Je zataženo. Kolem dálnice se míhají nezvykle světlé listnaté stromy a sem tam se za hradbou lesa tyčí několik věží větrných elektráren. Holandsko, země větřákům zaslíbená, nás vítá po 10 hodinách jízdy z Brna drobným mžením.
Dnes jsou v plánu tulipány v Keukenhofu a prohlídka města Haag, nebo alespoň jeho slavného mola. Na hranicích Holandska s Německem nás od tulipánů dělí ještě dvě hodinky cesty autem a tak mám čas omrknout počasí a zjisit, kam vlastně jedeme. Výjimečně se totiž o trasu, zážitky, bydlení a vůbec celý itinerář stará někdo jiný a tak vlastně vůbec nevím, co nás čeká. Chci se nechat vozit od místa k místu a vůbec nezapojovat mozek. Dát mu odpočinout od těch stovek kilometrů, co každoročně planuju od časů srazu, orptimální dopravy z různých měst, otevřenost památek a tak vůbec.
Stejně mi to nedá, a tak alespoň teď zkoumám plán na další dny a snažím se najít vytyčenou oblast s větrnými mlýny, kam se chceme podívat zítra. Jenomže Holandsko je země mlýnům zaslíbená a tak nenacházím oblast Zaanse, kam byly svezeny větrné mlýny a jiné budovy do skanzenu, ale narážím na informaci o místě zvaném Kinderdijk. Jde o památku UNESCO, jejíž součástí je 19 větrných mlýnů, postvených kolem roku 1740 nejen k mletí obilí, ale i k odčerpávání vody z bažinaté oblasti polderů, aby udržovaly vodu pryč od lidských a stavení. V zemi, jejíž velká část leží pod hladinou moře, byla potřebná velká vynalézavost, aby se všechna voda udržela tam, kde ji lidé chtěli. Ale díky odvodňování bylo možné začít se zemědělstvím v mokřadech a bažinách.
Nepotřebujeme moc času, abychom se dohodli, že tulipány si necháme na zítra na sluníčko a zatažený den s občasným deštěm věnujeme právě oblasti Kinderdijk. Oblasti, o které jsem ještě před hodinou nic nevěděla. Kinderdijk. Přijíždíme na parkoviště a zaměstnanec areálu nás okamžitě anglicky vítá a vysvětluje, co můžeme mít zadarmo a co za cenu 18€ na osobu. Já anglicky skoro neumím, jen nějaké minimum nutné k práci, ale jsem překvapená, jak Holanďanům dobře rozumím. Mají parádní angličtinu a poprvé v životě opravdu rozumím větám, které slyším a nikdo mi je nemusí překládat. Nutno dodat, že moje první zkušenost s angličtinou byla poprvé skoro před 10 lety v Anglii, kde na mě mluvili všichni moc rychle a pak ve Skotsku, kde občas mluvili pomaleji, ale angličtinu jsem v tom hledala marně. Kinderdijk Tady mají všude angličtinu parádní, nejen v turistické oblasti Kinderdijku nebo jiných turisticky navštěvovaných místech, ale i obsluha čerpací stanice tady mluví tak, že jí vcelku rozumím. Konečně nemám hrůzu z jazykové bariéry. Poprvé mimo hranice Česka a Slovenska. Procházka mezi mlýny, seřazenými jako podle pravítka kolem kanálu Nieuwe Waterschap je možná zadarmo. Pokud se ale chceme podívat do některých přístupných mlýnů, které vysoušely oblasti Nederwaard a Overwaard, do přilehlých technických budov s ukázkami řemesel anebo se projet na člunu od posledního přístupného mlýnu zpět k parkovišti, musíme napřed na pokladnu. I tady nám perfektně srozumitelnou angličtinou paní vysvětluje co a jak, kde začít a jak jezdí čluny. Vstupné je jednotné, 18€, ale máme přístup všude, kam si řekneme, že chceme jít. Kinderdijk. Fouká vítr a místy poprchá, deštníky nechané v Brně by tu byly jen na překážku. Nepromokavá bunda nebo pláštěnka poslouží výrazně lépe na větrné procházce po březích kanálů, anebo při šplnání do příkrých schodů horních částí mlýna. Procházíme mezi mlýny a těšíme se nejen z krásy mlýnů, z nichž jsou některé dodnes používány k mletí obilí, ale i z života vodního ptactva, které je tu na kanálech jako doma. Nahlédneme do obytných