Vyrážím z domu kolem 4:30, což je pro mě sice čas, kdy běžně vstávám, ale rozhodně to není čas, kdy běžně stojím na zastávce 🙂 Za tu obětinu ale doufám v luxusní zážitek, který závisí trochu i na tom, jak moc rychle půjdu od vlaku.

Vystupuju v 5:45 a čekají mě 3 kilometry a 220 výškových metrů. Východ slunce dnes nastane v 7:00, ale chci nahoře být včas, abych ještě stihla rozednívání.

Vyrážím do tmy z vlaku a na cestu mi zatím svítí pouliční osvětlení. Čelovka je v pohotovosti, ale její čas přichází až na konci obce Lelekovice, kde začínám stoupat. Se začínajícím kopcem mizí všechna světla a já se nořím do černočerné tmy umocněné stromovou hradbou všude kolem mě. Spěchám, a ke spěchu mě nepohání jen snaha stihnout vše včas, ale i nepříjemný pocit ze tmy. Slyším vlastní dech jako nejhlasitější zvuk v okolí a každé prasknutí větvičky mě poleká. Místy si nahlas prozpěvuju proti kančí píseň, přece jen temná rouška lesní tmy je jejich domovem a já je nechci překvapit.

Rozednívá se nad Brnem

Vrchol rozhledny Babí lom dosahuji v 6:40. Vybavena jsem teplou zimní bundou, u které trochu pochybuju, zda jsem to nepřehnala. Nahoře čekám zimu a vítr, ale zima je letos neskutečně teplá a na slunci má být dnes až 10°C, tak si nejsem jistá, zda jsem to nepřehnala. Nepřehnala. Nahoře mi vítr fakt dává zabrat. Chtěla jsem s výhledem na Brno, probouzející se z noční tmy do jasného dne, posnídat, ale nakonec snídani odkládám na později do míst, kde nebude tolik foukat.

Je jasno a celé Brno mám před sebou jako na dlani. Obloha přechází z noční tmavé černi do temně fialových odstínů a v údolích mezi kopci se povaluje mlha. Fialová přechází ve světlější tóny, až nakonec vykoukne slunce nad lesy na obzoru. Nejvyšší čas vyrazit vstříc snídani a dnešnímu výletu.

Výjiměčně obcházím skalnatý hřeben Babího lomu spodem, na hraně rozbřesku se necítím komfortně jít do míst, kde je třeba vyšší obezřetnosti, ale zase se jdu podívat na vrchol hřebene, Babí lom (562 m), který většinou vynechávám, když jdu přes skalnatý hřeben.

Kuřim

Ve vzduchu je cítit jaro. Letos nastupuje o pár týdnů dřív a na stromech už pučí poupata budoucího listí. Země je bahnitá a kluzká, je nutné dávat pozor na každý krok.

V Samovýčepu ve Vranově nacházím klobásku v lednici a využívám možnosti si sednout někam, kdo moc nefouká a dát si svačinu a přemazat nožky, které ještě trápí dozvuky alergické reakce na špatnou kombinaci ponožek, vysokých bot, potu a námahy. Dneska je to první výlet, kdy zjišťuju, kolik můžu nožkám naložit pohybu, než začnou nesnesitelně svědit a pálit. Pak už lze jen sundat ponožky a omýt kůži a hodit nohy nahoru.

Ve Vranově mám za sebou 6,6 kilometrů a nohy nehlásí, že už mají dost, tak jim s chutí ještě trochu kilometrů přidám. Hned za Vranovem ztrácím červenou značku, která vede přímo rovně. Mám za to, že i já šla přímo rovně, ale po chvíli bloudění v lese je jasné, že to byl jen můj pocit. Napojuji se na červenou ale bez potíží, lesy nad Vranovem jsou protkány hromadou cest.

Památník Josefa Žalmana

Ke Svitavě mě čeká jen klesání po široké lesní cestě, ale poslední úsek vede po prudkém bahnitém a skalnatém hřebínku. V tomto místě potkávám běžce a nevěřícně sleduji, jak mi po bahně a zrádném mokrém kamení v prudkém svahu mizí rychle z očí. Já si zůstanu u svého jednoznačně nepadavého tempa.

Kolem Svitavy jdu chvíli po rovině po červené značce než začnu stoupat. Nešla jsem tudy na Nový hrad snad věky, možná i 10 let. Nečekám, že bude Nový hrad otevřený, a taky není. Ať tu jdu kdy chci, za ty roky jsem ho otevřený zažila přesně 1x a jestli to někdy zažiju znova, bude to fakt zážitek.

U Novéhe hradu mám dvě možnosti. Pokračovat naplánovanou trasou ještě kolem Máchova památníku a do Adamova přijít po žluté, nebo to odtud zkrátit rovnou po zelené. Vzhledem k mučivé svědivosti, na kterou nezabírá ani mazání kalciovou mastí, ani měnění ponožek, se rozhoduju pro poslední 4 kiláky do cíle. Už se fakt těším, až vyndám nohy z ponožek a hodím je nahoru.