Za oknem leží mírný sněhový poprašek a špičky okolních kopců jsou úplně bílé. Déšť poprašek smyje, aby po něm nezůstaly kolem penzionu, kde spíme, žádné stopy. Okolní kopce na západ od obce Špičák, kam mám výhled z okna, si ale stále drží bílou špičku a já doufám, že i kopce na východ to budou mít stejně.

Já už se tak těším, až kluci vstanou!

Dnes má být převážně zataženo, a tak je v plánu 14 km odkruh od ubytka přes rozhlednu na stejnojmenném vcholu Pancíř (1214 m.n.m), který jde v případě neutuchající energie a dobrého času prodloužit až na 17 km. Zítra, když má být polojasno většinu dne, nás čeká cíl, kvůli kterému jsme tu. Nejhlubší ledovcové jezero na Šumavě s rozlohou 18,5 ha a hloubkou až 40,6 m. Černé jezero.

Konečně vyrážíme! Venku je kolem 0 °C a pofukuje lehký větřík, který pocitovku o pár stupňů ještě sráží dolů. Po obloze se převalují lehké mraky, které nenesou žádný déšť. Fronta postoupila na východ a my jsme pro tentokrát v suchu. Alespoň zezhora.

Vyrážíme na výlet.

Zahajujeme stoupáním do kopce kolem stále funkční sjezdovky vybudované v roce 1970, vedoucí až k vrcholu Pancíř, ale v půlce kopce změníme směr a chytíme se zelené značky, která vrchol obchází o dobrých 200 výškových níž.

Jestli jsem měla obavy, že přijdu o snížek, měla jsem asi vlčí mlhu z nedostatku spánku. První kroky vedou po mokré silnici, ale už teď je vidět první sníh. A s každým dalším výškovým metrem ho přibývá.

Naše ubytování leží v 850 m.n.m, ale stačí jen 50 výškových, aby se objevil sníh v takové míře, aby nás Brňáky trochu zaskočil. My víme, že už minulý týden sněžilo a počítáme se vším, ale 15 centimetrů čerstvého prašanu je asi i nad naši představivost.

Sněhobílý sníh zdobí celý svah, po kterém chceme stoupat a křoupe nám pod nohama. Jemná sněhova pokrývka je narušená stopami muže a jeho psa, které vidíme na hraně lesa. Že bychom byli první, kdo tu dnes jde?
Ale kdeže, chlapi se starou felicií opravují kraťoučký vlek Goldhot, určený už pro malé děti.

zmražené listí

Prohodíme pár slov a vlečeme se dál do kopce. Kam zmizela všechna moje fyzička? U přestupní stanice Hofmanky opouštíme trasu podél vleku a po asfaltové silnici míříme k pramenu Řezné, kde je v potůčku schovaná osvěžovna a chladí se tu nealko pivo z pivovaru Strakonice. Ideální přestávka na svačinku. Kluci mají v 0,5°C chuť na vychlazený pivo, až mě to zaskočí, ale jednu kapku olíznu z hrdla láhve taky. Místní pivo se musí ochutnat, a co teprve, když je chlazené pramenem, vyvěrajícím v 1070 m.n.m.

Cesta po zelené až k rozcestí Nový Brunst – háj. Je po asfaltové silnici, která je jen zlehka zasněžená a jde se po ní dobře. Cestu v podstatě po vrstevnici kopírují zpoza zasněžené barevné stromy, hrající všemi barvami zelené, žluté, červené a hnědé, pokud už strom nemá žádné listy ani jehličí. Je to nádhera, třpytící se proti modrému nebi.

Na rozcestí potkáváme milý pár, který tu je na procházce se psem. Prudké stoupání po modré značce tak utíká v příjemném hovoru docela svižně, ale tolik energie jako howavardí psí dáma nemáme. Společnost máme až k rozcestí Šmauzy, kde se naše kroky zas pomalu dělí.

Pokračujeme po žluté značce kolem bývalých Zadních Šmauzů, bývalé Přední Šmauzy jsou severněji od nás, a naše kroky tudy nevedou. I tato oblast má sklářskou minulost a na řícce Křemelné ve Šmauzech se nacházela stoupa na drcení křemene.

