Když se blížíme k našemu vlakovému cíli, výletovému startu Javorníku ve Slezsku, za okny vlaku jsou vidět krásně zasněžené stromy. Těším se, až vystoupíme do něžně pocukrované přírody, ale Javorník ve Slezsku leží v necelých 300 metrech nad mořem a takto nízko se žádný sněhový poprašek nedrží.

Místo sněhu je tu mokro, vlhko a mlžno, stejně jako při mé první návštěvě v květnu 2015. Jeden rozdíl tu ale je, je mnohem větší zima, než tenkrát.

Většinou z vlaku vyrážím hned nahoru do kopců při hranicích s Polskem, ale dnes je to trochu jinak, protože tu mám už delší dobu nějaké resty. PR Račí údolí se skalními útvary a prudkými svahy lemující Račí potok, který si po drobných kamenných kaskádách teče dál do Polska.

Vstříc Rychlebským horám!

Je sice Velký pátek a tedy volno, ale i tak tu nepotkáváme skoro žádné turisty. Asi je odradilo zatažené studené počasí s hrozícím deštěm.

První zastávka je netypicky v restauraci, která na nás nečekaně číhá hned ze začátku trasy. Protože je to asi jediná šance na něco teplého, tak ji hned využíváme. Nevěřím svým očím, když tu mají moukou nezahuštěnou silnou a hlavně výbornou zeleninovou polévku, takže ani já dnes nepřijdu zkrátka.

Začíná pršet asi tak v okamžiku, kdy chceme pokračovat v cestě, tak nezbývá, než nahodit pláštěnky a vyrazit do zimy a mokra. Procházíme kolem budovy Tančírny, která byla před 2. Světovou válkou postavena jako secesní restaurace s tančírnou a po rekonstrukci byla v roce 2015 opět otevřena veřejnosti. Dnes se v prostorách nachází tančírna, ve které aktuálně probíhá výstava fotografií, info centrum a kavárna.

Neodoláme a s kamarádem si v krásném parketovém sále zatančíme „dupák“ s krosnami, výstavu si ale moc neužijeme, protože sklo a lesklý papír odráží odlesk z obrovských prosklených oken a těžko lze v zamračením dni na fotografii odhadnout alespoň obrysy krajinek.

Od Tančírny pokračujeme podél Račího potoka, který lemují prvosenky a mokrýše, až ke zřícenině hradu Rychleby, kdy poprvé začínáme stoupat z údolí. Původní hrad vznikl zřejmě ve 13. Století z údolé si k němu nastoupáme 60 výškových na poměrně krátkém úseku. Přesto je to stoupání příjemné, nádherným bukovým lesem, který nás provází až na 13 metrů vysoký skalní ostroh Čertovy kazatelny, odkud je výhled do stromy zarostlého Račího údolí.V přístřešku nad ostrohem je ideální chvíle na svačinu, než vyrazíme dál do sloty a mlhy ke kapli svatého Antonína se studánkou, kde se můžeme občerstvit chladnou vodou.

z59cenina hradu Rychleby

Je asi 5°C a já už lituju toho, že jsem z mých prstových rukavic na posledním výletě jednu vytřepala asi v MHD a tak mám jednu prstovou a druhou bezprstovou. Obě rukavice kdysi měli kámošku, dneska tvoří nesourodý pár. A musím říct, že nemít druhý teplejší nebyl nejlepší nápad, protože na ruce je opravdu dost zima, přestože chůzi neflákáme a těla držíme v dobré provozní teplotě.

Procházíme kolem obory s daňky a muflony, kteří se líně válejí na travnatém prostranství a docela by se nám taky chtělo už válet. Bohužel nemáme hustou srst, která by dovolila ležení v drobném mžení bez zdravotních následků a tak musíme pokračovat dál, abychom se napojili zase na značku, ze které jsme pod kapličkou uhnuli.

Odsud začínáme pomalu stoupat, ale ještě se nám na chvíli otevře pohled na Javorník a na Polská jezera. V zamračeném šedivém dni je těžké jezera rozeznat od oblohy, ale je to asi nejlepší výhled, který za celé tři dny máme.

