Že jsem radši nezůstala doma… dneska by to asi bylo lepší… Vzhledem k pozdějšímu odjezdu jsem si stihla ještě ráno upéct makovou bábovku, takže ji snídám, svačím i obědvám, a asi jsem vzhledem ke stížnostem útrob měla dneska jíst i něco jinýho. Snažím se napsat aspoň kus deníčku večer na bivaku, zatímco Pavel chystá hranici, ale během chvíle mám prsty zmrzlý tak, že to asi budu muset nechat na doma. Ráno (teda spíš dopoledne) jsme vyrazili z Jedovnic od autobusu, aby mi při hledání šnuptychlu po kapsách mých dvou bund, co mám na sobě, zatrnulo. Kde mám mobil? Jasně, v buse… rychle přes plácačku blokuju simkartu. Prý mi pošlou sms o provedené akci. Ta mi tak bude platná:D

Není ale důvod se stresovat, čísla mám zálohovaný a telefon za kilčo seženu novej… ale i tak. Tenhle zvládl 8 měsíců od rozbití jeho předchůdce v letadle ze Skotska. Doufám, že od teď to už nebude jen sestupná tendence. Zaměstnanci kordisu (koordinace integrovane dopravy) ochotně kontaktovali řidiče udaného autobusu, ale bohužel se telefon nenašel. No, co se dá dělat… každej přístroj prostě 5 let nevydrží… Jen přemýšlím, k čemu tak někomu bude asi 8 let stará tlačítková cihla, že měl potřebu ji ukrást.
Vyrážíme do celkem slunečnýho, ale masakrálně větrnýho dne. Zatímco nad Brnem sedí mlha a mraky, tady je fakt nádherně. Užiju si aspoň focení výhledů… kdyby mi tak ostřil foťák… V tom ostrým sluníčku navíc pořádně nevidím nic ani v hledáčku, abych mohla ostřit manuálně. Spiknutí těžkýho kalibru. Tak se prostě budu kochat cestou, užívat s i první letošní vandr tak nějak jinak… bez hledání toho nejlepšího záběru. Stejně, co by tu tak člověk fotil, když to tu zná, a ví, že to bez sněhu stejně budou fotky na prd. Sakra, dneska je tak krásně vidět na televizní vysílač Kojál, tak aspoň jedna fotka…

Televizní vysílač Kojál

Je lehce nad nulou a horní vrstva bláta pěkně taje, takže ideální terén na ty moje zubožený svaly. Kluzká horní vrstva je prokládaná namrzlou skluzavkou a na poli nad Vilémovicema navíc fučí severák, takže nasazuju k mým dvěma bundičkám ještě i čepici, protože to je fakt děs. Za hodinu a půl máme ve Vilémovicích za sebou jen 4km. Tímhle tempem nestihnem ujít asi ani těch 15 plánovaných kiláků za světla. Svačíme v autobusové zastávce, která vypadá, že nám poskytne trochu závětří. Bohužel má vchodovou díru z obou stran, takže je úplně k ničemu. Vítr se vevnitř prohání stejně nepříjemně, jako venku.

Cesta na Macochu pak ubíhá rychleji, pěkným lesem po zpevněné cestě, a do kopce se konečně i trochu zahřejem. Přemýšlím, že sundám jednu vrstvu, ale ten vítr… Jestli jsme doteď potkali pár pejskařů, na Macoše se odnikud vzaly davy, takže odkládáme druhou svačinovou pauzu na někdy. Z Macochy frčíme údolím mezi skalama po červené. Napřed teda musíme ohradníkem pro dobytek (dřevěný vodící zábradlí, aby lidi trefili) dolů do zařízlého žlebu. Cesta je prudká, kamenitá a naštěstí ne moc kluzká. Když mi z pod boty ujede kamínek a kutálí se přímo směrem k nějakým lidem s dítětem, mám trochu obavy, abych se vůbec žlebu dožila, ale rodiče naštěstí vraždí jen pohledem.

