Míjíme poslední oslavanské domy a cesta nás vede nahoru do lesa. Kdo se mnou jezdí na výlety častěji, tak ví, že vandr kolem vody nutně neznamená rovinu, takže se hned trochu zapotíme a svlíkáme teplý vrstvy nutný k rozjezdu. Les nás vede krásnou cestou, zdobenou žlutým listím a nad hlavami se mísí zelená se žlutou a červenou. Smíšené, převážně listnaté lesy hrají všemi barvami. Když míjíme Josefův důl, kde byla roku 1845 objevena tuha a železná ruda, těžená aktivně do roku 1893, víme, že les končí a za chvíli projdeme Čučicemi a budeme si moct odpočinout v přístřešku za obcí. Vítr a vlhko nás od sezení v trávě tentokrát spíše odrazují, a navíc kde je lepší svačit, než u rozcestníku Panorama, ze kterého je hezký výhled do údolí řeky Oslavy a je možné i zahlédnout Dukovanskou elektrárnu mezi holými větvemi stromů.

Mnohem lepší vyhlídka nás ale čeká od zříceniny hradu Levnov, kterýmu se taky často říká Ketkovický hrádek. Zřícenina na vysokém skalním ostrohu je naší kulturní památkou, ačkoli v terénu jsou vidět poslední tři šutry kdysi významného hradu za vlády Karla IV. Co ale není vidět přímo ze skalnatého výběžku, to je pak nádherně vidět z protějších kopců. Zdivo a materiál z hradu sice tvoří základy mnoha stavení v okolních vesnicích, přesto je z vyhlídky na Malé skále krásně vidět velký kus původní hradní stěny, která při nepozorném pohledu splývá se skalní stěnou mezi stromy…

Od vyhlídky na Levnově vede dolů k soutoku Oslavky a Chvojnice cestička ve srázu, po které jsem ještě nikdy nešla a ani dnes neporuším tradici a vyšlu jenom zvědy, abychom se setkali u rozcestí pod Levnovem. Vody je v řece opravdu nezvykle moc, ale jestli je její stav nestandartní, to posoudit nedokážu. Žlutou značku, uhýbající mezi chatky přímo do největšího kopce dneska trefím, protože vím, že si ji tu musím hlídat. Vždycky se k ní totiž musím vracet:)

Les tu mění svoji tvář, je tu víc drobného kamení a listnaté lesy se mísí s borovicemi, jejichž kořeny zasahují přes cestu. Skalnatý ostroh Velká skála (dřív Malá skála) poskytuje krom silných poryvů nepřijemného větru taky krásný pohled na hradní zeď Levnova a pohled do údolí Oslavky lemovaný barevnými stromy. Taky sme si sem dali trochu do těla, abychom se odměnili výhledem a zase klesáme zpátky dolů k řece. Nebude to ale Oslavka, nýbž Jihlavka, tekoucí odtud jen pár kilometrů jižně.

V cestě máme ale ještě Biskoupský kopec s převahou stepních teplomilných společenstev. Na jaře se sem budu muset vypravit na lov konickleců a motýlů. Na chvíli nám dokonce i vysvitne sluníčko, aby ten dojem teplomilných luk byl dokonalý. Škoda, že teplý vzduch už dávno odvál dnešní “severák”. K Jihlavce je to odtud prudký padák maskovaný pozvolným klesáním mezi barevnými stromy. U řeky je vidět, že tady je jí rozhodně víc, než obvykle, voda zasahuje až k ústí mostu a bezostyšně olizuje i cesty pro lidi a auta. Kolikrát dneska ještě polezeme od řeky nahoru do kopce? Do třetice potíme krev i pot do vrchním vrstev oblečení, který nemůžeme odložit, aby nás neofouklo a po skalnatých schodech zaplavených žlutým listím, vedoucích ke zřícenině hradu Templštějn, o který se starají Brontosauři. Hrad postavený koncem 13. století Templářskými rytíři je pojmenovám opravdu originálně. Ční vysoko nad Jihlavou, nečekaně na dalším skalním ostrohu, a stejně jako všechny hrady v okolí i on byl sídlem loupeživých tlup. Na původní 11 metrů vysoké štítové zdi, postavené někdy kolem roku 1470, je udělaná krásná vyhlídka do meandrů řeky Jihlavy.

Poslední dnešní výškový metry nás dělí od posledního dnešního skalního ostrohu, ze kterého je krásný výhled zase do údolí řeky Jihlavy. Mohutné a barevné lesy znemožňují zahlédnout z řeky aspoň kousek, ale na obzoru vyskakují světýlka okolních měst a obcí, zvýrazněné padajícím večerem.

Budík zvoní v 6:30. Udělám jedinou rozumnou věc, co se dá. Posunu ho na 6:40. V noci sem nečekaně neumrzla, přestože předpověd byla nekompatibilní s komfortem mýho spacáku. Realita byla příjemnější a v noci jsem si dokonce sundala bundu, abych ji mohla napěchovat pod hlavu místo polštáře. Druhej budík už ignorovat nemůžu, jinak bych nestihla epesní východ slunce, prozařující jemně se válející mlhy v údolí pode mnou. Objasníme si bod č.1. Když bylo včera celý den zataženo, v noci bylo zataženo a dneska má být zataženo, kolik z východu slunce asi tak uvidím? Objastníme si i bod č.2. Když včera nepršelo a dneska není teplo, aby se tvořila mlha a páry stoupaly nad údolí, co asi uvidíme záplavě ranní zataženosti místo válejících se romantických mlh? Ano, uvidíme jasně a zřetelně vrcholky stromů, marně čekající, až je pozlatí první dnešní paprsek. Dneska totiž žádný paprsky nebudou.