Čeká nás 8 kiláků stoupání a konečně přichází ten můj vysněný sníh. Napřed se pomalu kolem 500 m. n. m začíná objevovat na zemi, aby byl za chvíli i na stromech a v jehličí a při průchodech užší cestou se nám mohl sypat za krk. Ochlazuje se a občasné přeháňky s šedivou mlhou nám berou chuť jít se podívat na vyhlídku Vysoký kámen, která je jen krátkou odbočnou z trasy. Představuju si ten výhled do mlhy a ani nemám chuť se tam jít podívat.

Stoupáme na Borůvkovou horu a objevuje se první sníh.

S nastávajícím podvečerem přechází lehké mžení do sněhových přeháněk. Žene mě hlad a nekonečný stoupání už bych ráda měla za sebou.  Můžu jen doufat, že do přístřešku u rozhledny na Borůvkové hoře se dneska vejdeme a nebude tu na Velikonoce půlka českých turistů…

Máme štěstí, je tu jen pár z Prahy a pán, mající kiosek s dobrotama pod rozhlednou. Nevěřím svým očím, protože otevřený kiosek jsem ještě nikdy neviděla. Pán sice už zavírá, ale ochotně nám prodá nějaké laskominy a udělá horké borůvkové knedlíky. Dokonce si můžeme na jeho vyhasínajícím ohništi udělat ještě vlastní oheň a tak díky žhavému základu máme brzy parádní oheň, na kterém si mohu opéct zakoupenou klobásu. Protože je zmrzlá, okusuju hladově její konce jakmile mají poživatelnou teplotu a nečekám ani na klasické mamutí opečení do černa.

Dneska to na západ slunce z rozhledny fakt nevypadá a tak můžu jít v klidu spát. Teplota v noci se nedostane pod -1,5 a tak je noční teplota jen o pár stupňů rozdílná od té přes den. Ani ráno nemá smysl vstávat na východ slunce, ale trochu špatná zpráva je, že přes noc stihlo docela dost nasněžit. Dneska těch 28 kiláků asi fakt nedáme a tak je aspoň prostor trasu trochu přeplánovat.

přes noc dost nasněžilo

V mapě jsou nakreslené nějaké turistické přístřešky a tak jeden z nich vybereme a přeplánujeme trasu k němu. Nějakých 22kiláků vypadá při snídani docela snadně, ale chůze ujíždějícím sněhem, přelézání a obcházení popadaných stromů na hranici, zima a teplota lehce nad nulou, která nedrží sníh v jeho zmrzlém stavu ale za krk nám padají velké kusy mokrého sněhu, dělají z normální vzdálenosti celodenní makačku.

Nahoru to jde těžce, nohy kloužou na mokrém sněhu, pod kterým číhá listí a kameny a dolů to jde ještě hůř, protože stačí chybný krůček a člověk leží na zemi a neví jistě, který z kroků k této poloze vedl.  V jednu chvíli si dokonce uvědomuju, že v lese je dokonalé ticho. Není slyšet vůbec nic. Teplota spadla víc k 0°C a ze stromů nepadá mokrý sníh. Ptáci jsou úplně ticho a ani vítr se neprohání v lesích okolo. To ticho je skoro až ohlušující, a protože pořád někde zdržuju s foťákem, můžu si ho užít bez toho, aby se v něm ozývaly kroky křupající sněhem.

Když se asi po 3 hodinách dostáváme k lesnímu baru u Stříbrného pramene, čeká nás tu jen studený pramen čisté vody, ale žádné občerstvení ani sladkosti, za které bychom mohli naházet kováky do kasičky.

Ujít 7 kilometrů nám trvalo skoro 3 hodiny a to jsme se možná 1x zastavili na krátkou svačinu. Jestli stihneme dnes dojít ještě za světla je otázka, na kterou nikdo nezná odpověď. Ale v jednom mám jasno. Určitě sem si vzala málo sladkostí, protože při takové makačce, jako máme dnes, by se mi na dolití energie do krve docela hodily.

Celý den sněhem a přes popadané stromy

Když se u studánky Peklo po 20 kilometrech celkem vyčerpávající chůze, která nám trvá jen s jednou delší svačinovou pauzou skoro celý den, napojíme na cyklostezku, konečně se nám uleví. Asfalt je sice také zasněžený a zavátý, ale konečně jdeme z kopce a nemusíme opatrně hlídat každý krok ani nám nohy neujíždí na nerovném terénu do stran. Mokrý a studený nohy už se taky těší do suchých ponožek, ale dokud šlapou, je jim docela dobře. Jen se nesmí zastavit.