Scenérie nad kopci kolem Nové Hůrky

V terénu nevidím žádné stopy po lidských staveních, ale možná se jen skrývají pod čerstvým prašánkem, který tu narušuje velké množství stop. Dokonce potkáváme pár trempů, co jdou s dobou, a moderním věcem ve své výbavě se nebrání. Na krosně připevněný bezdrátový reproduktor, ze kterého valí Nedvědi. Nu, proti gustu… ale je vidět, že trendy Bulharů, které jsem v roce 2018 nechápala na nejvyšší hoře Bulharska, dorazily i sem do sněhem zapadaných šumavských koutů. Ne, že bych Nedvědy neměla ráda, ale těžko se mi předstírá úsměv, když dvojici zdravím. No ale musím si zvykat, dneska se už hudba nepouští do vlastních uší, ale cizí uši jsou vždy nejlepším cílem. Jako bych z hromadné dopravy nebyla poučená dost, že celé okolí musí poslouchat s posluchačem.

Na rozcestí u Tomandlova kříže staví Peťa sněhuláka, ale já mám plné ruce svačiny a než si stihnu sněhuláka vyfotit, třetí do party z něj udělá při snaze nasadit čepičku jen huláka. Bezhlavý sněhový rytíř shlíží na litinový kříž, stojícím na Pancířském hřbetu v místě, kde kdysi stával dřevěný křížek na Tomandlovu památku. Místní sedlák Tomandl přežil velkou sněhovou vánici, která ho nenadále přepadla při shánení dobytka a jako poděkování na tomto místě postavil kříž.

My se tu rozhodujeme, jestli ještě o pár kroků prodloužíme naši dnešní trasu a vyšlápneme si k vyhlídce Pod Můstkem, ze které je krásný rozhled směrem na Sušice. Počasí nám přeje a viditelnost se zdá vysoká, takže neváháme a mezi vzrostlými stromy se vydáváme vstříc vyhlídce.

Vyhlídka na Sušice.

Z hřebenové cesty na vrchol Můstek, ke kterému už nezacházíme, je krásně vidět, jak se přes hraniční hřebeny a nejvyšší vr (1293m) v čele převalují mraky, jemné jako závoj, které vítr žene dál po hranici. Mraky se přelévají po hřebenech a tvoří dechberoucí scenérii, kterou zvládneme pozorovat několik minut. Vyhlídka směrem na Sušice už tak zajímavá není, přestože tu je opravdu krásný rozhled do dálky. Počasí nám svojí modrou oblohou a vysokou viditelností dovoluje pěkný rozhled, ale teď mi tam trochu chybí ty převalující se chuchvalce vody a ledu, spojené v estetickou podívanou.

Odsud se vracíme po hřebeni zpět k Tomandlově křížku a koho nepotkáme? Pár se psem tentokrát zatknu já a jestli jsem se při cestě na Šmauzy držela v konverzaci opodál, teď dostávám šanci a pokecáme trochu o psech, než se naše cesty zase rozdělí.

Pokračujeme k vrcholu Pancíř (1214m), ale ještě k němu musíme 60 výškových nastoupat. Rozhledna i s vysílačem se nám schovává ve vysokých stromech a tak se nám pohled na horskou chatu s rozhlednovou věží otevře, až když jsme skoro u ní.

Na tomto vrcholu stála první dřevěná rozhledna už v roce 1880. V roce 1923 následovala Mattušova turistická chata s terasou a rozhlednovou věží, která díky rekonstrukci v roce 1964 může sloužit turistům dodnes. Dnes ale neslouží, a tak se nemáme kde schovat před studeným větrem, který se tu na holém vrcholu prohání naprosto bez okolků.

Horská chata a rozhledna Pancíř.

Vrchol Pancíře zdobí i dřevěná socha hajného Karla Paleczka, který byl údajně první výrobce lyží v Čechách. Místo pro postavení sochy nebylo vybráno náhodou, ale z místa jejího umístění se v roce 1911 startoval první sjezd v Čechách.

Přestože chata i s rozhlednou jsou zavřené, je odsud i bez rozhledny krásný výhled na hraniční hřeben, po kterém se převalují oblaka. Blbneme s foťákem na stativu a najednou se odnikud berou zástupy lidí. Je to tu hotové turistické centrum, jen kousek od parkoviště na Špičáckem sedle (974m) a dneska je opravdu krásný den na procházku s dětmi nebo se psem. Rychle mizíme dolů do obce Špičák, abychom to stihli ještě před setměním.

V restauraci Avalanche kousek od ubytování máme dokonce štěstí na volné místo. Restaurace je poměrně malá a hodně přeplněná, a jak později zjišťujeme, je to jediná otevřená restaurace ve Špičáku. A mám štěstí, mají tu dokonce dvě bezlepková jídla. Grilovaný hermelín za bezmála 300 kč si nechávám s radostí ujít, ale ochutnám kuřecí kousky ve smetanové omáčce s rýží. Omáčky já sice nerada, když to není zrovna králík na paprice, ale tak dalo se to sníst. Jenom pozor, za cenu pořádného oběda tu dostanete mrňavou dětskou porci. Ale zaskočená nejsem, jsme přece na Šumavě. A na ubytku mám právě kvůli místním cenám plnou tašku jídla.

