Krosna má tentokrát jenom 15 kg, už se těším, jak poletím s větrem o závod. S větrem, jehož energii rozbíjí lesy a jiné překážky a tak není v maximální síle. Vokolo Moravy jdeme s Knigou a její Kníračkou Mady. Dohromady určitě budeme větru dýchat na paty, protože holky jsou zvyklé a chodí rády.

Ale takhle dlouho natěžko spolu ještě nebyly. Kolik dní z plánu Kniga s Mady zvládnou? Nevím. Doufám ale, že si to užijeme, i kdyby těch dnů bylo míň, než jsem naplánovala.

Vyrážíme z Anenské studánky.

Do Lanškrouna máme dvě varianty trasy. Sluníčkově pekelnou, která je asi o 5 kilometrů delší a s několika kopci, ale vedoucí lesem, nebo kratší a přímější, ale po cyklostezce bez kouska stínu. Původně jsem počítala s červencovým horkem a rozpáleným asfaltem od brzkého rána, a to by psím pacičkám oficiální trasa Via Czechia Českomoravská neudělala dobře, ale po tom ochlazení to vypadá, že kratší varianta bude také dobrá volba. A ušetřené kilometry se nám do dalších dnů budou hodit.

Vyrážíme do Lanškrouna po asfaltu. Obec Anenská studánka, stejně jako Lanškroun, je na hranici Čech a Moravy právě na české straně a tak se držíme dnes této strany hranice. Po hladkém povrchu nefrekventované silnice i cyklostezky se šlape dobře, kilometry naskakují jako nic. S ubýhajícími kilometry se bohužel zvedá i teplota okolního vzduchu, ale když těsně před Lanškrounem zkouším udržet na asfaltovém povrchu cyklostezky ruku, pořád to je bezpečná teplota pro psí pacičky. Odhaduju teplotu na úroveň příjemně teplé sprchy. Kdyby ruka udržet nešla, pro pacičky by to byl problém.

V teplotní pohodě stihneme projít  Lanškroun, o němž se dochovala první písemná zmínka z roku 1285, a nabízí toho k návštěvě mnohem víc, než navštívíme my. Třeba historické centrum s renesanční radnicí nebo muzeum na zámku, jehož jádro tvoří augustiniánský klášter. My se spokojíme s cukrárnou, kterou si pamatuju z minulé návštěvy města. Je z ní vdět zámecká stěna a přilehlý kostel svatého Václava.

Lanškroun.

V cukrárně La Caffé, kam mohou pejsci, mají několik bezlepkových dobrot, i když jsou všechny spíše hutné, krémové a šlehačkově mastné. Vědět to před konzumací, asi by mi stačil jen jeden zákusek, ale oba jsem statečně a s chutí snědla a žlučníkový záchvat se nedostavil. Zato se dostavila totální nechuť k čemukoli jinému, než línému lenošení v příjemném stínu parčíku u kavárny. Naštěstí nás za Lanškrounem čeká jen les a nic než les a jeho příjemný stín, tak se ani s plnými žaludky nemusíme dlouho přemlouvat k opuštění tohoto odpočinkového místa.

Odpoledne mají přijít přeháňky a to vědomí nás vyžene z parčíku svižným krokem dál. Chceme déšť přečkat v přístřešku před Aloisiiným pramenem, ale ukazuje se, že starý zastřešený přístřešek zmizel a místo něj je nové bytelné posezení, bohužel ale postrádající stříšku a odkryté povětrnostním jevům. Naštěstí pro nás přichází jen slabá přeháňka, na kterou není nutné oblékat ani pláštěnky a tak nám absence stříšky čáru přes rozpočet neudělá. K vyhlédnutému spacímu místu v mapě to máme asi 5 kilometrů a měli bychom to stihnout v pohodě a s náskokem před bouřkou, která má večer přijít.

Překračujeme Hraniční potok, pramenící v Horních Heřmanicích, který v délce několika kilometrů kopíruje historickou hranici a dostáváme se zpět na Moravské území.  Po téhle trase jsem šla třikrát v protisměru a nikdy jsem netrefila odbočku na zelenou značku. Dneska se bedlivě dívám, kde se vynoříme na zpevněnou cestu a i když už vím, které místo si mám hlídat, při cestě v protisměru bych ho stejně nenašla. Malá vychozená cestička v kopřivách vedoucí do tmavého lesa je tak nenápadná, že už chápu, proč jsem ji vždy přešla, i když jsem si fakt dávala pozor.

Hřebečský hřbet.