a hospodářských místností a zpáteční cestu si spestříme loďkou, která proplouvá na kanále mezi mlýny. Kinderdijk leží jen několik kilometrů od města Rotterdam, kam chceme jít ulovit něco k obědu, a tak v něm nemůžeme vynechat ani několik zajímavostí. Pro nás je takovou zajímavostí oceánská výletní loď SS Rotterdam, která od roku 2010 slouží veřejnosti jako muzeum a hotel trvale zakotvený v přístavu. Oceánská loď byla spuštěna k první plavbě v roce 1959 a od té doby neztratila nic ze svého luxusu. SS Rotterdam. Na celé lodi se pohybuje lodní posádka v uniformách, všichni se usmívají a anglicky zdraví. Ti, kdo zde nejsou ubytování nebo nechtějí prohlídku si mohou alespoň prohlédnout kousek interiéru a dojít si na toalety, do restaurace nebo do obchodu se suvenýry. Součástí placené prohlídky je třeba návštěva strojovny, některých palub a ukázka kajut. Bohužel na prohlídku se nikdo netváří. Jestli mám pocit, že tu všem rozumím běžné turistické fráze, tak moje anligčtina je pořád moc základní na to, abych rozuměla anglickým audio průvodcům, koncipovaných na jinou úroveň slovní zásoby. Byla by to jen čumenda bez zajímavostí a navíc máme všichni hlad, tak se se strojovnou trochu neochotně loučím. V Rotterdamu nakonec restauraci nenacházíme. Projíždíme centrem s malou možností parkování a pokud nějakou možnost občerstvení zahlédneme, zastavit se u ní nedá. Průjezd rozkopaným centrem neulehčuje ani navigace, která s tím nepočítá a k vyhlidnutým podnikům se ani nemáme šanci dostat. Než se nadějeme, jsme z Rotterdamu pryč, na cestě do Haagu. Haag. Ve městě Haag je naším cílem slavné 300 metrů dlouhé molo “De Pier” (holandsky se molo řekně de pier), vybíhající do Severního moře v Atlantiku. U něj se určitě pořádně nadlábneme. V městské části Scheveningen přicházíme k molu a k promenádě, ze které vybíhá, lemují stovky obchodů, stánků a restaurací. Fučí studený a silný severák, pěkně se chumláme do oblečení, které nám v Kinderdijku přišlo snad až lehce naddimenzované. Ve větru, který nekonečnou silou poháněl staletí holandské vodní mlýny, je při zastavení fakt zima. Molo vybíhá do nekonečného oceánu, na jehož horizontu plují obrovitánské lodě a skoro splývají se zataženou oblohou. Některé z lodí budou na moři déle, než kam sahá historie samotného mola. Molo v Haagu. Slavné molo “De Pier” v roce 1959 nahradilo původní molo z roku 1901, zničené válkou. Nad molem se po 50 letech od postavení smrákalo, špatný technický stav a nezájem majitelů nevěstil nic dobrého. Nejen ekologická zátěž nechat molo prostě bez opravy spadnout do oceánu s enormním zájmem turistů, kteří přinášejí městu peníze a možnosti, zabránili jeho zkáze. Molo tak bylo v roce 2015 po rekonstrukci opět otevřeno a na jeho pilířích pořád mají místo mnohé restaurace a obchody. V patře nad nimi je možný volný průchod kolem zábradlí s výhledy na atlantik. Ve vzduchu je cítit sůl a moře a nad molem krouží rackové zbarvení jinak, než jsem zvyklá od nás. Kde jinde si dát nějakou tu baštu, než v restauraci na konci mola? Restaurace De Pier Pannenkoeken vypadá mnohem víc jako bar, ale mají tu i jídlo, polévky, burgery, palačinky a samozřejmě hranolky. V Holandsku a Belgii se dělají hranolky jinak, než u nás, a tak mám za úkol ty místní vyzkoušet. Jsou pěkně propečený a křupavý, vybraly jsme si dobře podnik pro jejich ochutnání a jsem ráda, že alespoň ty hranolky z místní nabídky můžu jíst. Ale jsem rozmlsaná z čech, kde jsou v každém lístku alergeny a každá obsluha v restauraci ví, v čem je lepek a zda by jídlo šlo nebo nešlo udělat pro mě. Ne tak v Holandsku, kde všichni chápou gluten free jídlo jako omezení v