít. Je mi jasný, že tu musím být i zítra na východ slunce a ještě si tu krásu vychutnat znova.

Když se snažím do zmrzlý země zatlouct kamenem kolíky, tak přemýšlím, jestli to nechce 100% samonostný stan, který nemá jedinou stěnu vázanou na vypnutí kolíkem. Jestli celý den foukalo, s tmou přichází severák. Bouchají dveře od dřevěných kadibudek a v korunách to hučí tak, že mi dochází, odkud se tu vzaly všechny ty popadaný větve. Když spím na místě, kde větve nejsou, znamená to, že tady se bát nemusím? anebo tu nejsou proto, že čekají na ten svůj závan, aby mě ve spánku přikleply k zemi? Hučení větru, vrzání stromů, bouchání volných prken od kadibudek… To všechno mi zajišťuje naprosto spolehlivě noc beze spánku, ale aspoň je mi teplo a občas se mi podaří na chvíli usnout.

Ráno vstáváme na východ slunce 😀

Když se po 6 hodině ranní vyškrábu ze spacáku, abych s východem slunce měla vše sbaleno a už jsme mohli jen posnídat a dát si horký čaj, vše obklopující mlha říká, že není kam spěchat. Zamrzlý kolíky prozměnu nejde dostat ven. Teď si představte, že nemůžete ani klečet, ani se ohýbat a každej přimrzlej kolík je malá zkouška odolnosti, než se podaří vypáčit.

Všechen včera natátý sníh zmrzl v noci na kost, ale na prudký po klesání po zelené mě zachraňují moje pohotovostní mini nesmeky.

Jak klesáme, zřetelně se otepluje. Zledovatělý sníh se mění v mĕkké ostrůvky rozbředlého sněhu a zmrzlá země se stává rozbředlým bahnem.

Mazlavou jílovito bahnitou cestou s tajícím sněhem se škrábem do děsnýho hrbu k Janáčkově nebo i Březovské kyselce. Ochutnávám jen zlehka, určitě je to děsně zdravý, naštěstí je celkem bez zápachu. Osvěžit se na poslední dva kilometry stačí jen málo, vrchol kopce je v dohledu a pak už zbývá jen poslední sešup. Pokud by nebyla mlha, v protějším kopci by mohla být vidět Velká Javořina, ale máme smůlu a jsme rádi, že vidíme aspoň pod nohy.