Batoh, spacák, karimatka, plachta proti dešti, kolíky, spací teplé oblečení, prádlo a ponožky, teplá bunda na večer a ráno, případně do spacáku. Náhradní baterie do foťáku, foťák, nabíječka na telefon. Ešus, lžíce, vařič a bomba. Jídlo a voda. Léky, peníze, nabitý telefon a plyšová FeTi Lie.

Na vandr se balím v rozpoložení, kdy bych nejradši, aby mi sbalil někdo jiný. V hlavě vymeteno, nedokážu myslet na nic jiného, než na to, že už tu s námi nikdy nebude. Že odešel nečekaně a tiše po zákeřné nemoci, která nepozorovaně požírala tělo a když udeřila, aby mohla být odhalena lékaři,  během pár dní vykonala dílo zkázy. Přesto tatínek při mých skoro každodenních návštěvách u něj v nemocnici trval na tom, že musím jet, i když by to znamenalo tři noci venku a 3 dny bez návštěvy.  Nakonec i tu čistě přespávací variantu s několika málo kilometry večer a odjezdem hned ráno jsem v den plánovaného odjezdu rušila. Kamarád věděl, že je to vážné a že s plánovanou akcí každý den hýbu. Kratší. Blíž. Kratší.

Hrad Lanšperk.

Bohužel to bylo ještě vážnější.

Podle týden starého seznamu hážu do batohu věci nečekaně až v sobotu ráno a jednotlivé položky barvím zelenou. Všechno je zelené, jsem připravená. Ale když mě muž veze do Ústí nad Orlicí a k vlakové zastávce Lanšperk a cestou si dáváme něco malého k jídlu, dochází mi, že nemám lžíci. Že tu jedinou jsem měla zkontrolovat ráno a přehlédla jsem ji. Nevadí, muž někdy v autě jí a tak v něm má i lžíci. Pochybné datum poslední očisty ignoruju, otírám lžici ubrouskem a dávám do batohu. Nevím, jestli bylo štěstí nebo smůla, že nás ranní povinnosti zdrželi a já nestihla vlak. Nestihla jsem sice ani zrušit zaplacenou jízdenku, ale muž měl volno a chtěl mě odvézt až na sraz. Autem to vycházelo přesně na čas srazu domluvený s kamarádem Járou, i když jsme vyráželi o půl hodiny později, než plánovaný vlak.

Cestou špatně odbočujeme a tak domlouvám s Járou, že počká až u zříceniny hradu Lanšperk, která je kousek od vlakové zastávky. Je to kilometr a 100 výškových metrů, to akorát vystačí na naší čtvrthodinovou sekeru.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie.

Když se blížíme k parkovišti v cíli, vidíme funícího Járu, jak se s těžkým batohem hrne do kopce. Třetí sedačku v autě nemáme, ale bereme do vozu na  zbývající výškové metry těžkou krosnu. Proč mi vůbec mi nevadí, že jsem ten kousek nemusela po svých?

Na volně přístupnou zříceninu hradu Lanšperk, postavenou ve 13 století vysoko nad řekou Tichou Orlicí, jdeme nalehko. Muž nás doprovází, nejen aby si protáhl před dvouhodinovou cestou domů nohy. Z hradu zbyla jediná dobře zachovalá obvodová věž, u které je postavená vyhlídková plošina, ale rozhledy dnes nejsou nic moc.

Rozloučíme se a už jen ve dvou a s batohy na zádech pokračujeme dál, omrknout pseudogotickou kapli Nanebevzetí Panny Marie z 19. století a pokračujeme po modré k Horákově kapli. Poutní místo z roku 1866 postavené na důkaz vděčnosti za uzdravení je paradoxní místo pro moji první svíčku. Pod sochou Panny Marie ji vkládám do hřbitovní lampy a věnuji tichou motlitbu blízkým, kteří odešli z mého života, tatínkovi především. Zapadá slunce a nám zbývá už jen pár desítek minut světla, než se krajina ponoří do tmy.

Po západu.

Modrá značka vede dál naše kroky, ale někde se nám v šeru daří přehlédnout odbočku a tak si dáváme ve světle čelovek nášup, než dorazíme na vytyčené místo. Je tu možné dělat oheň, tak neváháme a nosíme šáší a drobné větévky, abychom se trochu zahřáli pohybem i ohýnkem.

