Předpověd na dnešek není úplně ideální na výlet, ale věřím tomu, že předpověd bude mít pravdu. Že než vystoupíme z vlaku, přestane pršet a během dne nás zastihne maximálně několik přeháněk, který nebudou ani na oblíkání pláštěnky. A tak se i stalo.

Z Olešné jsme vystupovali do pár posledních kapek, zamračený den, vítr a teplota spíš nižší ani nedává znát, že je půlka června. Je parádní deštivý počasí a nejlepší na něm je, že jdeme nalehko. Takhle to mám docela, zatažené pošmourno a večer horká sprcha, teplá večeře a suchá postýlka. A protože výletama letos dost šetřím, dali jsme si trasu možná až moc ambiciózní vzhledem k počasí. Nicméně v dnešní sestavě mám samý odolný kusy a tak jsme se sešli v plným počtu. S Petrou jsme se dlouho neviděly, tak nám počáteční nudný asfaltový úsek ubíhal rychle, než jsme se napojili do lesa. Poprchalo jen tak zlehka, skoro jsem si myslela, že uchráním nejen oblečení, ale i boty. Po vstupu do lesa do durch mokré trávy se ale ukázalo, že i když neprší, mokru neunikneme. Mokrá tráva do půl lýtek, sem tam sprška ze stromů, jak se kymácejí ve větru.

Lesy tu už začínají brázdit houbaři a i my potkáváme první houby, i když většinou z ranku „nevím, co to je, jako hřib to nevypadá“. Studánka u Buršova mlýna nás na chvíli pohostí k posezení studenou vodou i lavečkami, takže místo k svačince se hodí. Chvíli šlapeme kolem říčky Olešná, kde valí hnědá voda celkem silným proudem, a je vidět, že je tady konečně normální stav vody. Cesta příjemnou zpevněnou cestou ale nemá dlouhého trvání, protože je potřeba vnořit se na kraj pole s vysokou mokrou trávou slehlou tíhou vody a ohýbanou pod nápory větru. Tráva je spíš tak nad kolena, a v botách to pěkně čvachtá i Petře, která má jen sandále.

Na autobusové zastávce v Olešinkách, kde o víkendu stejně nic nejezdí, posvačíme schovaní před živly, než se napojíme na řeku Bobrůvku pod Šiklovým mlýnem. Terén tu začíná být zajímavý, čvachtavé bažiny střídají mokré cesty plná jehličí a popadaných stromů ve svahu, s kamennými výčnělky kolem osamělých skal, tyčících se v údolí kolem říčního toku a s kluzkými kořeny jehličnanů, které ještě nedostal kůrovec. Petra statečně brodí přes metr širokej přítok, ale vodu má do půlky lýtek. S mojí výškou by mě spíš sebral proud, takže volím přeskok přes nejužší místo do kluzkého svahu s dvoumetrovýma kopřivama. Ani jedna volba zdá se není ideální. Ale cesta tu je nakonec pěkná, lesem, celkem nám osychají kalhoty i boty a občasný deštík nemá šanci přes husté větvoví nad našimi hlavami.

Dokud se za Strážkem nevnoříme do vysoké trávy a maliní až do pasu, myslíme si, že už jsme pěkně oschli, ale sestoupat dolů k řece stejně nebude zadarmo. Odbočku na zříceninu hradu Mitrov ze 13. století málem mineme, ale nakonec se mi přece jen konečně poprvé daří kamennou zeď zahlédnout na vlastní oči. Začíná zase trochu poprchat, ale máme štěstí a lesní penzion Podmitrov má svatební mecheche a tak si můžeme na baru koupit něco sladkýho a studenýho do bříška, abychom se pěkně na 20. kilometru trasy osvěžili. Je pod mrakem, pofukuje, mrholí. Všichni máme studenou limču a spokojeně si ji popíjíme venku. Není vyloženě chladno a jako chodící počasí je to skoro ideální.

Další asi kilák a půl se bahníme rozježděnou cestou, která ale taky jednou končí a tak tuhle blátohrůzu střídá oblíbenej kopec, kde na metr vzdálenosti připadá metr převýšení. Jak já tenhle kopec nenávidím a proto ho zásadně chodím naopak, dolů k řece… Za odměnu ale můžeme fotit černé stádo krav na pastvině a užít si zasloužené klesání k zástavce ve Věžné, kde to máme vypočítaný na vlak tak akorát, že nám za chvíli jede. Už se těším, až si sednu a natáhnu suchý ponožky.