Velikonoce letos připadly na termín 29.3 – 1.4. Původně jsem měla velké plány, ale nakonec jsem se musela spokojit s malými. Ačkoli pro mě vlastně byly pořád docela odvážné. 8 týdnů zpátky jsem si natrhla lýtkový sval na pravé noze a 6 týdnů zpátky mi ještě prasklo pár vláken. Jestli nových, nebo starých, to těžko říct, ale jestli to předtím bolelo hodně a dojít do práce byl nadlidský výkon, pak to bylo příšerné a dojít do práce bylo fyzicky nemožné.
Dostala jsem berle, v práci si zařidila práci z domu, a dva týdny jsem nechodila nikam. Snad jen do koupelny a do kuchyně, ale bez berlí ani krok. Natržený sval se hojí podle závažnosti asi 4-6 týdnů, může i víc. Vzhledem k tomu, že doktora v Úrazovce skoro pohoršilo, že ho otravuju s takovou banalitou, když mi evidentně nepraskla achilovka, naznala jsem, že jsem lehčí případ a byla hodná 6 týdnů. Do Velikonoc.
Ambice na velikonoční vandr jsem ještě neměla, přece jen jsem poslední týdny chodila bez bolesti jen do práce, po kanceláři a z práce, což nebylo víc než 3 kilometry za den, ale už jsem si troufla na několik procházek a dokonce i 10. km výlet. Vzhledem k situaci jsem to rozjela ve velkým a těšila se ven.
Procházka č.1.
NPP Dunajovické kopce.
Na tuhle procházku jsem se dost těšila, ale silná bouřková fronta, která měla do hodiny přijít, nakonec omezila rozsah, ve kterém jsme se vydali ven. Dunajovické kopce jsme díky tomu neobešli tak, jak jsem se těšila. Ale ještě jsem nebyla dost rychlá, abych to v pohodě stihla a zároveň jsem pořád měla na paměti, že je potřeba začít pomalu, nikam nespěchat a hlavně opatrně. Do kopce to opatrně šlo snadno, protože mě lýtko pekelně táhlo a musela jsem odpočívat v tom minikopci asi 3x, než jsme se dostali k torzu kamenného kříže, ze kterého jsou parádní výhledy na Pálavu a na Mikulov.
Procházka č.2.
Miroslavský rybník.
Včera jsem zvládla v kuse 2 kiláky, dneska to rozjížídím na kiláků 6, ale rozložených pomalejší chůzí na skoro celý den. Naložila jsem si pořádně a batoh a řídím se radou, že buď kilometry, nebo zátěž.
Masakrálně fučí, takže teleobjektiv v batohu je opravdu jen zátěž, kilo těžké sklo nejde v tom větru vůbec udržet a pořádně zaostřit. A to mi pózoval ledňáček!
Procházka č.3.
Ta už by se skoro dala nazvat krátkým výletem. Okruh z Olšan měl skoro 12 kilometrů.
Dneska má být konečně krásný, jasný a slunečný den. Jenže písek ze Sahary se rozhodl, že nám to slunce zakryje a tak silný vítr jen mete hromady písku do očí, pusy, nosu. V lese se před ním dá schovat, ale nebe nad hlavou je prašné a nahnědlé, viditelnost nízká. Vše je zahaleno do oparu z písku a slunce jím nemá šanci proniknout.
Poslední měsíc bují jaro v plném proudu. Všechno kvete, kolem vody se shlukují žáby, ptáci zpívají v zelenajících se korunách stromů. Nohy mě svrbí, jak sleduju všechny ty fotky, které jsou dostupné na internetu a jsem hrozně nedočkavá, až si nějakou svěží zeleň na pamětovce donesu domů i já. Ale nějak mi to jaro dneska přijde neuspokojivé, na to, jak moc jsem natěšená. Asi jsem si nevybrala zrovna nejzelenější lokalitu, ale mám štěstí alespoň na ty žabky, o kterých jsem si myslela, že už se mi letos nepoštěstí.
Delší trasa kombinovaná s trochou výškových metrů už mi dává zabrat a noha rozhodně hlásí, že takhle ne. Musím víc odpočívat a výlet mi dlouhých týdnech nicnedělání je makačka, korunavá únavovou bolestí. Ale je to omamný pocit, být zase venku a zvládnout už takovou dálku, i když víc sedím, než jdu.
Procházka č.4.
Ptačí park Kosteliska – Jarohněvický rybník
Na Jarohněvický rybník nejdu poprvé, ale poprvé nacházím informační mapku a cedule, které se týkají ptačího parku. Takže místo plánovaného klasického okruhu kolem rybníku jdu dnes po mapce a místo 6 plánovaných odpočinkových km po včerejšku jich mám v nohách rovnou 10. A to mám i tu cvičnou zátěž, aby platila úměra, že buď kilometry nebo těžký batoh. Dneska mám obojí, ale zase hodně postávám, sleduju, poslouchám. Kilometry se tak rozprostírají do delšího časového úseku a s potěšením sleduju, že na rovince je nožka opravdu už úplně v pohodě.
Saharský písek pořád ještě opanuje vzduch, ale jeho koncentrace je výrazně nižší. Zítra, až budu odpočívat a navštěvovat příbuzné, už určitě ve vzduchu nad Jižní Moravou nezůstane ani zrníčko písku, které by turistům kazilo výhled.
Líbil se Vám článek a chcete jej sdílet?
Facebook
Komentáře