jezení, ale nemají naprosto žádné tušení, co to je a v čem to je. Slečna mi tak s dobrou vůlí nabízí palačinky a málem mě na ně dostane. Nakonec se ale ukáže, že si myslí, že je to cukr, nebo něco takového. Snad mi z těch hranolek nebude zle celou noc. Molo v Haagu a Atlantik. Bydlíme ve městě Putten u krásného lesoparku v něčem, co připomíná mobilheim. Posezení venku, dost soukromí od okolních budov, dva malé pokoje a společný obývák s kuchyňkou je parádní a skoro je škoda, že odjíždíme každý den brzy, kdy na lavečku před domem ještě nesvítí slunce a vracíme se pozdě, kdy už slunce zase na lavečku nesvítí. V Puttenu je i několik supermarketů, ale my volíme Lidl s předpokladem toho, že by mohli mít k dispozici sortiment, na který jsme zvyklí, jen tedy v lokální variantě. A s úspěchem lovíme vše. Jen ty vejce nemůžeme najít… nakonec mi je ukazuje zaměstnanec prodejny. Ne, nejsou v lednici nebo ve velkých baleních. Krčí se na dvou malých policích mezi konzervami a málem je nenajdu ani když jdu pro nášup a už vím, kde jsou.
SS Rotterdam
DEN 2.
Holandsko je zemí kakaa, větrných mlýnů, tulipánů a sýrů. Všechno tohle tedy chceme stihnout vidět a efektivně naskládat tak, abychom nebyli o nic podstatného ochuzeni. Dnešek patří se svojí polojasnou předpovědí a teplotou až 18°C k jasnému favoritu na den pro tulipány v Keukenhofu, které Petr už včera zarezervoval online.
NiIkoho nepřekvapí, že k nim frčíme bez potíží po dálnici něco přes hodinu. To v Brně ve špičce nestačí ani z jednoho konce města na druhý a tady přitom překonáme 100 kiláků od ubytka.
Největší květinový park v Evropě otevřený pro veřejnost od roku 1949. Přestože tulipánové záhony převažují, jsou zde i jiné květiny, okrasné keře a plno starých statných stromů, které poskytují příjemní stín. Park je uzpůsoben pro pohyb i nepohyblivých osob a dokonce sem mohou i pejsci na vodítku. V areálu jsou i výstavní a prodejní haly plné cibulovin, květinových aranží, suvenýrů, občerstvení a toalet a i přes obrovské davy lidí se nám daří nakoupit suvenýry nebo občerstvení jen v malých frontách. Jen je nutné si dát pozor, že se tu nikde u turistických cílů nedá platit hotovostí. A když píšu nikde, tak tím myslím nikde. Nekoupíte si vstup do areálu Kinderdijk nebo Keukenhofu, nezaplatíte parkoviště, ani si nekoupíte suvenýr nebo kopeček zmrzliny u pojízdeného stánku mezi tulipánovými aranžemi. Bez debetní karty si tu prostě neškrtnete. A doporučuju si osvěžit PIN ještě před cestou sem, pokud jako já všude používáte hotovost 🙂 Keukenhof. Park Keukenhof je otevřen jen dva měsíce v roce, zhruba od půlky března do půlky května. Jsme zde jen pár dní před jeho uzavřením a je to znát hlavně na tulipánech, než na jiných květinách. Některé jsou slehlé a opadané, jiné jsou již ostříhané. Pro maximální požitek to chce volit tak půlku dubna, ale i přesto jsou zahrady krásné a plné kvetoucích barev a vůní. Je pátek, ale lidí je tu tolik, že jsme rádi, že nestojíme frontu na zaplacení vstupného, ale procházíme rovnou do areálu na QR kód. Fouká svěží větřík a svítí sluníčko, bez všudypřítomného větru by stačilo i tričko, ale vítr se prohání po Holandsku neúnavně a naprosto bez přestání 24 hodin denně. Vstupujeme do zahrad a kromě pastvy pro oči slyšíme i zpěv ptáků, kteří obývají koruny mohutných stromů. Mezi lidmi chodí kavky a čekají, co komu upadne a areálem se nese příjemná hudba z obrovského flašinetu. Neustále se krčíme za tulipány, hledáme nejlepší záběr, kocháme se barevně laděnými druhy a vidíme i rostliny, které tulipány, jak je známe z květinářství, moc nepřipomínají. Je to úžasná procházka plná barev celkem se nám daří