Chvíli si užívám na skalnatém ostrohu Havran, čnícím nad údolé, ten epesní a romantický východ slunce a když zkřehlými prsty konečně sundám krytku z foťáku, vypadne mi z rukou a jen slyším:
Buch.

Buch…
buch…

buch.
Za tohle mi žádný ekolog nepoděkuje, ale asi ji tam nechám. Však mám doma v záloze jinou, nalezenou loni na Borůvkové hoře. Zatoulaná krytka si prostě nový domov vždycky najde.

Ranní vstávání sice nebylo odměněno božským východem, ale zato bylo odměněno dřívějším startem. Mohli jsme tak dopoledne konečně obdivovat nejen husté lesy, ale i Jihlavku, která se nám ukázala hned z první vyhlídky, kterou jsme vyrazili hledat do lesa. Dnešní dopoledne jsme vlastně pořád něco hledali. Vyhlídku – úspěšně. Cestu – marně. Vodopád – neuspokojivě. K vodopádu jsme se prodírali vysokým maliním, před kterým jsme si museli chránit i obličeje a u toho jsme se po kotníky bořily do bahna. V mapě cesta lidská, v terénu spíš spád pro dešťovku. Když jsme se konečně vymotali ze všeho bahna, maliní a napadaných kmenů, čekal nás kýžený vodopád. Na dně rokle, daleko za mnohými stromi. Slyším vodopád, vidím Dukovanský potok, ale vodopád se schovává a nechce být spatřen. Na tuhle skalnatou průrvu tentokrát nevyzraju, ale konečně se tu aspoň objevuje vyšlapaná cestička, která nás dovede až k chatové osadě dole u Jihlavy. Příště to bude chtít vyzkoušet z druhé strany, ale teď už nás tlačí čas. Kilometr za hodinu, to je naše tempo. A s takovou těch 20 dneska nemáme šanci…

Překračujeme rozlitou Jihlavku u veřejného tábořiště Mohelno http://taboristemohelno.cz/, kde jsme loni s holkama dostaly luxusní klobásky. Teď je všechno zakázaný kvůli druhé covid vlně, takže bez kempařů a rybářů nejsou ani klobásky. Zato tu bloudíme úplně stejně, jako loni. Dokonalé deja vu. Do skalnatého kopce nabereme výšku a pak ji zase ztratíme. Husté hvozdy nás dovedou až ke kamenité cestě, kterou běžně zlehka omývá Jihlavka. Tentokrát musíme volit alternativní trasu, vychozenou o pár metrů výš ve svahu, protože jinak by nám Jihlavka omývala spíš lýtka.

Znovu mě překvapují vodáci, ale když to teče, tak to teče a aspoň v půlce října neprudí na řece kdejakej opilec. Možná, že v tuhle roční dobu bych si vodáctví mohla oblíbit i já. Zase lezem do kopce. Jak sem psala – kdo mě zná, tuší, že vandr kolem vody prostě není tak úplně po rovině. Ale tenhle kopec mě přinutí vyměknout. Tu bedlu fakt strčím do krosny. Kdo se na ně má furt dívat, jak jim koukaj ty velký kloubouky. Mimochodem vědeli jste, že bedla jedlá není tak úplně jediná bedla, rostoucí u nás? A že ty ostatní není vhodný konzumovat? (Muž si obezřetně bedlu na kmíně k večeři nedal.)

Vyhlídka Na Babách má jedno neuvěřitelný prvenství tohoto vandu. je to vyhlídka, která se koupe v odpoledním slunci. Za celý den svítí slunko asi 10 minut a my trefíme nejkrásnější místo, kde si ho můžeme užít. Z vysokého ostrohu nad barevnými stromy s Jihlavou, které tu dáváme sbohem. Borovicové lesy na skalnatém podloží mi na chvíli posledním závanem teplýho vzduchu připomenou léto. Takhle nějak léto určitě voní. Teplem a suchem. Poryv léta ale mizí i se sluncem, které mizí v mracích.

Míjíme Biskoupský kopec a obec Senorady. V protisměru včerejší trase. Takže zase musíme do kopce, na skalnaté ostrohy nad Oslavkou. Když se na ně konečně vyškrábeme, jsme odměneni podmračenou vyhlídkou. Tenhle vandr se mi prostě neomrzí. Jen je to všechno vykoupeno potem a větrem ošlehanými tvářemi.

Kdo se drápe nahoru, musí taky dolů. Do Oslavan už jen klesáme a na závěr pohodové rovinky nás těsně před Oslavany čeká poslední skalnatý výšvih. Myslím, že když jsem tu šla posledně, byla jsem ráda, že není mokro a blátivo. Teď se jen držím zuby nehty skalní stěny a opatrně se sunu po vyšlapané římse. Je neuvěřitelné, že jen kilák z centra města je takováhle divoká příroda, která nás chvíli vláčí dvoumetrovýma kopřivama a po rozbahněném břehu Oslavky, než se usedle změní v asfaltovou promenádu pro místní.