Padáme z hraničního hřebene níž a níž a napojujeme se k jednomu mnoha potoků, který šumí kolem cesty. Už teď je mi jasný, že bude na soutoku se Stříbrným potokem u rozcestí šumět celou noc, aby nás ukolébal nebo budil ze spánku a kde je voda, tam je i vyšší vlhkost.

Spíme v 650 metrech v parádním přístřešku, kam se tak tak ve 4 nasoukáme, ale nemuset v teplotách kolem nuly rozdělávat spaní mezi stromy, neřešit padající sníh a vlhkost je velmi příjemné a dokonce se nám podaří ještě rozdělat malý ohýnek, u kterého můžeme ohřát zkřehlé ruce a prosušit promočené ponožky.

V nižší nadmořské výšce padla noční teplota jen na 0,5°C, zatímco při snídani se oteplilo dokonce na 1°C, takže zasněžené stopy na cestě nikoho nepřekvapují…

V neděli razíme stopy nanovo

Volíme nejkratší cestu na vlak, abychom to ještě rozumně stihli domů. 9 kilometrů na dnešek vypadá jako krátká vzdálenost, ale po včerejší makačce nám to taky může trvat docela dlouho. Vyrážíme po cyklostezce, na které je navátých dobrých 10 centimetrů sněhu a střídáme se v prošlapávání sněhu. Teda ze začátku se spíš flákám a snažím se ulovit nějakou dobrou fotku Stříbrného potoka, proti jehož toku stoupáme. Když se ale od potoka oddělíme a foťák delší dobu zahálí, taky nechám kluky trochu odpočinout a snažím se prošlapávat. Mám moc krátký nohy, kroky jsou prý moc blízko u sebe, tak se na pěkným kuse rovné cesty rozběhnu a letím sněhem, dokud mě nohy ještě poslouchají. Tentokrát jsou kroky ale zase moc dlouhý;)

Jestli je cesta nahoru k rozcestí Tři studánky výživná, padák prudkým kopcem dolů je ještě výživnější. Teplota stoupá k 5°C a sníh z větví nás vysloveně bombarduje na každým kroku. Občas kolem nás spadne i kus zmrzlého sněhu a tím dostat po hlavě, už by se člověk ani nemusel zvednout. Od rozcestí Dlouhá dolina už budeme klesat cestou, která je dost široká, aby ji stromy spíše bezpečně lemovaly a nenakláněly své sněhem obtěžkané větve nad naše hlavy. Odteď to už půjde snadno…

Omyl. Cesta je sice široká a pěkná, ale vede těsně vedle potůčku, který vlivem tání sněhu ve vyšších polohách nabral monstrózních rozměrů a rozpíná se i daleko vedle cesty. Chůze se stává obtížnější a když mi noha projede zdánlivě pevným bahnem do vody až po kotník, je už skoro jedno pokračovat ve snaze nejít přímo potokem.

potok Staříč i my klesáme k vlaku stejnou cestou…

Občas se zdržím ve snaze udělat nějakou fotku a pak na hezčím úseku kluky dobíhám, čímž si asi nějak nešikovně vytřesu objektiv z těla, a když pak chci z mostku přes potok Staříč, jehož korytem jsme chvíli klesaly, udělat fotku kaskádek, jen bezmocně sleduju jak sklo letí vzduchem, odráží se od dřevěných prken mostku a skáče… na hranu mostku, kde dopadne šikovně mezi prkna a zůstane tam, nepotopen v dravém proudu vody a roztátého sněhu. Ohledám škody a na první pohled je snad vše v pořádku a ještě pár společných výletů spolu zažijeme.

Nakonec nám cesta do Horní Lipové na vlak vezme skoro 4 hodiny chůze s jednou delší svačinovou pauzou a my jsme fakt rádi, že tu zacházku do lesního baru pod Smrkem, který mi už tak 8 let uniká, jsme si neudělali. A to jsme byli smutní, že letos z mnoha příčin nevyšel tradiční zimní vandr. Asi jsme si ho ve skrytu duše velmi přáli a paní Příroda naše přání vyslyšela a udělala nám radost, než přijde definitivní jaro.