mít fotky bez dalších lidí minimálně první dvě hodiny od vstupu do areálu. Flašinet v tulipánových zahradách. Po parku jsme nachodili 6 kilometrů a strávili v něm 4 hodiny. Přesto jsme ho neprošli po všech cestičkách, nepřešli všechny mosty a nevyfotili každý záhon. Na to by bylo potřeba trochu času navíc, ale kolem poledne už byl park přeplnený lidmi. Nikdo z těch, kdo přišel jako my hned ráno ještě neodešel, ale pořád přibývalo turistů nejen z Holandska ale i z okolních států a i češtinu jsme zaslechli. Ale pořád jsme se sem všichni vešli. Keukenhof je na 32ha plný barev, vůní, tulipánů a laveček. Je protkaný vodními kanály a vodními plochami a i tady je od zaměstnanců slyšet všude jen perfektní angličtina. Když odcházíme, parkoviště pokrývají stovky aut, ne-li tisíce. Jen sem tam je někde volné místo v ranních řadách, do kterých jsme se řadili dle času příjezdu a pokynů zaměstnance. Neexistuje parkovat, kde se Vám zachce, vše je tu perfektně organizované pro maxiální efektivitu a úsporu času. Cestou k autu si ale ještě můžeme prohlédnout venkovní expozici starých veteránů, které hlídají dva zaměstnanci a porád někoho upozorňují, že nesahat, nesedat. Noordwijk. Z Keukenhofu v Lisse přejíždíme do městečka Noordwijk. Hranice mezi městy je malá až žádná, města jsou tu nacpaná na sebe tak, že mezi nimi nejsou žádné volné prostory, které by dávaly jasně tušit, kde jedno začíná a jiné končí. Ale stejně jako včera v Rotterdamu, i tady jsou široké silnice, aleje mohutných stromů lemují chodníky, cesty, parky, domy a je tu všude zeleno a jakoby vzdušně. Pokud se někde něco mačká, jsou to většinou lidé v místech s velkou návštěvností. V Noordwijku máme jasný a konkrení cíl. Projít se po promenádě u moře, prohlédnout si maják z roku 1894, který stojí na místě původního dřevěného, o kterém byli zmínky již v 15. století a hlavně se najíst. Někde tu by měl být i pomník královny Vilemíny Nizozemské, ale ulici pokrývají stánky a obchody se všemožným zbožím a přehlídnout sochu tak muselo být snadné. Včera jsem měla hranolky a hlad, tak dnes restauraci vybírám já. Všichni tu mluví anglicky, ale jídelní lístky neobsahují většinou anglicky jediné slovo. Vlastně jedno anglické slovo tu má většina jídeláků. Tím je slovo “fries”, hranolky, takže orientace v pokrmech není moc snadná, hlavně když google translator dodáva překlady jako “bonbóny s koksem a citrónem” nebo “Mořská noha”. Maják v Noordwijku. K majáku jdeme jemným hladkým pískem, který silný vítr zafukuje úplně všude. Našlapuju opatrně a pomalu. Nesnáším chůzi pískem, nesnáším písek v očích a nesnáším písek v puse. Ale vítr se neptá, kde ho chci mít a rozmisťuje ho všude tam, kde uzná za vhodné. Jdeme po pobřeží a přeplněné restaurace s burgery zavrhujeme. Většina místních restaurací je naštěstí rozmístěná na asfaltovém bulváru se stánky a suvenýry, takže tu není milion písečných zrnek, ale je tu pro změnu milion lidí. Zajímavé, pískem jich po pobřeží s gary šlo minimum, všichni jsou tady. Z map jsem si vyhlídla steakhouse, ale je umístěn v zavřeném hotelu obehnaném plotem a pokrytém stavebními sítěmi s okny zabedněnými prkny. Tohle místo vypadá hodně opuštěně a je zavřené snad roky. Hledáme na bulváru královny Vilemíny, kde jedna restaurace sousedí s další, dokud nejsou přerušeny ulicí, nějaký přijatelný podnik a vyhrává bar Harbourlights, který má nabídku sice malou, ale zdá se, že mají i steaky. Steak je vždycky moje šance. Noordwijk. Anglický bar, dřevo, námořní tématika a luxusní angličtina. Je tu to neholandsky stylové a barman přesně ví, co je to gluten. Ptám se na hranolky a barman popisuje, že jsou poprášené