Někde po cestě ztrácí Kniga karimatku pro Madynku. Karimatka klouže po pláštěnce a úvaz není ideální, bohužel to zjišťujeme až na místě spaní. Protože mám dost energie, nabízím se, že pro karimatku skočím já. Nemusím se vracet daleko, tak zkouším cestou ještě najít studánku v mapě, ale neúspěšně. Vody bych měla dost, nedat si navíc hodinovou zacházku ve svižném tempu, ale do obchodu v Cotkytle zítra ráno by mi voda vyjít měla i tak.

Uvařily jsme si večeři a čaj a hned po dokončení chystání večere začalo kapat. Přichází bouřka, takže se schováváme do svých příbytků, abychom si snědly večeři v suchu. Jsme na kopci na hraně louky a lesa, jediném aspoň trochu rovném místě v okruhu tak deseti kilometrů. Vidím přes stěnu stanu, jak oblohu proťal blesk následován hlučným hromem a déšť hustě bubnuje do plachty.

Kniga ze svého stanu překvapěně volá, že padají kroupy. O 15 minut později je ale po všem a krátká bouřka je pryč. Zaslechnu vrkání a další ptactvo na sebe nenechá dlouho čekat. Je po dešti. Usínám s tím, že ke mně na hranici slyšitelnosti doléhá nějaká muzika. Myslím si, že v blízkém stavení mají nahlas puštěné rádio a překvapuje mě, jak dobře jim hraje a neskuhrá. A překvapuje mě, že se to nese tak daleko.

Něco se na noc žene.

Po půlnoci mě budí koncert, který se najednou nese hlasitěji a zřetelně je slyšet každé slovo písně, která mě vzbudila. Moje oblíbená. Náhoda? Usnout se mi nedaří další dvě hodiny, než to konečně všechny kapely zabalí a krajina utichne.

Sobota. DEN 2.

VOMO den 15.

21,2 km ↑680 m ↓449 m
Celkem: 320,7 km ↑5978 m ↓5678 m

V noci bylo příjemných  12°C, takže se spalo dobře a i teplota na chůzi by dnes měla být akorát k turistice vhodná. Celý den má být zataženo s přeháňkami, ale máme štěstí. Celý den zataženo sice je, ale přeháňky se nám vždy vyhnou a mrak se žene jižně nebo severně od nás.

Za rozhlednou Lázek, která je po letech konečně otevřená pro turisty – jen my tam jsme moc brzy ráno, se otevírají rozhledy do krajiny a na Hanušovickou vrchovinu.  S dobrou viditelností by mohly být vidět i Jeseníky nebo Králický Sněžník, ale my dobrou viditelnost nemáme. Zato máme dobrou podívanou na oblaka páry stoupající nad daleké kopce, které propůjčují krajině romantickou atmosféru.

Výhled na Hanušovickou vrchovinu.

Mlha nad krajinou nás provází až do obce Cotkytle, kde chceme nakoupit. Paní prodavačka je dneska v obchodě první den, tak se spolu smějeme tomu, že něco nemůžeme ani jedna najít. Zkonzumujeme druhé snídaňové kolo a pokračujeme odtud po červené značce přes pole a lesy až do obce Štíty.

Zřejmě po místní červené značce moc turistů nechodí, protože cesta je špatně zřetelná a nevyšlapaná. Kopřivy a další traviny jsou vysoké skoro dva metry a tráva v sobě drží všechnu noční vláhu, kterou máme brzy na nohách, v botách i na triku. Kdybychom se tady ztratily, už nás nikdo nikdy nenajde. A pak, že moje zkratky jsou hrozné a neprůchozí. Záleží s čím se porovnávají.

Červená nás dovede až do obce Štíty, kde je restaurace i obchod, ale nepotřebujeme ani jedno, a tak jen po krátké pauzičce pokračujeme dál po modré značně příjemnou lesní cestou po vrstevnici. Do obce Heroltice přicházíme zároveň i s velkým černým mrakem, před kterým se taktak stihneme schovat na autobusové zastávce, abychom neschytaly dešťovou spršku. Mrak odchází stejně rychle, jako přišel.

Cotkytle.

Odtud už budeme stoupat až pod Bukovou horu, kterou obkroužíme k Fredově studánce, doplníme vodu a pak se napojíme na zelenou značku, vedoucí na Červenovodské sedlo. Trochu mě překvapuje, že je v provozu lanovku na vrchol Bukové hory, když není nikde sníh, ale Kniga mě poučí, že to je pro cyklisty a koloběžkáře a hned mi ukazuje kabinu se zavešeným kolem, která nám sviští nad hlavou. V tomto úseku je hodně cyklotrailů a tak si musíme dávat pozor, abychom se někde špatně nepřipletly do sjezdu. Naštěstí jsou všechny odpočky dobře značené a lze snadno poznat, kde je to pro kola, kde pro turisty a kde pro všechny. Bohužel pro nás je značení tak dobré, že nám nedovoluje pěšky projít odbočku, kterou nám vyznačily mapy.cz jako průchozí.