Macocha

Žleb. Zataženo, vlhko, zima. Ale nefučí tu tolik, takže cesta jde vcelku rychle. Pustý žleb je fakt pustý, žádnej sníh, lavečka, ale ani lidi… Zato ve skalních stěnách vápencovýho masivu je tu a tam otvor do nějakých menších jeskyněk, průrev nebo komínů. Posvačíme kousek za rozcestníkem na kládách a dostávám jako zákusek kapří čoko filet. Vyměňuju za mandlový pusinky a doufám, že si na nich nevylámem zuby, protože přes noc nějak ztvrdly.

Ze Suchdolu už nepokračujem po značce, protože by nás čekal jen asfaltovej mor, a tak jdeme do Veselice po silnici. Vypadá hrozně, úzká, rozbitá, neudržovaná. Ale ten provoz nás teda překvapil. Když se pak stočíme do lesa nad rybník Frantův račák, kde chceme složit hlavu, zaskočí nás nečekaná aktivita lesáků s těžkou technikou… Kůrovec (a lesáci) řádí i tady a místo lesů se objevují pláně. Chystáme dřevo na oheň, padá tma a lesáci dál kácí stromy několik metrů nad náma… nakonec je ta práce ale taky přestane bavit, a tak se v dálce další hodinu ozývá už jen poslední neúnavnej pracant.

Se setměním oblíkám třetí bundu a Pavel se na zahřátí vytasí s flaštičkou medovinky. Prý má ale ještě něco lepšího. Su zvědavá, co lepšího by ještě tak mohl mít – a Pavel vytahuje zlatej hřeb večera. Už chápu těch 16 kg, co celej den nosil 😀 Zapalujem vatru, opíkáme špekáčky. Smrk z okolí je navlhlej a jak se prohřeje, hoří jak papír, takže chvíli se oheň klepe zimou, pak na pár vteřin vzplane a pak pokračuje v klepání… Stejně tak i moje nohy pokračují v k lepání, protože někdo měl výtečnej nápad, jak si ušetřit váhu v batohu. Proč si oblíkat zateplený kalhoty a na noc si brát podvlíkačky, když si můžu dát podvlíkačky pod normální kalhoty na chůzi a večer tak uniknout kousavé zimě, brousící si zuby na moje obnažený periferie při převlíkání? Zatímco přes den mi dvojitá vrstva stačí a večer se nemusím svlíkat zcela, tak v mezičase mezi chůzí a spaním mi fakt promrzaj stehna i kolena. To sem zas něco vymyslela. Normálně bych si večer oblíkla podvlíkačky ještě zahřátá z chůze a přes ně přehodila zateplený kalhoty, abych moc nevychladla. Takže nic. Příště fakt radši nastavím svoje tělo na pár sekund zimě, ale jít spát večer promrzlá není dobrej nápad a nezachrání to ani tři bundy.

Frantův Račák

Nakonec se nadlábnutí přesujujem do našeho příbytku, luxusní boudičky s širokými lavicemi, děláme si pohodlí a večerní leháro může začít. Co může být lepšího, než se válet po lavicích s výhledem na oheň ve 2 stupních nad nulou a kouřit vodní dýmku? Snad už jen ten dvanáctihodinový, ničím nerušený spánek, kterej v teplým spacáčku s kapucí do očí není problém ani pro mně.

Ráno vaříme horkej čaj, baštím zbytek makové bábovky a můžeme vyrazit. Je – 1 a všude je jinovatka. Lesáci začínají zase makat. Lesní cestou dojdeme až k zelené, která nás zavede do Blanska až k vlaku. Cestou se z vymrzlého údolí dostaneme i trochu na sluníčko. Kde je teplo, tam ale fučí…

Novej batoh je super. Má síťku na zádech, tak se pod ním záda nevaří ve vlastní šťávě a tak sem se nemusela v třeskuté zimě převlíkat a na prasáka sem si nechala tričko. Aspoň jeden nápad se teda osvědčil:)

PS: víte, co je horší, než když se vám 15x za den rozváže tkanička? Když se vám 15x za den rozváže tkanička a vy máte nataženej přesně ten sval, kterej brání ohnutí až dolů k botě.