moukou, aby pěkně křupaly a měly na hranách tmavější barvu. Ale steak hodnotí jako “best choice for my diet” (nejlepší volba pro moji dietu) a jako přílohu mám obří porci zeleninového salátu. Všichni jsme spokojení a i ty hranolky vypadají jinak, než včera. Jsou tmavší a křupavější. Pěkně napaní jdeme znova na pláž. Kolem poledne se pěkně zatáhlo, ale z restaurace vyrážíme zase do sluníčka. Vítr fučí se stejnou intenzitou jako předtím, ale Holanďané, kteří ještě před hodinou chodili v bundách po pláži, mají najednou všichni plavky a děti už skotačí ve vodě. Petr jde vyzkoušet vodu a po kolena ho omývá oceán. Já mam ráda svoji krev teplou a proudící, a tak si tento zážitek nechám s chutí ujít. Ale alespoň prstíček do té vody dám. Je nějaká teplejší, než jsem si myslela, ale ani tak mě nepřesvedčí. Leiden. V chumlu měst ještě zajedeme do sousedního města Leiden, které je rodištěm slavného malíře Rembrandta. Jen se trochu projdeme centrem mezi kanály a jedeme dostatečně unavení zpátky na ubytování. Vracíme se v 19:40 a jsme pryč přesně 12 hodin. Nezdá se to, člověk má chuť ještě neco vidět, někde zastavit, něco projít, ale čas neúprosně utíká a je potřeba taky někdy spát. Leiden.
DEN 3.
Vstáme podobně brzy jako včera a podobně budeme také vyrážet. I dnes má být krásný slunečný a teplý den, což v Holandsku znamená spálený obličej a bunda proti větru. Můj obličej chránil alespoň částečně včera stín kšiltovky, takže absenci opalovacího krému asi zvládnu i dnes. Jenže včera bylo půl dne zataženo a dnes má být půl dne naprosto perfektní jasno a modrá obloha. Výhra? To se ještě uvidí.
Zaanse Schans. Jedeme stejně jako včera k Amsterdamu, ale tentokrát ne jižně, ale severně. Skanzen Zaanse Schans z roku 1961 je historická vesnička, do které byli převezeny budovy a mlýny na jedno místo, a teď slouží návštěvníkům pro ukázky místního života. Je tu i bývalá výrobna sýrů Henri Willig, do které je možné jít na prohlídku tradičního způsobu výroby sýru a je spojená. V obchůdku si lze místní sýry zakoupit. Větrných mlýnu je tu oproti Kindersdijku “jen” 6, ale každý má své jméno a každý sloužil k nečemu jinému. Do dvou z nich je možné i nahlédnout. Zaanse Schans. V jednom do spodních místnosti a ve druhém je možné jít i do patra a na ochoz kolem střechy. Vstupné se tu platí buď dohromady na celý areál i s muzeem, parkovným a dalšími atrakcemi, nebo se narozdíl od Kinderdijku dá zaplatit jen konkrétní vstup. Mlýny zde sloužili k výrobě oleje, hořčice, barevných pigmentů, kakaa nebo jako pila. Je možné tu nakoupit a ochutnat první sýry a tam této příležitosti využíváme. Jen kakao se ochutnat nepodaří, protože si každý musí sám nabrat kakaový prášek, mléko, cukr, zamíchat a celý proces mi přijde nějak časově náročný s nejistým výsledkem. Pozoruju to rozpačitě a nakonec usoudím, že čokoládu nepotřebuju a koupím si domů jen nějaké kakao. Čas se krátí, pokud chceme stihnout sýrovou burzu na náměstí v Alkmaar a na horkou čokoládu nemám ani moc chuť. Alkmaar. Sýrová burza se tu koná od března do září každý pátek už od roku 1593 v rozmezí zhruba dvou hodin kolem poledne a je soustředěna na náměstí Waagplein a budovy Waag. Ta ve 14. století sloužila jako kaple, ubytovna a ošetřovna chudým poutníkům a v roce 1566 bylo povoleno budovu přeměnit pro potřeby vážení sýra. V roce 1583 byla přestavba na vážnici dokončena. Dnes je v ní sýrové muzeum a sýrové trhy navšíví ročně kolem 170 000 návštěvníků. Kromě sýrů je možné tu koupit další pochutiny, suvenýry a na náměstí je možné si prohlédnout tradiční burzu, kdy se zde kupují celé kotouče sýrů a o jejich ceně se smlouvá. My přicházíme