19:00. Někde v lese.
Chystám si ležení, zatímco se vaří večeře a zjišťuju, že nemám karimatku. Jak se to stalo? Jak to, že v seznamu bylo vážně vše OK až na tu lžíci? Mozková mlha zafungovala dokonale. Od poslední akce karimatka vysychala na sušáku, pořád nebyl čas ji uklidit. A když jsem ji sbalila a místo do batohu strčila do skříně, kde bydlí, automaticky jsem ji zazelenala jako vyřešeno. Volám muži, ať otevře skříňku nad psí klecí, jestli tam je oranžový válec. Moje tušení se potvrzuje. Karimatka je opravdu ve skříni.

Jára mi nabízí, že mi pod sebe půjčí lehký žďárák síly igelitu. Bohužel nejsem lední medvěd, abych zvládla s předpovědí -5°C ležet na promrzlé zemi jen na kusu igelitu. Můj hodný muž mě ale zachraňuje a karimatku mi veze zmiňované dvě hodiny autem po cestě, kterou má ještě živě v paměti. Poslední 2 kilometry by mohl překonat na kole, které pro jistotu taky naložil – po cyklostezce, ať si v noci nedávám ještě hodinu chůze ztemnělou krajinou. Nakonec je po polňačce bez zákazu možné dojet 200 metrů od místa, kde spíme. Muž mě zachránil a s karimatkou přivezl ještě trochu suchého dřeva, abychom si na veřejném ohništi mohli v pohodě ráno rozdělat oheň a trochu se zahřát. Konečně jsem dnes spala jako v bavlnce až do rána.

Dobrou noc.

Neděle 28.12.2025. DEN 2.

Když se vykutám ze spacáku, kde jsem zalezlá, zjišťuju, že přes noc mírně nasněžilo a nejen okolní příroda je pokrytá vrstvou zmrzlého poprašku. I můj spacák, karimatku a batoh pokrývá namrzlá ledová krása. Mám víc štěstí než rozumu, že nemám sníh i v botách.

Suchá polínka chytla hned a tak nás po ránu prohřívalo teplo z ohně i paprsky vycházejícího slunce, které se trefily přesně do malé skuliny v mracích, ve které jsme mohli slunce chvílí pozorovat. Studánka opodál poskytla stále tekutou ledovou vodu, zatímco naše netekutá voda při nočních – 5°C v lahvích pěkně promrzla a vytvořila ledové krystalky, které nešly úzkým hrdlem PET láhve ani vyklepat ven.

Nahazujeme batohy a po polňačce, po které včera přijel muž, někam frčí náklaďák. A druhý. Třetí potkáváme v místě, kde se napojuje značka na silnici. Kam tu jezdí? Otázka zůstává nezodopovězena, v mapě nevidíme žádný lom nebo pískovnu.

Východ slunce.

Snažím se vychodit všechen ten žal a bolest, a přestože je to určitě lepší tady v lese, než doma, moje slzy nelze zastavit. Když odešla maminka, tatínek nám kladl na srdce, abychom brečeli tak, jak potřebujeme. Netušila jsem, že teprve o 10 let později bude můj žal a bolest ještě větší. Já vím, že v jednačtyřiceti nemůžu být sirotek, a také vím, že všichni jednou odejdeme. Že jednou ten osudný den, kdy odejdou oba rodiče, přijde. Ale nebyla jsem připravená, že ten den přijde tak brzy a tak nečekaně.

Vždyť tatínek byl v důchodu sotva pár měsíců. Nejsem schopná vnímat zmrzlou krásu listí nebo přírody kolem. Mechanicky šlapu a snažím se vnímat Járu a soustředit na něco jiného.  Buď s Bohem tatínku můj, tys věděl, že tu volnost lesa a krajiny potřebuju. Že vlk ve mně potřebuje běhat a všechnu bolest a trápení vyběhat. Štěkám a vyju proti obloze a věřím, že je to dost nahlas, abys mé pozdravy tam nahoře dobře slyšel.

Náruč lesa marně těší,
bolest v nitru neutěší.
Snaží se a konejší,
ale smutek nezmenší.

Les pod Třebovskými stěnami.

Zatímco slzy přimrzají k tvářím, dnešní dopoledne provází sluníčko a vítr se v lesích pod českotřebovskými stěnami nezdá nijak hrozný. Rozhodujeme se změnit trasu a místo zacházky na nejvyšší vrchol třebovského hřebu Palice (613 metrů) si uděláme zacházku na rozhlednu Kozlovský kopec. Obojí bychom nestihli, rozhodne ne do setmění, a po setmění se chůzi spíše vyhýbám.