Nakonec se dostáváme k Fredove studánce jinudy, ale zacházka je to kilometrově prakticky neznatelná. Měníme trasu a tím si ji zpestřujeme o bažinatý a vlhký úsek, kdy cestou prochází mnohá prameniště. Naštěstí se nám daří mlaskavé a rozmočené bláto překonat beze ztrát na teniskách, ačkoli místy si radši podkládáme cestu větvemi, které se válejí na hraně lesa.

Fredova studánka teče malým pramínkem, bohužel vývod vody je udělán tak nešikovně, že voda vtéká do potoka dřív, než se napojuje trubka. Kdyby byl pramen silnější, asi by voda šla i trubkou do láhve, ale protože je slaboučký, snažím se opatrně nabírat vodu z mělkého potůčku. Moc to nejde. Záložní varianta, dobrat vodu na Červenohorském sedle v bufetu je nejistá, protože nevíme, zda je otevřeno. Budeme to ale muset risknout.

Výhledy na Hanušovickou vrchovinu.

Bufet s informacemi je otevřený, tak máme štěstí. Paní nás od místní radonové vody odrazuje s tím, že si u ní můžeme koupit půllitrovou láhev stolní vody za 45 korun, ale s tím, že chceme každá alespoň dva litry bereme radši radonovou příchuť. I tak ale paní nenecháme bez výdělku. Beru si zmrzlinu a Kniga smaženej květák s kroketama. Měly jsme si dát jenom zmrzlinu. Rozvařený květák připečený na vyjetém oleji Knigu rozhodně neuspokojil, krokety se prý daly. Jen je škoda, když se na to člověk opravdu těší a chce si pochutnat víc, než na trvanlivých potravinách z batohu, že dostane akorát předražený blivajz a nemá z toho ani pramalou radost.

S plnýma pupíkama si dáváme ještě zacházku k hraničnímu kameni, který jsme prve vynechaly, abychom měli větší šanci stihnout kiosek otevřený. Zacházka by byla úplně stejná od studánky, jako ji udělat od kiosku, takže pro nás to není ani metr navíc.

Když se vracíme zpátky k Červenovodskému sedlu, ležícímu na historické hranici Moravy a Čech, začíná pršet. Když se rozprší víc, už jsme zabydlené v přístřešku u parkoviště, kam neprší a máme v něm sucho. Teď už jen stačí počkat, až přeháňka odejde a půjdeme se uložit k spánku.

Hraniční kámen Čechy – Morava.

Neděle. DEN 3.

VOMO den 16.

27,2 km ↑688 m ↓889 m
Celkem: 347,9 km ↑6666 m ↓6567 m

Dnes v noci bylo zase příjemných 12°C a lehký deštík nad ránem ševelil jako ukolébavka, ze které se nikomu nechce vstávat. Nakonec jsme to ale zvládly a vyrazily jen o pár minut proti plánu později.

Vzduch je vlhký a pofukuje docela silný vánek. Na Červenovodském sedle se válí mlha anebo nízký mrak, kterou pomalu vytlačuje stoupající sluníčko. I my stoupáme na rozcestí Hvězda, kde se napojíme na modrou značku do obce Červená voda, kde chceme dokoupit zásoby na dnešní den.

Pomalu se otepluje, mokrá a studená mlha mizí a zůstává jen vlhké dusno, které už v dopoledních hodinách zvládá obalit lepivou nepříjemností každý kousek kůže, která je holá, i která se skrývá pod oblečením. Zachraňuje nás krátké klesání, při kterém srovnáme teplotu těla na přijatelnou a pak ji ještě trochu zchladíme zmrzlinou z obchodu. Obchod v Červené vodě je velký a dobře vybavený, takže si kromě svačinky na cestu dáváme vydatnou snídani na lavičce před obchodem a na pálícím sluníčku sušíme mokré ponožky.

Králický Sněžník.

Jak je možné, že jen před dvěma hodinami bylo venku šedivo, nevlídno, chladno a mlhavo, když teď se do nás opírá slunce s intenzitou vhodnou pro opalovací krém? Sice se mezi některými turisty traduje hláška: „Co nemáš, nepotřebuješ“, ale mám neodbytný pocit, že gramíky navíc jsou lepší, než spálená kůže.