Dneska chceme stihnout vlak v 8:27 a projet se 1747 metrů dlouhým železničním tunelem, vytesaným v letech 1874 – 1877 do masivu Špičáku (1202 m). Kluci vstávají kolem 8:00 a zatímco já jsem zbalená, nasnídaná a netrpělivá, kluci jsou rozespalí, hladoví a bez svačiny. Přesto to vypadá, že odjezd vlaku stihneme. Pokud ne, máme pořád náhradní plán ve formě druhého okruhu od ubytka.

Náhradní plány často značí, že není nutný stihnout ty původní, a tak jsme ho samozřejmě nestihli, i když Peťovi lítaly ruce nad snídaní a chystáním svačin po lince jako ruce supermana. Oko sotva mělo čas sledovat, kde se jeho zrovna nachází, takže to na druhou stranu byl zajímavý zážitek. Já si málokdy za 15 minut stihnu nachystat snídani a k tomu i svačinu, a ještě navíc nejen pro sebe.

Ranní námraza.

Vyrážíme chvíli po 8:30.  Dnešní varianta je kratší a s méně výškovými metry, než včera a tak je to výlet spíš odpočinkový. Okruh přes Čertovo a Černé jezero jsem už šla na jaře 2022 po žluté naučné značce a pamatuji si jej jako děsně prudký stoupák. Navíc musím poznávatt krajinu z více úhlů, a tak nebudu pořád chodit stejnou cestou, kterou už znám, když mám i jiné možnosti. Žlutá turistická je tak skvělá volba. Stoupání tudy k ledovcovému Čertovu jezeru je mnohem mírnější, než tenkrát na jaře.

Dnes je mnohem větší zima než včera, vnímáme kousavé doteky mrazu na tvářích a holých částech těla. Teploty se pohybují těsně pod 0°C a od Špičáckého potoka, který překračujeme kousek od ubytování, jde citelný chlad. Zeleň kolem cesty je pokrytá ledovými krystalky. Sněhu už není tolik, jako včera, dost ho odpoledne roztálo, a tak se jde mnohem snadněji, než včera.

Kolem zdevastované a zepředu hrubě opravené kapličky svatého Antonína Paduánského začínáme stoupat a hned za kapličkou se můžeme dočíst o další technické zajímavosti, vodní turbíně, která byla vybudována v minulém století, aby zásobovala elektřinou nedaleký statek Girlhof, který byl jeden z nejstarších na železnorudsku.Na Girlhofu se po odsunu německého obyvatelstva nacházel kravín, a kravám volně přístupná kaplička chátrala mnohem rychleji, než by mohla. Podle

Čertovo jezero.

Já na tomto výletě pocítím nevýhodu mého nového lehkého a malého cestovního objektivu, který jsem si koupila za prodej starých zrcadlovkových kousků, které jsem musela používat přes redukci. Díky nešikovně umístěnému tlačítku na objektivu jsem si omylem vypla stabilizaci čipu v těle a nemusím Vám snad popisovat, jak dopadly fotky Špičáckého potoka, který se vlnil mezi zmrzlým ostružiním. Jezerní potok, vyvěrající z Čertova jezera, nedopadl o moc líp, a tak jsem doma musela fakt hodně mazat. Budu si  to muset příště víc hlídat, ale smutná jsem z toho docela dost. Samozřejmě ale až doma, protože na malém displeji nejde drobná neostrost rozpoznat.

Na vysvětlění, člověk stabilizaci ve foťáku vůbec na dokumentární fotky z výletu nepotřebuje, ale když přijde na hedvábné proudy tekoucích vod, tak s těmi se může rozloučit. A já se s nimi loučím hodně nerada, protože potoky a potůčky, ty v přírodě naprosto miluju. A že Jezerní potok tvoří nádherné meandrujicí vodopádky na svém toku těsně nad obcí Špičák.

Ani dnes nepotkáváme ani nohu, ale to se mění v okamžiku, kdy prícházíme k ledovcovému Čertovu jezeru od jihu po turistické značce a většina ostatních sem přichází po naučné. Je tu plno. Je tu tak plno, že se jdeme radši nasvačit do přístřešku kousek od jezera, abychom se ztratili trochu z mumraje, který nastal na břehu 36,5 metrů hlubokého jezera, které leží zaklíněné v prudkém svahu hraniční Jezerní hory. Jezero je přístupné pouze z malé části břehu u rozcestníku, a tak už několik turistů tvoří nepříjemný dav.