Zůstáváme tedy na modré a pokračujeme do České Třebové nejkratší cestou. Sluníčko pomalu mizí za šedivými mraky a celou krajinu zahaluje šedivý opar. Přesto je vidět kostel Svatého Jakuba postavený v letech 1794-1801 v centru města a na protějším kopci se tyčí vysílač a rozhledna Kozlovský kopec.

Do České Třebové přicházíme akorát v době oběda a tak s chutí využijeme otevřenou restauraci Club 13, kterou máme po cestě. Příjemné prostředí, plápolající krb a dobré jídlo přichází vhod. Nejen proto, že jídla jsem si zabalila spíš nedostatečně. Kromě vydatného oběda mě zachraňuje buchta od tetičky, kterou jsem dostala před pár dny na návštěvě. Půl plechu na snězení domů. Doma jsem jí moc nesnědla, a tak mám dnes buchtové hody. Vláčná buchtička klouže dobře do krku a tak si ji na každé pauze dávám ke svačině k horkému čaji z termosky. Buchtu zakusuju zbytkem cukroví, co jsem dostala z vánoční oslavy od kamarádek. Ještě, že je všechny mám. Co bych jinak na vandru jedla, to nemám tušení.

Česká Třebová.

Natahujeme si o pár metrů cestu kolem výše zmíněného kostela svatého Jakuba a doteď nezmíněného supermarketu, abychom si koupili na večer špekáčky. Dělám chybu, že si beru pultové, které neznám. V tuto chvíli ale nemám o špekáčkovém fiasku ponětí a tak spokojeně pokračujeme s doplněnými zásobami do kopce k rozhledně.

Z tři sta sedmdesáti do šest set čtyřiceti výškových metrů stoupáme na třech kilometrech a ačkoli sluníčko nesvítí a do nás se opírá studený vítr, pěkně se u toho zapotíme. Stoupání 10% není žádná hrůza, ale na našem funění je znát, že je svah strmější. V půlce kopce si nečekaně dáváme nechtěnou pauzu, když vidím, že po cestě jde paní se psem na volno a z lesa vybíhá srna. Vykřiknu „srna“, ale paní nereaguje a za pár vteřin už srna běží přes cestu a pes za ní. Na volání majitelky nereaguje. Po chvíli se ozve štěkot a nářek zvířete, kterého pes možná dohnal.

Když se dostáváme na úroveň paní, už má psa u sebe a odchází s ním pryč. Shazujeme batohy a jdeme po stopách do nízkého lesíku hledat něco, co ani jeden vidět nechceme. Po chvíli hledání usuzujeme, že další pátrání v neprostupném terénu podél oplocenky nemá smysl. Dál se nedostaneme, stopy krve ve sněhu nejsou a žádné další zvuky neslyšíme. Dobře viditelné sněhové otisky psa se vrací k cestě a tak jen doufáme, že srna křičela „jen“ ze stresu a pes jí ve skutečnosti neublížil. Zválený čersvý sníh napovídá něco jen o místě, kde srna snad chvíli odpočívala, než odběhla pryč. Kdybychom ji našli, volali bychom místní myslivce, aby jí někdo ulevil, ale v tuto chvíli se jakákoli další akce jeví zbytečná. 

Pohled nad Českou Třebovou.

Padesát pět metrů vysoká kovová rozhledna Kozlovský kopec je v zimě zavřená a nepřístupná, přesto se tu od otevřené turistické chaty Maxe Švabinského trousí davy na procházce. Většina přijela autem až sem, někteří ale odcházejí pěšky cestou, kterou jsme právě absolvovali.

V chatě se nezastavujeme, počkáme si do kryté zastávky Kozlov, křižovatka, kde se chceme schovat před nepříjemným větrem a chvíli si odpočinout. Ze zastávky bohužel zmizely lavičky, které tu při mé poslední návštěvě ještě byly, a tak je to jen na stojáka.

U pomníčku Českotřebovského  starosty Zdeňka Langa potkáváme starší turistku. U pomníčku se také zastavím, protože si jej pamatuji z minulého výletu a tak se s námi paní dává do řeči. Ten osudný únorový den v roce 2001 se jen o pár stovek metrů dál míjeli na běžkách a pozdravili se. Oblíbený starosta holdoval sportu a tak odešel při činnosti, kterou měl rád. K paní se smutná zpráva donesla ještě ten večer. 

Schovalo se za mraky…

Další kilometr máme cestu stejnou, a tak nám vypráví nejen o „Zdejdovi“, ale i o klimatických změnách ve zdejší krajině a o tom, jak ji sport nejen s mládeží provází celým životem a jak mezi mladými zájem o venkovní aktivity upadá.