Po druhé snídani nás čekají tři kilometry velmi mírného, ale dost táhlého stoupání po asfaltu skrz obci Šanov. Slunce nám smaží do tváří a asfalt zdánlivě nemá konce.  Jakmile cesta odbočí do lesa, asfalt najednou končí a my se noříme konečně do blahodárného stínu vzrostlých stromů.

Pokračujeme v mírném stoupání širokou cestou, v jejímž středu je vysoká a jemná tráva, ve které se Madynka skoro ztrácí. Tráva lechtá a studí na lýtkách a kolem cest se objevují zralé borůvky. Kniga si samožřejmě nedá, protože by mohly být počůrané od lišek a mohou být zdrojem nákazy leptospirózou.

Už jdete?

Stoupání po hodince v lese prudce mění sklon a na nejvyšší vrchol přírodního parku Jeřáb a jedinou tisícovku Hanušovické vrchoviny se drápeme s trochu větší námahou. Vrchol Jeřáb (1003 m) leží přímo na historické hranici Moravy a Čech. Jsme na nejvyšším místě dnešní trasy a odteď budeme jen klesat. Blížící se mraky nás popoženou do kroku, jakoby nestačilo, že se těšíme na jídlo do vyhlášené restaurace Severomoravské chaty.

Cestou míjíme kamennou barokní poutní kapli Nejsvětější Trojice z roku 1898, která je bohužel zavřená, ale každoročně se k ní konají poutě a také pravidelně hostí bohoslužby. U kaple se najednou vynořuje několik skupinek turistů a cyklistů. Kde se tu berou? Aha, od parkoviště Severomoravské chaty, ve které se těšíme na oběd. Bohužel tu neberou karty, takže oběd si dávám jen já.  Kdyby se rýže celá netopila v oleji z masa, dal by se oběd označit za dobrý. Po odsátí půl deci oleje ubrousky to nakonec sním všechno, ale čemu vděčí chata za takovou vyhlášenost netuším.

Déšť se nám opět vyhýbá, klesání rozkvetlou loukou k obci Podlesí tak vůbec nic nebrání. Tato část cesty je čarokrásná. Rozkvetlé louky se vlní ve větru a motýli a ostatní hmyzáci mě neustále vyvádí z tempa, jak pořád zastavuju a snažím se ulovit všechny krasavce objektivem fotoaparátu. Před námi se rozevírají výhledy do kopců Králického Sněžníku a nejbližší vrchol Sviní hora nám zřejmě schovává výhled na nejvyšší vrchol této hornatiny, Králický Sněžník. Nás zítřejší cíl.

Perleťovec.

Zdlouhavý asfaltový úsek po silnici přes obce Podlesí a Malá Morava je dost otravný a únavný a přestože provoz je minimální, 5 kilometrů dlouhý úsek nám dává zabrat. Navíc se na nás už podepisuje únava z celého dne, včetně těch předchozích. Máme možnost to zapíchnout buď někde na příhodném místečku, nebo si počkat do kempu v Dolní Moravě, kde by nás čekala alespoň sprcha a teplá večeře.

Vyhrává představa horké sprchy, a tak zatímco teplým večerem pokračujeme přes louky do Dolní Moravy, ukrajujeme s nově nabytou chutí poslední kilometry. Do 18 hodin bychom to do kempu měly stihnout.

U rozcestníku k muzeu a pěchotnímu srubu K-S 5 „U potoka“ nechávám Knigu odpočívat a sama vyrážím několik desítek metrů pro fotku. Když se vracím, Madynka se zrovna seznamuje s pejskem, kterého tu někdo venčí. Jakmile mě majitel psa zahlédne, že přicházím od srubu s foťákem v ruce, zamává klíčema a zeptá se, zda nechceme na prohlídku.

Muzeum Čs. opevnění K-S 5 U Potoka.

Jasně že chceme!

Do kempu v Dolní Moravě se dostáváme asi o 40 minut později, než byl původní plán a kuchyně kempu je už oficiálně zavřená. Přesto se něco teplého alespoň pro Knigu do bříška najde. Nebýt toho, že si provozovatel od nás obou vzal víc peněz, než inzeruje ceník na stránkách, byl kemp hezký a čistý. Žeton do sprchy jsem si tak z principu nekoupila a pěkně jsem se vycachtala a celá omyla v teplé vodě v umyvadle.

Našly jsme si klidé místečko a minimálně já jsem se vyspala opravdu do růžova.