později, takže nosiči sýrů už za poplatek nosí po námeští návštěvníky, ale přesto je ještě možné zahlédnout tradiční povoz na přepravu sýra nebo chystání sýrů na přepravu. Alkmaar, sýrová burza Je to s podivem, ale zde na sýrové burze lze platit i v hotovosti, takže přece jen mám možnost utratit éčka i mimo potraviny a restaurace a beru si domů dalších pár kousků výborného sýra. Začíná být vedro, sluníčko smaží jako v létě a na sýrovou burzu se přijela podívat snad půlka Evropy. Všichni se mačkají, tlačí, projít ke stánku se sýry nebo se dostat k ochutnávce a případné koupi chce trpělivost a ostré lokty. Daří se nám něco ukořistit a rychle mizíme pryč, aby nás dav neušlapal. Amsterdam. Odpoledne nás čeká Amsterdam, hlavní a nejlidnatější město Holandska a projíždka po historickém centru města po kanálech s Lovers canal cruises. Koupí vstupenek online se dá ušetřit pár euro a zarezervovat si čas projížďky dopředu, ale to zjišťujeme až v okamžiku, kdy je na pokladně řada na nás. Na odjezd lodi, kam se vleze kolem stovky lidí, čekáme asi hodinku. Slunce nabírá na síle a jak si napřed přejeme sedět v otevřené části lodi a užívat si focení a výhledy, pak si přejeme sedět v uzavřené části lodi. A máme štěstí, nastupujume pod plexiskla hned za kapitána a jsme tak alespoň trochu chráněni před pálivým sluncem a výjimečně i příjemným vánkem. Mezi budovami na úzkých kanálech nemá vítr vůbec takovou sílu, jako na pobřeží. Amsterdam, projížďka po kanálech. Celá trasa po kanálech má asi 6 kilometrů a trvá hodinu. K dispozici je audio průvodce s 19 jazyky, ale čestina mezi nimi není. Nechám si poslech ujít a radši si užívám jízdu a výhledy na mosty, pod kterými proplouváme a na lodě a hausbóty, kotvící podél kanálů. Jak sedíme za kapitánem, který nás hned vtipně upozorní, že toto je jeho první plavba od řízení Condordie, tak nám Petr domluví, že si můžeme s foťákama sednout na schůdky u bortů na obou stranách člunu. Tom je nerozhodný, ale já vyrážím bez otálení a hned je to o dost lepší. Čerstvý vzduch a jemný vánek mě šimrají na tváři, ani kšiltovku si nemusím přidržovat, aby mi neuletěla. Bez plexiskla mám na fotkách i něco jiného, než růžové triko korpulentní paní, sedící za námi, které se odráží v okně a nejde přes něj pořádně zaostřit. Vykloněná nad hranu lodi si užívám okamžiky, kdy se netlačíme pod mosty a nemíjíme jiné lodě a v přeplněném hlučném výletním člunu mám hned větší pocit soukromí. Z mého místa také mohu po očku sledovat kapitána a všechny hejblátka, které během cesty používá. Plavba po kanálech. Nakonec i v centru Amsterdamu nacházíme přijatelný podnik na jídlo, kde není přecpáno a kde si dám dobrý salát a tentokrát nic moc hranolky. Jak se pozná, že jsme v Amsterdamu? V restauraci smrdí marihuana a nikoho to nepřekvapuje. Po jídle vidím na ulici procházet pána s parádní zmrzlinou, tak stáčím pohled do míst, která musel opustit sotva před pár vteřina a za chvíli si už pochutnávám na zmrzlině, kterou zdobí šlehačka a makronky. Celá ta dvouhubka stojí 8€, ale ten zážitek s kvalitní zmrzlinou! Notně zmožení a unavení jdeme do Red light district oblasti plné červených luceren, která je proslulá prostitutkami. Petr nám vypráví o prostitutkách stojícch ve výkladních skříních a já nutně musím nějakou vidět. Jenže kolem 18hodiny je ještě moc brzy abychom nějakou viděli v práci, a tak považuji za štěstí, že vidíme aslepoň jednu před noční směnou, jak si na ulicí dává burger. Čekat do tmy asi nezvládneme a tak si jdeme vyzvednout auto z parkovacího domu, kde za 4 hodiny parkování zaplatíme 50€ a jedeme se naposledy vyspat do lesa před zítřejším odjezdem domů.