Klesání k Černému jezeru.

Teplota snad ještě více klesá, ale pod -2,5°C se jí nechce. Měli jsme trochu obavy o počasí, koncem listopadu můžou být deště a mlhy a nevlídno. Jsme ale příjemně překvapení a snad máme i opatrnou radost z bílé nádhery, kterou nám příroda nečekaně nadělila. To je snad letos můj první sněhový výlet! A počítam do něj i zimu 2022/2023.

K rozcestí Rozvodí si ještě musíme trochu zastoupat, abychom mohli zase spadnout o 145 výškových na 1 kilometru trasy. Ono se to nezdá moc, ale málo to není. A ještě horší to je, když vás čeká kilometr totálně zmrzlé řeky, jak včerejší mírně oteplení a sluníčko pomohlo roztát horní vrstvě sněhu, která přes noc zmrzla do parádní kluzné plochy.

Tady platí základní pravidlo, že kdo se směje nejvíc, ten má nesmeky, a kdo se směje míň, ten se bojí naražené zadnice. Naštěstí jsme vyvázli všichni bez zranění, ale nebudu lhát, že sem Peťovi trochu ty nesmeky nezáviděla. Jenže moje nesmeky chtějí pevné boty a ne tenisky, tak jsem je nechala doma s cíleným rozhodnutím, přestože jsem tenhle kopec už jednou šla. A taky dolů. Nějakou mlhavou představu jsem měla, kdyby nasněžilo, ale luxusně hladkou kluznou plochu, tu jsem si doma v teple představit ani nedokázala.

Černé jezero.

Černé jezero. Nejhlubší ledovcové jezero u nás a taky zlatý hřeb tohoto výletu. Jarda se na něj těšil už od loňska, kdy s výletem na Šumavu přišel. A rozhodně měl proč. Na rozdíl od Čertova jezera není to Černé plněné jen srážkami a přitékajícími potoky, ale také spodním pramenem. Černé jezero má kromě hloubky ale i další prvenství, a to je stavba první přečerpávácí vodní elektrárny v Československu. Do provozu byla stavba uvedena v roce 1930 a používá se dodnes. Z Černého jezera vede přes kilometr dlouhé přívodní potrubí až do elektrárny v údolní nádrži Hamry.

Na hrázi se zase scházejí davy, ale když pokračujeme po červené značce kolem severní strany jezera, lidé mizí jako tající sníh ze stromů, ze kterých ještě nestihly opadat všechny listy. Sluníčko hezky hřeje a nastavit mu na svačinové zastávce záda je moc příjemné. Bohužel mezi husté stromy se jeho paprsky nedostanou. Jakmile vyrazíme dál na cestu, ponoříme se do mrazivého a hlubokého lesa, který nás kolem památníku místního rodáka, vědce, pedagoga a spisovatele Julia Miloše Komárka dovede zpět na Špičácké sedlo, kde stojí pár aut, ale jinak je tu hospoda zase zavřená.

Stejně jako v loni v květnu se mi přesně tady chce na záchod a do hospody se fakt těším. A stejně jako v loni v květnu je zavřeno a za okny je tma. Kdy je tu sezóna nevím, ale jaro ani podzim to nebude. Zvažovali jsme obídek, ale budeme se muset spolehnout na vlastní zásoby. Včerejší restaurace byla dobrá, ale malá nabídka jídel moc neláká na každodenní návštěvu.

A zpátky ve Špičáku.

Místo toho si sjedeme do obchodu v Železné rudě, aby nám Peťa uvařil večeři. Vážně, kuřecí na smetaně dva dny po sobě? Ale večeři, co mi uvaří někdo jinej, pod pokličku nehleď. Jsem moc ráda, že budu mít něco teplýho a dobrýho a nebude to polívka ze sáčku. Na rozdíl od včerejška mám porci hodnou hladového Mamuta a především na mě nikdo nešetří masem, takže jsem ráda, že jsem na tu společnou večeři kývla. Kdybych hladově slintala klukům do talíře, asi by se jim asi moc nelíbilo a příště by mě nikam nevzali.

Zakončujeme večer, stejně jako včera, hraním deskovky Milujeme Šumavu. Záludný otázky, jako který jezero je nejhlubší, nás ale stejně dokáží zaskočit! To víme, tam jsme přece dneska byli! Ale který z těch dvou to bylo? Zabaví nás to na tak dlouho, že zatímco jdu spát, kluci si už rovnou odpovídají bez toho, aby si četli možnosti. Dobrou noc.