Počasí mělo být stabilní a bez deště a jen tak lehce pod mrazem. Necítila jsem se na dlouhý výlet, ale kamarádka před nedávnem dávala krásné fotky z přístupného areálu Milotického zámku, kam se může i se psy. Já jsem netušila, že zámecké zahrady jsou bez vstupného volně k procházce a před lety, když jsem tu byla s Feri, jsem této možnosti
nevyužila. Tak letos už bez důchodkyně, na kterou by to byla už moc dlouhá trasa.

Naplánovala jsem si ranní dvouhodinovku do Vlkoše autobusem a pak už jen vyrazit do vlezlého mrazu. Cestou jsem chtěla navštívit přírodní rezervaci Písečný rybník, tak jsem vyrazila vyzbrojena Ledňáčkolovcem. Ledňáčkolovec je teleobjektiv, váží něco přes kilo a normálně ho s sebou vůbec nenosím. Ale co kdybych u Písečného rybníka viděla nějaké vodní ptáky?

A Ledňáčkolovec se činil. Sojka, strakapoud, morčáci, kačeny, labutě, volavka šedá…

Když přišl čas na svačinu, sedím a pozoruju rybník. A je tam! Ledňáčkolovec si ho našel:)

Od rybníku pokračuju dál k Milotickému zámku, bohužel je tu kus po silnici, na které je docela provoz, takže to je nepříjemný úsek, ale nakonec dosáhnu Milotic celá. Zámek otevřený pro návštěvu není, ale jeho areál ano a tak si ho mohu projít. Ale dělám zásadní chybu, že se dívám, jak mi jedou z Mistřína autobusy domů. Když zjistím, že bych jeden mohla slušně stihnout bez dlouhého postávání v zimě na zastávce, rychle vyrazím po zelené značce do mého dnešního cíle.

Lesy jsou plné ptáků a když se dnes už po několikáté ozve klepání o strom, pomyslím si, že dneska by to mohl být datel a mohl by narušit moji strakapoudí sbírku. A co myslíte? Aktuálně jsem viděla za život víc leďnáčků, než datlů, ale tenhle dnešní mě opravdu potěšil.

A ten autobus jsem stihla, i když jsem chvíli číhala s foťákem a hledala strůjce toho klepání:)

Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?

Facebook