DEN 4.
Putten.
Vstávám brzy a chci se jít projít k nedaleké rozhledně “Bostoren“, která je umístěna v lesoparku, kde máme ubytování. Nevím jak se to stalo, ale dneska všichni vstávají brzy a tak jdeme ve třech. Jediná Kes díky tomu prospí zbytečnou ztrátu 4€.
Les je statný a hezký, plný kapradin a mechů. Když dorazíme k rozhledně, zjistíme, že vstup je na platbu kartou a tak nám nic nebrání vyrazit vstříc perfektnímu výhledu do probouzejícího se dne. Každý zaplatíme vstupné a ve druhém patře narazíme na zavřená kovová vrata. Aha, na rozhledně píšou, že je otevřená od 9:00 do 17:00, ale čekala bych, že platební automat bude tuto otevírací dobu respektovat a nebude mimo otevíračku aktivní. Na dovolené se přece má zhýrale utrácet a tak splňujeme do puntíku a příslovečně vyhazujeme peníze z okna. Když se vrátíme zpět na ubytování, už jen uklidíme a vyrazíme na dlouhou cestu domů. Navigace říká něco kolem 17h v Praze, k tomu přičíst hodinku na jídlo, dálnici do Brna a půl hodinku pak domů pro mě a další pro Petra. Rozhledna Bostoren. Komu na dálnici v koloně zahlásí kontrolka málo vody v chladiči? Ano správně, nám. Sjíždíme na nejbližším sjezdu do Německé vesnice Porta Westfalica, aby tu obsluha neuměla jediné slovo anglicky. Nevadí, zmrzlina i voda do chladiče se kupuje tak, že si věc sami vyndáme a položíme na pult. Chvíli chladíme, čekáme a svačíme, než vyrazíme Vysadíme Kes a na ucpaným Mendláku s dopravou, kterou řídí policisté, si dáme repete s kontrolkou chladiče. Před 1:00 jsem doma i já. Těch celkem 2953 km jsme vlstně překonali hladce a bez potíží, které by stály za řeč. Zato jsme nejvíc holandských mlýnů viděli v pohraničních obchodech v Petrovicích, jediném místě za celou dobu, kde nebylo možné platit kartou v mé oblíbené restauraci Retro, kde nás i tentokrát parádně nakrmili.
Nakonec se to má tak, že u večeře kolem 19:00 v Petrovicích u hranic zjišťujeme, že nemůžeme do kufru auta. Je sobota večer, takže obvolávám marně servisy v Praze, které nacházím. Všichni se k tomu staví, že do kufru se nedostanou. Nakonec máme luxusní nabídku za 2000 kč bez DPH na to, že to zaplatíme tak jak ale nemají tam mechanika a spíš se to nepodaří. Vyndat věci zadem nelze, protože máme v autě mříž. Nevadí, protože máme náhradní plán a kamarády v Praze. Po hodině montování, šroubování, přemýšlení, uvolňování a vyndávání jsme schopni vyndat věci alespoň od zadních sedaček.
KONEC.
luxusní reportáž, a ty tulipány, ooo! 🙂
jo, byly nadherny i kdyz nektery uz byly dost jety, evidentne sme prisli o nejlepsi dobu, ale i tak… ooooch, aaaaaach 🙂
Hmmmmm, tulipán, mlýn, kanály, sýry …fšade kam se podívám. Krása to byla! Krása
Byla, byla! stalo to za to:)