U rozcestí Vyvážadla kontrolujeme studánku, kterou z loňska pamatuju jako vyschlou, zda má vodu. Nemá. I soška Panny Marie, která ještě vloni byla v dřevěné schráně na stromě, leží pod stromem vystavená více přírodním živlům a rychlejšímu rozkladu od vlhké země. Kdo se vůbec o podobné památky stará? Dobrovolníci? Katastry obcí? Nikdo? Pravda bude asi od každého něco.

Odsud už to máme jen kousek ke svému nocležišti. Drobného chvojí a menších větviček je v okolí mnohem víc než včera, tak se daří rozdělat ohýnek tak akorát na opečení špekáčků. Můj není vůbec dobrý, tak místo masa zdlabu zbytek cukroví a na špekáčku si pochutná Jára. Koupil si ty samé co já.

Jdeme hají.

Pondělí 29.12.2025. DEN 3

Vstáváme. Je -6,2°C a nejnižší noční teplota byla -6,9°C. Spalo se dobře a zima ve spacácích nebyla, i když vítr se v noci moc neutišil. Ráno nás vítr obtěžuje mnohem více, než v noci, protože krade teplo z rukou i žár plamenů pod ešusy. Ke snídani zblajznu zbytek buchty a uvařím si plnou termosku čaje na cestu z poslední vody. Hodně lidí nosí maximálně litr, já jsem ráda, že jsem z Třebové ty tři litry celkem naložené měla. Na dnešní dvě až tři hodinky trasy bych to bez vody na cestu určitě zvládla, ale ten kouřící horkej čaj prostě zahřeje v mrazech nejen dlaně, ale i duši. 

První dnešní zastavení je u kapličky svatého Antoníčka, kde zapaluji druhou svíčku, co mám s sebou. Toto místo je spojeno se smutnou pověstí i s přátelstvím dvou myslivců Antonínů. Mám to tu ráda a při svých výletech se tu pokaždé s radostí zastavím.  

Zamrzlá cesta nás zavede do obce Řetová, kde mají krásný dřevěný betlém i nazdobený stromeček. Stoupáme kolem kostela svaté Marie Magdaleny z půlky 18. století. Stoupáme na rozhlednu Andrlův chlum a kostel tvoří při pohledu zpět pěknou dominantu obce v krajině.

Tatínkovi. U Antoníčka.

Bereme si klíče k rozhledně v turistické chatě Hvězda a jsme jediní, kdo v dnešním zataženém a větrném dni mají o rozhlednu zájem. Ostatní příchozí mají zájem spíše o teplo chaty a její menu. My si na rozhlednu vystoupáme i přesto, že výhledy očekáváme mizerné. Naše očekávání je naplněno, a tak není důvod na věži vysoké 50 metrů dlouho setrvávat. Vítr s ní třepe a její drobné pohyby mě rychle vyhánějí zpátky dolů a do tepla chaty Hvězda, kde si i my dáme drobné občerstvení, než se vydáme na vlak.

Klesáme kolem výklenkových kapliček z roku 1852-1853 a tak se musíme pokaždé otočit, abychom si užili výjev určený jen pohledům návštěvníků stoupajících nahoru a na nádraží se loučíme a odjíždíme opačným směrem. 

Konec zimního vandru znamená opět návrat do reality zařizování a dolaďování, ale vím, že díky téhle mrazivé vsuvce na to budu mít o něco víc sil. Jak mi napsala jedna milá duše, „Les to všechno unese a přijme, přemění na zelené listí a jehličí a vůně.“ A já vím, že je to pravda. Že les a čas nakonec vyléčí i ty největší bolesti a pak se dostanou do popředí i milá připomenutí úsměvu, laskavosti, obejmutí a tatínkovské lásky.

Výhledy z Andrlova Chlumu.

Třeba vzpomínky na to, jak nám jako dětem vařil černý čaj k snídani do konvice a natahoval budík, abychom na prvním stupni odešly samy se sestrou z domu do školy včas, protože oba rodiče už byli v práci. Nebo jak mi před lety přinesl ze sekáče skvělé myslivecké kalhoty za pár korun na chození do lesa. A ony pořád drží.  Přesto to neznamená, že nepřijdou další slzy. Jen časem udělají více místa těm hezkým vzpomínkám, které teď dřímají pod povrchem a čekají, až přijde i jejich čas. Jen to nebude hned.

A zatímco píšu tyhle řádky, a snažím se soustředit i na něco jiného, než na to, co všichni známe, a co bohužel k životu také patří, přichází mi od jednoho z mých nejbližších zpráva. Už to není o jednom chybějícím tatínkovi, teď chybí dva.